Rozhovor s Bc. Janou Štěpánovou, MSc., která 25 let vedla největší tým nelékařských pracovníků v nemocnici na pozici vrchní sestry Anesteziologicko-resuscitačního oddělení - celý zpravodaj si můžete přečíst zde
Ke konci letošního roku požádala o uvolnění z funkce vrchní sestry Anesteziologicko-resuscitačního oddělení Bc. Jana Štěpánová, MSc. Více než dvacet pět let vedla největší tým nelékařských pracovníků v nemocnici. Vedle práce na oddělení se věnovala i řadě vzdělávacích aktivit.
Chtěla jste být už odmalička zdravotní sestrou?
Rozhodně. Ke zdravotnictví jsem tíhla odmala. Už na základní škole jsem spolupracovala s Červeným křížem a dělala zdravotnici na zimním stadionu, kde jsem ošetřovala drobná poranění. Na základní škole v Nové ulici jsem vedla tzv. zdravotnické hlídky 1. až 3. stupně.
První kontakt s nemocnicí přišel mezi 1. a 2. ročníkem střední zdravotnické školy, kdy jsem šla se spolužačkou na brigádu na tři týdny na Nervové oddělení (jak se v minulosti nazývalo Neurologické oddělení). Jako studentky jsme nesměly pracovat jako ošetřovatelky, mohly jsme fungovat pouze jako pomocnice a uklízet. Vrchní sestra nás ale jako ošetřovatelky potřebovala, a proto jsme dostaly uniformy, krmily pacienty a převlékaly postele. Na oddělení se mi líbilo, chodila jsem tam na brigády i v dalších letech a po škole jsem plánovala nastoupit právě tam.
Na Nervové oddělení jste ale nikdy nenastoupila. Co vás přimělo změnit plány?
Po maturitě jsem na měsíc nastoupila do nemocnice, ale poté jsem šla na mateřskou dovolenou. Po třech letech a s dvěma dětmi jsem se vrátila do třísměnného provozu na jednotku intermediální péče na 2. interním oddělení, stanice B. Tam jsem pracovala od roku 1984 do roku 1986. Pečovali jsme o pacienty v chronickém dialyzačním programu a kardiaky. Tehdy na oddělení bývalo třicet pacientů, ale v noci a přes víkendy na oddělení sloužila pouze jediná sestra. Na ranní směně pracovaly dvě sestry a staniční sestra.
Pak přišel rok 1986 a zakládalo se lůžkové Anesteziologicko-resuscitační oddělení (ARO). Ostatní nemocnice v kraji, včetně vojenské nemocnice, již lůžkové ARO měly, v Nemocnici České Budějovice, a.s., jsme jej otevírali jako poslední. Vznik lůžkového ARO navazoval na nové operační sály. Provoz začal v dubnu 1986 a já jsem nastoupila 1. července právě na lůžkové oddělení.
Jak do té doby fungovala nemocnice bez lůžkového ARO?
Na ARO byl pouze anesteziologický úsek a personál chodil resuscitovat na oddělení. O pacienty v těžkém stavu se staral personál na jednotkách intenzivní péče na jednotlivých odděleních nebo se vozili do Plzně.
Skladba pacientů byla tenkrát jiná a umělá plicní ventilace se tolik nepoužívala. Plicní ventilátory byly na koronární jednotce, jednotce intenzivní péče Interního oddělení a traumatologie. Anesteziologové poskytovali lékařům supervizi.
Jaké byly začátky na nově vzniklém oddělení?
Učily jsme se jedna od druhé. Část sester byla anesteziologických, část byly sestry z interny, nervového a další z traumatologie. V porovnání s dneškem to bylo úplně jiné oddělení. Monitory byly jednoduché a tlak jsme měřily manžetovými tlakoměry. Tři sestry sloužily u osmi pacientů. Neměly jsme žádné jednorázové pomůcky, vše jsme musely ručně dekontaminovat, umýt, zatavit do obalu a znovu sterilizovat.
Také ještě nefungoval tabletový systém pro rozdělování stravy. Před pavilony přijel vláček s barely jídla a to jsme rozdělovaly my. Výživa do sondy se připravovala v ústavní kuchyni a na oddělení se ohřívala ve vodní lázni. Velkou pomocí bylo pořízení mikrovlnné trouby.
Po dvou letech mě vrchní sestra přesunula na anesteziologii. Moc se mi nechtělo, protože mi vyhovovaly 12hodinové směny na lůžkové části. Jako anesteziologická sestra jsem ve všední dny sloužila 8hodinové a 9hodinové směny a o víkendech 24hodinové ústavní pohotovosti. Zajímavé také je, že v té době zastával práci pro celou nemocnici pouze jeden anesteziolog a jedna sestra.
A anestezii jste zůstala věrná i v dalších letech.
Ano, zůstala. V roce 1993 byl otevřen centrální pavilon, kam se nastěhovalo Urologické oddělení, přechodně Gynekologicko-porodnické oddělení a později Ortopedické oddělení. Na těchto nových sálech mi nabídli pozici staniční anesteziologické sestry.
