Rozhovor s MUDr. Jana Eiseltovou, odbornicí na konzervativní léčbu skoliózy. - celý zpravodaj si můžete přečíst zde
MUDr. Jana Eiseltová se jako odbornice na konzervativní léčbu skoliózy řadí k významným postavám českobudějovické ortopedie. Letos je tomu padesát let, co jako čerstvá absolventka lékařské fakulty nastoupila do Nemocnice České Budějovice, a.s. Jak sama říká, díky práci v mladém kolektivu si věk nepřipouští.
Paní doktorko, letos je tomu padesát let, co se věnujete medicíně. Vzpomenete si, co vás k ní v mládí přivedlo?
Jít na medicínu byl spíše nápad mé maminky. Vždy jsem měla ráda zvířata a přírodu. Chtěla jsem tedy jít studovat zvěrolékařství nebo rostlinnou biologii. To ale u rodičů neprošlo. Můj strýc byl uznávaný lékař, proto mi maminka radila pokračovat v rodinné tradici. Je přece hezké pomáhat lidem. Vystudovala jsem tedy všeobecné lékařství na Univerzitě Karlově v Praze.
Víme o vás, že nepocházíte z jižních Čech. Co vás po studiu přivedlo do českobudějovické nemocnice?
Ano, jsem „Pražanda“ ze Smíchova. Po ukončení studia jsem věděla, že v Praze pracovat nechci. Jako studentka jsem často jezdila do jižních Čech a velmi se mi zde líbilo. České Budějovice tedy byly jasnou volbou. Původně jsem se chtěla věnovat cévní chirurgii, ale na zdejší chirurgii nebylo místo. Ovšem volné místo bylo na ortopedii. Chtěla jsem se věnovat chirurgickému oboru, a proto jsem nabízenou možnost přijala. Nikdy jsem tohoto osudu nelitovala. Tehdejší pan primář MUDr. Jan Procházka mě přijal ve své pracovně a zeptal se, zda nastupuji na místo sestry. Dodnes vidím jeho překvapený výraz, když jsem řekla, že nastupuji na místo sekundárního lékaře. Tehdy nebylo obvyklé, aby na takovém oddělení pracovala lékařka. Byl mým prvním učitelem, vždy jsem si jej vážila a měla jsem k němu plnou důvěru. Dokázal mě přímo diplomaticky vést v ortopedickém umění. Nikdy na něj nezapomenu.
Kromě medicíny váš celý život provází také sport.
Všichni z rodiny byli pohybově nadaní, věnovali se sportu i závodně. Já jsem měla vadné držení těla, a proto mě maminka přihlásila na plavání. Ukázalo se, že jsem v plavání dobrá, a od deseti let jsem plavala závodně za Slavii VŠ Praha. Byla jsem vybrána do juniorské reprezentace a v kategorii žen náš oddíl opakovaně vyhrál ligu. S plaváním jsem pokračovala i během studií medicíny. Měli jsme bezvadnou partu a fakultu jsme úspěšně reprezentovali na řadě závodů. Sport a medicína se tak prolínají celým mým životem. Léčba skoliózy, které se věnuji většinu svého profesního života, oba světy propojuje.
Dobrou kondici z plavání jsem využila také v práci. Když jsem nastoupila na ortopedii, byla jsem celé operační programy na sále, nestěžovala jsem si a vše jsem vydržela. Kladně to ohodnotil i pan primář a od té doby jsem se stala členem lékařského týmu.
Jak velké bylo Ortopedické oddělení v roce 1973, když jste nastupovala?
Tehdy jsme byli na oddělení čtyři lékaři, včetně pana primáře, a oddělení se specializovalo zejména na vrozené vady kyčelního kloubu. Pokud se nedařila konzervativní léčba, přistoupilo se k operaci. Pamatuji si, že každý týden byla na programu operace dětské kyčle. Ovšem poté, co byla zavedena nová preventivní metoda ultrazvukového vyšetření dětských kyčlí, dokážeme na vadu přijít včas, a proto už jsme přes dvacet let nemuseli operovat žádného z našich dětských pacientů.
Ortopedické oddělení tehdy sídlilo spolu s ostatními chirurgickými obory v jednom pavilonu. Jak na tuto dobu vzpomínáte?
