Rozhovor s děkankou Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity Mgr. Ivanou Chloubovou, Ph.D. - celý zpravodaj si můžete přečíst zde
Již druhé funkční období působí na pozici děkanky Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity Mgr. Ivana CHLOUBOVÁ, Ph.D. S českobudějovickou nemocnicí ji pojí profesní i osobní vazby. Než přestoupila do školství, pracovala jako sestra na zdejším Neurochirurgickém oddělení. Jak sama říká, stále se považuje za zdravotní sestru. Jen místo pacientů pečuje již více než dvacet let o studenty.
Paní děkanko, jak byste ve zkratce představila vaši fakultu?
Naše fakulta vzdělává studenty ve zdravotnických, sociálních a bezpečnostních oborech, jinými slovy, připravujeme kvalifikované pracovníky pro oblast zdravotnických a sociálních služeb a krizového řízení. Veškeré studijní programy jsou spjaty s poskytováním péče zdravým či nemocným nebo s preventivními činnostmi. Některé programy nabízíme v České republice jako jedni z mála. Týká se to například akreditovaného programu Pediatrické ošetřovatelství, které je zaměřeno na přípravu dětských sester, nebo specializačních vzdělávání v rámci navazujícího magisterského studia ošetřovatelství či zdravotně-sociální péče.
Troufám si říct, že jsme jedinou fakultou Jihočeské univerzity, jejíž absolventi mají stoprocentní uplatnitelnost na trhu práce v oboru, který vystudovali. Dlouhodobě požadavky trhu práce na počet absolventů převyšují naše výukové možnosti. Na většinu studijních programů se každoročně hlásí větší počet uchazečů, než kolik jsme schopni přijmout. Největší převis je historicky na program Fyzioterapie. Limity, které pro přijetí uchazečů máme, jsou ve velké míře ovlivněny možnostmi realizace odborných praxí během studia.
Naše programy mají tradici a výuku se snažíme neustále po všech směrech zlepšovat. Před dvěma lety jsme vybudovali moderní simulační centrum, máme nové laboratoře a právě jsme dokončili učebnu, kde budeme využívat virtuální realitu pro výuku anatomie a fyziologie.
Ale vše je hlavně o lidech. Studenty vždy lákám zejména na naše vlídné prostředí.
Medicína prošla obrovským vývojem. Dá se to říci i o vzdělání nelékařských profesí?
Bezesporu. Studenti mají úplně jiné možnosti, ať co se týče zahraničních pobytů, tak i vlastního způsobu výuky. Snažíme se studenty vzdělávat v daleko širším kontextu. Jednou z nových forem výuky je již zmíněné simulační centrum. Jedná se o speciálně vybavený prostor snímaný kamerovým systémem, ve kterém probíhá nácvik praktických situací.
Vyučující připraví krátký scénář situace, 2–3 studenti pracují a ostatní sedí v debriefingové místnosti a mají rozdány úkoly, co má kdo sledovat: přípravu pomůcek, postup činnosti, chování studentů, vzájemnou komunikaci apod. Poté studenti společně analyzují celý děj. Nehledí se jen na odborné výkony, jako je zavádění kanyl, sond, cévek atd., ale především na celkový přístup k pacientovi a komunikaci s ním. Skupina si všimne, že student s pacientem nekomunikoval, nedodržoval jeho intimitu atd. Studenti daleko více přemýšlí, co a jak dělají a jaké mají jejich činnosti další souvislosti. Zpětná vazba i vlastní sebereflexe je novým prvkem, který se do odborné přípravy vnáší.
Dále naše fakulta provozuje fyzioterapeutickou ambulanci, kam studenti fyzioterapie chodí na část odborných praxí. Pro radiologické asistenty máme vybudovanou odbornou učebnu pro výuku v zobrazovacích metodách. Zkrátka snažíme se ve všech programech výuku inovovat.
Všechny studenty v nelékařských i sociálních profesích připravujeme k práci v týmu. Je důležité, aby si uměli rozdělit činnost a dokázali se při práci s kolegy domluvit. Péče o pacienta je totiž týmovou prací.
Tlak na zdravotnické pracovníky je mnohem větší než dříve. Posunulo se nejen vzdělávání, ale i pohled na poskytování péče. Dnes mají pacienti a jejich blízcí jinou zdravotní gramotnost. Řadu informací o možnostech léčby a péče si nastudují na internetu a pak naléhají na personál. Ten proto musí umět argumentovat. Zdravotníci jsou pod mnohem větším tlakem a stresem. A tím nemyslím jen covidové období. Připravenost zdravotnických pracovníků musí být opravdu velmi důsledná. I my jako vzdělávací instituce se snažíme dělat maximum pro to, abychom naše studenty, budoucí nelékařské a sociální pracovníky, připravili na jejich profese nejlépe, jak můžeme.
