Rozhovor s neurochirurgickým profesorem Bernardem Bendokem, MD, vedoucím oddělení neurologie na klinice Mayo Clinic v Arizoně - celý zpravodaj si můžete přečíst zde
Neurochirurg profesor Bernard Bendok, MD, je vedoucím oddělení neurologie na klinice Mayo Clinic v Arizoně. Kromě odborných neurochirurgických témat se věnuje také konceptu růstového myšlení a dalším aspektům ovlivňujícím úspěch a osobní spokojenost. Právě růstové myšlení bylo ústředním bodem jeho přednášky na neurochirurgickém kongresu v Chorvatsku, která mne velice zaujala. Nyní mohu s radostí říct, že profesor Bendok vyslyšel prosbu primáře našeho Neurochirurgického oddělení MUDr. Jiřího Fiedlera, Ph.D., MBA, a poskytl nám na toto inspirativní téma rozhovor.
Profesor Bernard Bendok, MD.
Pane profesore, co vás přivedlo ke konceptu růstového myšlení?
Součástí mojí práce je mentorství mladých lékařů (rezidentů v neurochirurgii). Dlouho jsem se zabýval otázkou, jak mentoring pojmout co nejlépe – považuji jej totiž za velmi důležitý. K tématu růstového myšlení mne přivedl až náš děkan pro vzdělání. Tehdy jsem o tomto konceptu slyšel poprvé. Z jeho přednášky jsem se dozvěděl, že růstové myšlení studuje, jak je úspěch jednotlivce, společnosti, rodiny, vztahu a podobně ovlivněn nastavením mysli. Zaujalo mne to a hluboko jsem se do tohoto tématu ponořil. Začal jsem se zajímat i o další s tím související témata a postupně jsem na toto téma začal i přednášet.
Jak konkrétně růstové myšlení funguje?
S konceptem růstového myšlení přišla vědkyně Carol Dwecková, Ph.D., BA, která působí na Standfordově univerzitě. Ve svém výzkumu se věnovala tomu, jak nastavení mysli ovlivňuje úspěch studentů a lidí v podnikání.
Na začátek je ale třeba vysvětlit rozdíl mezi fixním a růstovým myšlením. Pokud má člověk mysl nastavenou fixně, věří, že talent a inteligence jsou vrozené, a tedy předurčené. V praxi to znamená, že talent oceňuje a na jeho základě třeba i někoho zaměstná. Pokud má mysl nastavenou růstově, věří, že se inteligence dá rozvíjet a odbornosti lze dosáhnout intenzivním studiem.
Při studiu tohoto konceptu jsem narazil na práci Angely Duckworthové, Ph.D., M.Sc., BA. Ta se ve svém výzkumu zaměřila na koncept výdrže, tedy dlouhodobého závazku k dosažení cíle. Dám vám příklad – pokud chci léčit rakovinu či stát se ředitelem nemocnice, naplánuji si, jak toho dosáhnout. Pokud se tohoto plánu budu držet, pravděpodobnost, že svého cíle dosáhnu, je vyšší, než kdybych se jen spoléhal na své IQ.
Dále je tu jedna kniha, která mne inspirovala – jmenuje se Začněte s proč a jejím autorem je Simon Sinek. Tato kniha se věnuje tomu, jak definovaná otázka proč může ovlivnit úspěch jednotlivce i společnosti. Znamená to mít definováno, za jakým účelem věci děláte, co je smyslem vašeho života a práce. Je zde nějaký vyšší záměr, něco většího než my sami, nebo je život jen o práci, penězích a plnění úkolů? Měli bychom si položit (a snažit se odpovědět na) tři otázky – proč, jak a co. Proč definuje smysl a vizi, jak reprezentuje strategii a co konkrétní kroky a úkoly.
Většina lidí bohužel věnuje veškerou svoji energii přemýšlení o každodenních úkolech a nepřemýšlí o strategii, důvodech a účelu.