Když jsem nastoupila, kolegové z chirurgického pavilonu se přišli se mnou seznámit a brzy jsem se mezi ně zařadila. Byli jsme skvělá parta, všichni jsme se znali a pomáhali si. Sloužili jsme dohromady.
První služba odpovídala za vše, druhá služba měla na starosti provoz ambulance a rychlou záchrannou službu, třetí služba byla anesteziologická a čtvrtá služba pomáhala na ambulanci a asistovala na sále. Pokud jsme měli na Ortopedickém oddělení hodně pacientů, pomáhala i první služba. Od druhého roku jsem sloužila druhou službu. Bylo to pro mě nejhezčí pracovní období.
Od roku 1980 se věnujete dětské skolióze a máte velký soubor pacientů. Jak jste se k této specializaci dostala?
Po druhé atestaci a mateřské dovolené mi pan primář přidělil ordinariát sportovní medicíny a skoliózy. Tehdejší systémové nastavení bylo funkční. Děti, které se chtěly věnovat vrcholovému sportu, musely projít komplexní lékařskou prohlídkou. Pokud měl obvodní lékař podezření na vývojové či jiné vady pohybového aparátu, tak dítě odeslal k nám. My jsme jej vyšetřili, a pokud se prokázala nějaká vada, tak jsme sport na vrcholové úrovni nedoporučili.
Vedle sportovní medicíny jsem se tehdy začala tedy věnovat i dětem se skoliózou a také dětským kyčlím. Některým mým pacientům, kteří se do mé péče dostali jako miminka, je nyní téměř padesát let.
Můžete jednoduše vysvětlit, co je to skolióza a jak vzniká?
Skolióza je esovité zakřivení páteře, které se projevuje ve všech třech prostorových rovinách. Mimo estetického dopadu způsobuje časem řadu zdravotních problémů včetně chronických bolestí zad nebo ve vyšším věku potíží s dýcháním. Skolióza může vzniknout jak po zlomenině obratle, tak v důsledku vrozených vad, nádorových a systémových onemocnění, ozařování a podobně. Největší procento pacientů má ale takzvanou idiopatickou skoliózu, což znamená, že se příčinu jejího vzniku zatím nepodařilo odhalit.
Je možné skoliózu vyléčit a jak probíhá léčba?
Skoliózu, tedy vlastní zakřivení páteře, vyléčit nelze. Ovšem díky cvičení se pacient naučí správnému držení těla a u mnohých pacientů v běžném životě nepoznáme, že tuto deformitu páteře mají.
Při léčbě je důležitá mezioborová spolupráce, která začíná nejprve podezřením na deformitu nebo jejím záchytem. Je to důležitý úkol všech pediatrů a fyzioterapeutů, kteří s dětmi pracují při cvičení kvůli vadnému držení těla. Poté jsou na řadě ortopedi, kteří provedou klinické vyšetření s rentgenem celé páteře vstoje v předozadní a bočné projekci. Díky snímku změříme a vyhodnotíme stupeň zakřivení a doporučíme další léčebný postup – rehabilitační cvičení. Díky rychlému rozvoji přichází fyzioterapie s řadou nových metod, které fyzioterapeuti praktikují a kombinují dle individuálního stavu pacienta. A samozřejmě stejně důležitá je spolupráce pacienta. Pacient musí denně doma cvičit, což často bývá problém.
Při progresi skoliotických křivek musíme přistoupit k aplikaci individuálně zhotovené ortézy, takzvaného korzetu, která se zhotovuje v Centru technické ortopedie vedené technikem Antonínem Kriegelsteinem. Jedná se o složitější léčbu, a to jak pro lékaře, tak pro pacienta. Pokud i přes tuto léčbu skoliotická křivka progreduje, obvykle indikujeme operační léčbu. Spolupracujeme s Ortopedickou klinikou Fakultní nemocnice v Brně-Bohunicích. Nové operační techniky v rámci spondylochirurgie přinášejí skvělé výsledky.
Jaký pohyb je pro osoby se skoliózou nejvhodnější a co naopak páteři vyloženě nesvědčí?
V medicíně neexistují jediná zásadní doporučení. Každý člověk je jinak pohybově nadaný a nastavený. Pro správné fungování pohybového aparátu, a to nejen u skoliotiků, je důležitý rekreační pohyb všeho druhu. www.nemcb.cz 27 Pacient musí mít zpevněné svaly trupu a správné držení těla. Práce s mobilem a tabletem v běžném shrbeném postavení je pro páteř nezdravá.