Jak konkrétně je simulační centrum vybaveno a pro výuku jakých oborů jej využíváte?
Simulační centrum využíváme pro výuku studentů v bakalářském studiu všeobecného ošetřovatelství, navazujícím magisterském studiu ošetřovatelství (interní, chirurgické ošetřovatelství a intenzivní péče), pediatrickém ošetřovatelství, porodní asistenci a zdravotnickém záchranářství. Centrum zahrnuje dva standardní pokoje a jednotku intenzivní péče, která je plně vybavena například i dýchacím přístrojem. Jednosměrné zrcadlo odděluje místnost od velínu, z něhož se ovládá technické vybavení učeben, včetně sofistikovaných figurín pacienta. Ty dovedou plakat, naříkat, třást se, mít příznaky epileptického záchvatu, a dokonce se i potí. V další místnosti je zabudovaná reálná sanitka, aby záchranáři měli možnost si zažít, v jak stísněném prostoru budou pracovat. Dále je zde porodní sál vybavený simulátorem porodu, tj. figurínou, která umí „rodit“. K dispozici jsou moderní modely fyziologických, patologických i velmi nezralých novorozenců.
Dříve zdravotní sestry pro výkon povolání připravovala pouze střední zdravotnická škola. Dnes je absolventka střední školy tzv. praktickou sestrou. Rozsah jejích kompetencí je tedy ze zákona užší než kompetence všeobecné sestry, která musí být absolventkou ošetřovatelství na vyšší či vysoké škole. Stále se vedou diskuze, zda nebylo vzdělání sester na středních školách dostačující. Jaký je váš názor?
Mrzí mne, že se pořád diskutuje, proč sestra musí mít vysokou školu. Nikdo nepochybuje o potřebnosti vysokoškolského vzdělání fyzioterapeutů, zdravotnických záchranářů, nutričních terapeutů a porodních asistentek. Přitom spektrum výkonů, které sestry provádějí, je velmi široké, a proto je potenciální riziko ohrožení bezpečí pacienta nekvalifikovaným zásahem velmi vysoké. Paradoxem je, že někdy ti, kteří nejvíce rozporují potřebu vysokoškolského vzdělání sester, pak na svém pracovišti preferují bakalářky, protože jsou vyzrálejší.
Podívejme se, kam se zdravotnictví a poskytování ošetřovatelské péče posunulo. A jestliže jsou zvýšené nároky na práci lékaře, musí být samozřejmě i na další personál. Zrovna nedávno jsem vzpomínala, když jsme na Neurochirurgické oddělení dostali první infuzní pumpu. Byl to VIP přístroj, se kterým mohlo pracovat jen několik sester. Dnes je používání pumpy naprosto běžným standardem.
Vloni jsem se zúčastnila slavnostního otevření nového dialyzačního střediska a endoskopického centra v českobudějovické nemocnici. Obě pracoviště disponují přístroji, které jsme před dvaceti lety absolutně neznali. Zkrátka vývoj jde obrovsky dopředu. A opět se dostáváme k tomu, proč všeobecná sestra musí absolvovat vyšší než středoškolské studium. Byť odbornost a medicínské výkony jsou postaveny do pozice rozhodnutí lékařem, pro jeho práci jsou ostatní profese, a především všeobecné sestry, nesmírně důležité. A je třeba, aby na to byli naši studenti připraveni. Můžeme mít sebelepší techniku, sebelepší přístroje, ale bez kvalitního personálu se neobejdeme. Lidská péče má ve zdravotnictví nezastupitelnou roli.
Dalším důvodem, proč už nestačí „zdrávka“, je proměna studentů. Musíme si uvědomit, že dříve byla střední zdravotnická škola výrazně výběrovou školou. Dnes uchazeči takovým výběrem prochází v průběhu přijetí či studia na vysokých nebo vyšších odborných školách.
Na vaše bakalářské obory se hlásí jak absolventi středních zdravotnických škol, tak studenti bez předchozích zkušeností se zdravotnictvím. Jak náročné je za tři roky „vychovat“ zdravotníka?