V roce 1998 se mě tehdejší primář ARO MUDr. Jiří Zoubek zeptal, zda bych nechtěla zkusit práci vrchní sestry na ARO v dolním areálu bývalé Okresní nemocnice, která se začátkem roku spojila s Nemocnicí České Budějovice. Bylo potřeba připravit fungování anestezie stejně, jako fungovalo ARO v horním areálu, protože dolů se z horního areálu přestěhovaly malé chirurgické obory (Otorinolaryngologické oddělení - ORL, Oční oddělení, Stomatochirurgické oddělení) a Chirurgické oddělení.
Proto jsem se setkala s MUDr. Bohuslavem Kutou, tehdejším primářem dolního ARO, a s MUDr. Marií Škopkovou. Od listopadu jsem nastoupila jako vrchní sestra. Lůžková stanice měla šest lůžek, protože v dolním areálu operovali chirurgové. Starali jsme se o pacienty po rozsáhlých břišních výkonech, resuscitované pacienty a pacienty s respiračním selháním. V horním areálu byli pacienti s polytraumatem a pacienti po závažném neurochirurgickém výkonu. Po pěti letech byla obě oddělení sloučena, MUDr. Bohuslav Kuta byl jmenován primářem a já vrchní sestrou.
Tím vzniklo robustní oddělení, které má v rámci nemocnice nejvíce zaměstnanců. V současnosti je to téměř sto padesát zdravotních sester, záchranářů a sanitářů. Jak lze tolik lidí uřídit?
Krásně. Zejména když máte skvělé staniční sestry – a já jsem to štěstí měla. Personál je rozdělen do jednotlivých skupin, které pracují buď na lůžkových stanicích, anestezii, nebo ambulanci. Všechny skupiny velmi dobře fungují, vzájemně si vypomáhají a samy zaškolují nováčky.
V roce 2000 jsem spolu se staniční sestrou Ilonou Matulíkovou z lůžkové stanice RES 2 zavedla dlouhodobé plánování směn. Nelékařský personál slouží u lůžek 12hodinové směny, a to v režimu dlouhého a krátkého týdne. Směny plánujeme vždy na rok dopředu. Ze začátku byly sestry k systému skeptické, proto jsme se nejprve dohodly na roční zkoušce. Ovšem systém se osvědčil a používáme jej dodnes.
Také jsem se vždy snažila, aby u nás absolventi začínali na lůžkových stanicích. Až když byli zkušenější, mohli přejít do anesteziologických skupin. Zde se pracuje převážně v 8hodinových směnách a po celé nemocnici. Nikde nejsme „doma“, ráno přijdeme do práce, vezmeme si tašku a jdeme na operační sály. Vedle odborné práce je to hodně o organizaci práce a komunikaci. To nevyhovuje každému.
Za dobu svého působení jste přinesla řadu změn do ošetřovatelské péče.
V roce 1996 jsem začala studovat bakalářský obor ošetřovatelství na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Velkou inspirací mi byli paní docentka PhDr. Marta Staňková, CSc., a prof. MUDr. Vladimír Pacovský, DrSc., kteří nás učili, jak rozvíjet moderní ošetřovatelství. Paní docentka zastávala názor, že úkolem sestry je zjistit, co pacienta trápí a jak se mu dá pomoci. Vždy nám kladla na srdce, ať zvážíme, co je pro pacienta nejlepší, a staráme se tak, jak bychom samy chtěly, aby se personál staral o nás. Také nám říkala, ať si šetříme záda. Dodnes si pamatuji, jak nám říkala: „Holky, sestra patří do postele.“ Ve škole nás totiž učili, že při manipulaci s pacientem máme dbát na to, abychom si neušpinily uniformu a neopíraly se o postel. Ale ona říkala, že je důležitější neničit si záda a ať si do postele klidně klekneme. Uniformu si přece můžeme převléci.
Na oddělení velmi dbáte na komfort vašich pacientů, kteří jsou na vaší péči často úplně závislí. Například je nebudíte kvůli ranní hygieně, což kdysi bývalo naprosto běžné. Co vás přivedlo ke změně zavedeného stereotypu?
Pacientům ranní buzení nedělá dobře. Když se otevřelo ARO, tak jsme pacienty myly a převlékaly jim postele už ve dvě ráno, abychom stihly předat ranní směně „čisté“ oddělení. Ale po revoluci jsme se byly podívat za kolegyní do Rakouska. Na tamním ARO byl naprostý klid. Pacienti se tam myli třeba i v poledne. My byly zvyklé, že pacient se musí umýt hned ráno, než přijde pan doktor na vizitu. Ptala jsem se jí, jak je možné, že oni pacienta myjí až v poledne. A ona mi odvětila, že buzení a mytí pacienta ráno je hloupost. Na pacienta máme přece celý den. A ten přes den při hygieně lépe spolupracuje, čímž se i unaví.