V období covidu se stav většiny našich pacientů zhoršil, protože dramaticky omezili pohyb. V dobách mého mládí jsme trávili většinu času venku, zatímco současná mladá generace často pohyb nevyhledává, protože ji nebaví.
Bolí skolióza?
U dětí nebolí. Bolesti v tomto věkovém období bývají způsobeny blokádami obratlů. Bolesti páteře se objevují až s deformačními změnami. Vždy záleží, jak se lidé k onemocnění postaví. Mám řadu pacientek, které díky pravidelnému cvičení a pohybu udržují skoliózu ve stabilním stavu. Jiné naopak v určitých životních obdobích cvičení zanedbají. Současná doba je uspěchaná, přináší spoustu stresu, který významně ovlivňuje pohybovou soustavu. Jedním z hlavních příznaků stresu je bolest páteře. Poté trvá delší dobu, než se jejich stav zlepší. V tom případě tyto pacientky zahájí ústavní rehabilitační léčbu v naší nemocnici. Fyzioterapeuti je během několika týdnů naučí správně cvičit a uvolní jim svaly. Po pobytu samy pacientky vidí pozitivní efekt cvičení, jejich stav se zlepší a nemusí brát žádné léky. Tímto bych chtěla poděkovat paní primářce Rehabilitačního oddělení MUDr. Janě Holické za úžasnou péči o pacienty. Dík patří také MUDr. Ladislavě Chundelové za práci s dětskými skoliotiky a Petru Hušákovi, vedoucímu skupiny fyzioterapeutů, kteří se starají o pacienty s nejzávažnější skoliózou.
Máte nějaký trik, jak malé pacienty motivovat do cvičení?
Vše je o individuálním přístupu. V ortopedii je vztah lékaře a pacienta zásadní. Děti potřebují vědět, proč mají něco dělat, a vše vidět. Proto rodičům doporučuji využívat mobilních telefonů, vyfotit dítě při vadném i správném držení těla. Jednou denně cvičit nestačí, je třeba snažit se o správný postoj celý den. Správné držení těla je důležité i v neverbální komunikaci. Dětem to můžeme přiblížit na chování psa, kdy podle držení těla poznáte, zda má radost, nebo je smutný.
Rodiče se mě často ptají, co bych skoliotikům doporučila za školu a povolání. Dětem říkám: „Učte se, protože se budete muset živit hlavou.“ Páteř totiž nesmějí přetěžovat.
Jak se za těch padesát let změnila vaše práce?
Narostl počet lékařů v nemocnici, takže se již všichni neznáme jako kdysi. Dramaticky narostl počet pacientů a změnil se i jejich přístup. Vnímám, že dnes pacienti lékařům již tolik nedůvěřují. Řada lidí přijde s tím, že chtějí stejnou operaci a léky, které měla sousedka, protože jí to pomohlo. Někdy si říkám, kéž by nám pacienti více věřili a dělali, co mají. Ale nikoho nelze nutit. Když vím, že pacientovi umím pomoci, ale on nechce, je pro mě těžké v sobě zpracovat pocit bezmoci.
Dříve jsme měli na pacienty více času, který nyní kvůli administrativě chybí. Jeden pacient mi nedávno řekl: „Jak tak na vás koukám, dvě třetiny času se staráte o počítač a jednu třetinu o mě.“ A měl pravdu. Přesto se snažím pacientům vždy věnovat maximum času a dobře je poučit, protože to považuji za nejdůležitější.
Jaké jsou vaše pocity po padesáti letech ve zdravotnictví?
Každé období má to své. Ortopedii mám ráda. Vždy říkám, že se mám dobře, protože můžu pracovat a starat se o druhé. Je pro mne úžasný pocit, když se podaří léčba pacienta se složitou diagnózu. Ale naše práce je velmi psychicky náročná. Musíte být soustředění a nesmíte udělat chybu. Musím přiznat, že někdy mám pocit, že moje práce je mi tak trochu drogou, bez které si nedovedu život představit.
Rozhovor vedla
Ing. Veronika Dubská Oddělení vnitřních a vnějších vztahů