Další zajímavý koncept, se kterým jsem se setkal, je známý pod názvem velká pětka osobnostních rysů. Jedním z těchto rysů je svědomitost – člověk, který je svědomitý, například vždy dorazí na schůzku včas. Jde o další z vlastností, které jsou faktorem určujícím úspěch. Právě tyto čtyři koncepty jsou čtyři pilíře, které považuji za důležité pro úspěch v osobním životě, v práci, v podnikání, ve vztazích, v rodině apod. Jde o to, abyste měli účel, výdrž, růstové myšlení a byli svědomití.
Jsem přesvědčen, že všechny vztahy, ať už se jedná o rodinu, přátelství, či vztahy s kolegy, potřebují mít definované své proč. To, jak je přátelství pevné, často závisí a je úměrné tomu, jak je proč definováno – jak je jisté, pevné a silné. Pak pomáhá překonat výzvy jak pro jednotlivce, tak pro celý tým. Dává životu smysl a stabilitu.
Není ale odpověď na otázku „proč?“ právě jedna z těch nejtěžších?
Nalézt odpověď není vždy jednoduché a někdy může trvat i celý život. Vyžaduje to introspekci (zkoumání vlastní mysli) a určení, jak chcete, aby váš život vypadal. Určitě to ale za úsilí stojí. Dobře definované „proč?“ dodává životu, práci a vlastně každému projektu smysl. Čím více je „proč?“ externí a větší než my, tím lépe.
„Proč?“ může být komplikované, ale naopak i velmi jednoduché. Já osobně věřím spíše v koncept tzv. prezentace ve výtahu (anglicky „elevator pitch“). Svoje „proč?“ musí být člověk schopen popsat během jízdy výtahem. Pokud vysvětlováním trávíte hodiny, vaše „proč?“ pravděpodobně není proveditelné.
Doporučuji lidem udělat si dvě složky – jednu pro jejich osobní a jednu pro profesní život, kam si budou psát své úvahy. O svém „proč?“ se zamyslete jednou či dvakrát do roka, o „jak?“ popřemýšlejte co měsíc a o tom, co máte udělat, každý den. Pokud váš seznam úkolů není v souladu s vaší strategií a vizí, budete pravděpodobně tápat a vaše snaha přijde vniveč.
Předpokládám, že člověk musí být velmi upřímný také sám k sobě…
To bezesporu. Uchazečů, kteří chtějí nastoupit k nám na oddělení, se ptávám na jejich „proč?“. Málokdo mi dokáže odpovědět. Když se jich ptám, proč se chtějí věnovat neurochirurgii, často slýchávám: „Jako student medicíny jsem viděl kraniotomii (chirurgické otevření lebky) a přišlo mi to velmi zajímavé.“ Otázkou je, zda je možné si s tímto důvodem jako neurochirurg vystačit celoživotně.
Hledám lidi, kteří mají důvod. Můžete namítnout, že nějaký důvod má přece každý. Jenže pak je otázkou, zda si ho je vědom. Také zda jde o dobrý důvod – je dobře definovaný? Možná jde někomu jen o to, aby si vydělal peníze. Na takové motivaci není nic špatného, ale je-li to skutečně ten jediný důvod, může svést na scestí.
Stejné principy se dají aplikovat i na vztahy. Proč máte rádi tohoto člověka? Protože je vysoký, má pěknou barvou očí… Dobře, ale je to dostatečné odůvodnění pro vztah? „Proč?“ ale může být i velmi negativní; i zlí lidé jej mají. „Proč?“ samo o sobě není dobré, já ale doufám, že ta vaše dobrá jsou.
Ve své přednášce jste také zmínil, že vzdělávací systém je pořád silně orientován na výborný prospěch, učitelé mají rádi talentované studenty. Což je ale v protikladu s konceptem rostoucího myšlení.
Nemyslím si, že jsou známky něco špatného. Měli bychom ale věnovat pozornost i růstu a rozvoji. Uvedu příklad. Říci studentovi, že je velmi nadaný v matematice, může být ošemetné až škodlivé. Mnohem efektivnější je dle mého názoru mu říct: „Vidím, že pracuješ tvrdě, abys zlepšil své matematické schopnosti, a jsem velmi hrdý na to, jak sám sebe vedeš, rosteš a rozšiřuješ své znalosti.“
Často pozoruji, že si studenti vybírají snadnější předměty, aby měli lepší známky. Tímto studenty nepodněcujeme k učení, ale k taktizování.