Tak jsme si to s kolegyněmi vzaly k srdci a změnily jsme systém péče. My se přizpůsobujeme pacientům, a ne naopak. Směny se ráno předávají při tlumených světlech, mluví se potichu. Pacienti se brzy nebudí a hygienická péče se dělá později.
Od vašich začátků se změnilo spektrum pacientů. O koho se teď nejčastěji staráte?
Poslední změnu vyvolal covid-19. Od té doby pečujeme o starší a těžce nemocné pacienty, kteří trpí závažným zánětlivým onemocněním. Přibylo také pacientů po pádu z elektrokol a elektrokoloběžek, ubylo pacientů po autonehodách.
V minulém rozhovoru jste zmínila, že na vaší práci je krásné, že se při ní dějí zázraky. Vzpomenete si na nějaký?
Řada pacientů, o kterých jsme si mysleli, že nepřežijí, se uzdravila. V době, kdy jsem přišla na ARO, zde byla pacientka po dlouhé resuscitaci. Po několika měsících nabyla vědomí, ale zůstala na úrovni dvouletého dítěte. Po pár letech vyšel odborný článek o této pacientce, který popisoval její rekonvalescenci až po úplné uzdravení.
Pečujeme také o pacienty ve vigilním kómatu. Nikdo zatím neprokázal, co přesně vnímají, ale sama jsem byla svědkem, že opravdu vnímat dokážou. Ještě v době, kdy návštěvy nechodily za pacientem, ale my jsme pacienta vozili na návštěvnickou chodbu, jsme tu pečovali o mladého pacienta v kómatu. Nijak nereagoval, ale vždy, když jsme ho odváželi od návštěvy, tak mu tekly po tváři slzy.
Nyní je medicína hodně technická a invazivní. Proto jsem ráda, že při Ambulanci chronické bolesti máme paliativní tým, který je pro pacienty velkým přínosem. V klidu vysvětlí pacientovi a rodině, co další léčba obnáší. Často si pak pacienti raději zvolí o něco kratší, ale plnohodnotnější život doma než další léčbu. Tým také zajišťuje léčbu bolesti a následnou domácí péči. Myslím si, že je velmi důležité s pacientem mluvit a vše mu vysvětlit. Protože on na nás spoléhá.
Za dobu svého působení se oddělení nesčetněkrát stěhovalo. Naposledy v roce 2022, a to kvůli otevření nových centrálních operačních sálů. Stěhování však čeká i vaši nástupkyni.
V září by měly být dokončeny nové prostory pro ARO, kam se oddělení již definitivně přestěhuje. Pak bude následovat další stěhování v souvislosti s dokončením centrálních operačních sálů, ale to se bude týkat pouze anesteziologické části. To je i jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla nyní skončit. Myslím, že je žádoucí, aby tuto změnu vedla nová vrchní sestra. Stěhování je ideální čas na změnu. Nové oddělení by měl budovat člověk, který v něm bude řadu let pracovat.
A je pravdou, že jsme se opravdu často stěhovali. Dříve bylo vše na nás sestrách. Nyní máme obrovskou oporu v Oddělení obslužných činností, které přestěhuje a nainstaluje vše, co potřebujeme. Teď je téměř radost se stěhovat.
Novou vrchní sestrou je bývalá staniční sestra Mgr. Michaela Růžičková Neužilová. Proč jste si vybrala jako svoji nástupkyni právě ji?
Nová vrchní sestra byla jmenována po domluvě s panem primářem, protože pro oddělení a jeho rozvoj je důležitá spolupráce primáře a vrchní sestry. Míša je systematická, velmi klidná a má zkušenosti z pozice staniční sestry. Léta pracovala jako anesteziologická sestra, která se musí domluvit s každým. Pracovala řadu let i na lůžkové stanici a spolupracuje s Centrem pro cévní vstupy. Je výhodné, že vyučuje na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, protože propojení výuky s praxí vede k lepší prezentaci oddělení a dalším možnostem, jak získat nové kolegyně.
Co dalšího ji, kromě stěhování, v příštích měsících čeká?
Doufám, že zejména noví zaměstnanci. Minulý rok k nám nastoupilo málo absolventů, proto doufám, že letos jich přijde více. Naše práce se těžko vysvětluje, je třeba si ji vyzkoušet. Výhodou ARO je rozsáhlé spektrum pracovišť. Pro ty, kteří chtějí vidět zajímavé věci a neustále se učit, je práce anesteziologické sestry ideální.
Od Nového roku působíte na zkrácený úvazek jako anesteziologická sestra. Nebude vám chybět plné pracovní nasazení?
Určitě ne. Těším se, že budu mít více času na své zájmy – turistiku, zahradničení, ruční práce a procházky se psem. Také potřebuji více volného času, abych mohla trávit čas s vnoučaty, protože rychle rostou.
Rozhovor vedla
Ing. Veronika Dubská
Oddělení vnitřních a vnějších vztahů