Skvělý učitel není ten, kdo studentům předkládá všechna fakta, ale ten, který v nich probudí touhu po hledání odpovědí. Pokud chcete být dobrým učitelem, musíte ve studentech zažehnout lásku k poznávání. Jak ale studenty v růstovém myšlení povzbuzovat? Musíme jim jít příkladem. Sdílet s nimi, jak sami rosteme a učíme se. Osobně se snažím každoročně absolvovat nějaký kurz, abych se sám naučil něco nového, a ne jen přednášel. Navíc neustále studuji on-line. Učení má být celoživotní záležitostí.
Proč může být chválení talentu tak škodlivé?
Když chválíme talent studentů, jsou pak zvyklí, že je o jejich nadání a genialitě neustále někdo ujišťuje. Na medicíně dostávají výborné známky... Jenže potom přijdou na praxe a pacient si stěžuje. A oni nevědí, jak reagovat – jsou přece geniální doktoři! Vidím, jak řada z nich přechází do defenzivy, když se setká s kritikou, místo aby se zamysleli nad tím, co se z dané situace mohou naučit a co by příště měli udělat jinak.
Během své kariéry jsem vypozoroval, že studenti, kteří se nejméně zlepšili, byli ti, kteří byli vůči zpětné vazbě nejdefenzivnější. Vnímali ji jako útok a podrývání jejich image, protože jim přece celou dobu každý říkal, že jsou geniální.
Další výbornou knihou jsou Atomové návyky od Jamese Cleara. Život je sérií návyků a úspěch je přesně to – návyk, ne úkol. Takže pokud se vám nedaří nebo nejste v tom, co děláte, úspěšní, sami sobě položte otázku, jaké návyky byste měli změnit, abyste byli úspěšnější.
Profesor Bernard Bendok, MD, během přednášky na loňském kongresu Chorvatské neurochirurgické společnosti
Zdá se, že fixní myšlení je v naší společnosti hluboko zakořeněno. Napadají vás důvody, proč tomu tak je?
Obecně inklinujeme k věcem, kterými nás společnost nutí fixní myšlení posilovat. Jednou z nich je, že jako lidské bytosti (z biologických a sociálních důvodů) glorifikujeme přirozený talent. Chceme věřit, že se člověk přirozeným vůdcem, výborným zpěvákem či špičkovým atletem rodí – bez jakéhokoli úsilí.
V USA je jeden známý komik, který je proslulý skvělými improvizacemi. Skutečnost je taková, že si svá vystoupení nacvičoval tak dlouho, až působila naprosto spontánně a nenuceně. Nejlepší umělci cvičí několik hodin denně – po celá desetiletí! V jejich podání sice vše vypadá snadné, ale ve skutečnosti jde skutečně jen o iluzi. Lidé, kteří mají vrozené nadání, samozřejmě existují. Ale pokud bych si měl vybrat, zda si vsadit na někoho s přirozeným talentem, který jej nerozvíjí, nebo na někoho, kdo na sobě pracuje, vsadil bych na toho druhého.
Existuje koncept tzv. vědomé praxe – je k tomu třeba mentor, který hodnotí či měří vaše výkony a dává vám objektivní zpětnou vazbu. Žijeme totiž ve společnosti, kde je poskytování zpětné vazby obtížné – což nás vrací zpět k růstovému myšlení. Mentorství musíme kultivovat.
Mentorství není jednosměrná linka, po které putují informace. Je to kruh, z kterého se může učit i mentor. Někdy mohou být vašimi mentory i studenti. Velmi důležitou součástí růstového myšlení je být zcela otevřený učení a růstu.
Rozhovor vedla
Ing. Veronika Dubská
Oddělení vnitřních a vnějších vztahů