Jsem ráda, že k nám přicházejí studenti z gymnázií a jiných středních škol, a rozšiřují tak řady zdravotníků ze středních zdravotnických škol. Ve všeobecném ošetřovatelství je přibližně pětina studentů absolventy gymnázií, lyceí a jiných škol. U fyzioterapeutů, porodních asistentek a zdravotnických záchranářů je číslo ještě vyšší.
Celé tříleté studium je složeno výhradně z odborných zdravotnických předmětů a odborné praxe. Naši studenti nemají všeobecně vzdělávací předměty, jako je matematika, čeština apod. Celé studium je tedy výhradně odborně orientované.
Důležitou součástí studia je praxe. Jsem ráda, že studenti mají možnost při praxi navštívit všechna oddělení českobudějovické nemocnice. To je právě ta zmíněná připravenost studentů na budoucí profesi. Mění se ošetřovatelské a fyzioterapeutické postupy, přístroje, které obsluhují radiologičtí asistenti a zdravotní laboranti, jsou nové přístupy v péči o rodičku, techniky vyšetřování apod. Je důležité s tím vším držet krok. Pro naše studenty je spolupráce s nemocnicí velkým přínosem.
Díky novým metodám, jako je již zmíněné simulační centrum, praktické výuce v nemocnici a především příkladným pedagogům se nám daří naše studenty kvalitně připravit pro praxi.
Pro některé studenty je první ročník náročný. Ani ne tak kvůli teoretické výuce, jako spíše kvůli praxi. Na té se ukáže, zda je pro ně profese zdravotníka vhodnou profesní volbou. Protože teoretické informace se můžete naučit, ale lásku k poskytování péče lidem musíte mít v srdci. Buď se ve vás v době první praxe probudí, anebo tam není. Pak je lepší raději odejít dřív. Někdy stačí jen změna oboru u nás na fakultě, jindy je pro studenta lepší zaměřit se na studium v úplně jiné oblasti.
Nároky na naše studenty jsou vysoké i proto, že chceme být na své absolventy hrdí. Jsem ráda, když se ozve někdo z nemocnic a řekne, že chce naše absolventy, protože ví, že jsou pro praxi dobře připraveni. Stává se nám to často.
Zmiňujete kvalitní pedagogy. Můžete přiblížit, kdo na vaší fakultě učí?
Vzděláváme v profesních vzdělávacích programech, které vyžadují velkou provázanost s praxí. Proto naši vyučující mají i částečný pracovní úvazek v nemocnici. Naši studenti musí vidět, že je učí profesionálové, kteří svoji práci umí a nemají ji pouze teoreticky nastudovanou z knih. Víme, že studenty učí vyučující s maximální možnou odborností a bohatými pracovními zkušenostmi a že studentům dáváme to nejlepší.
Vedle kmenových zaměstnanců fakulty máme velkou skupinu našich spolupracujících kolegů, kteří jsou zaměstnanci povětšinou českobudějovické nemocnice a u nás pracují v rámci malého úvazku. Jedná se o širokou paletu odborníků, jako jsou lékaři, všeobecné sestry, radiologičtí asistenti, porodní asistentky, zdravotní laboranti, fyzioterapeuti a další. Jejich výuka je více postavena na kazuistikách a příbězích z reálné praxe, čímž je zajištěna aktuálnost vzdělávání.
Jsme si vědomi, že pro kolegy z nemocnice představuje výuka velkou časovou zátěž, proto si obrovsky vážíme toho, že u nás učí a přinášejí vlastní profesní zkušenosti do výuky.
Jak jste již zmínila, důležitou součástí studia jsou odborné praxe.
Ano, spojení s klinickými pracovišti je pro nás alfou a omegou. Můžeme studenty sebelépe připravit v simulačním centru, ale pak přijde reálný pacient s emocemi, jeho rodina, stres, a na to se nemůže připravit jinak než v reálném prostředí.
Na praxích studenti poznají prostředí, vybavení, ale především kolektiv. Je důležité, jak se v kolektivu cítí, jak je kolektiv přijme a jak s nimi pracuje. Studenti mi říkají, na kterém oddělení se jim líbilo, kde je začlenili do týmu. A tam právě začíná láska k oddělení, k pracovišti. A na druhou stranu, mnohokrát mi volaly staniční sestry, že se jim některá studentka moc líbila a chtěly by, aby k nim nastoupila.
Většina studentů absolvuje praxe v českobudějovické nemocnici. Této spolupráce si nesmírně vážím. Českobudějovická nemocnice je naším klíčovým klinickým pracovištěm a vždycky jsme se snažili budovat naše vztahy po stránce výukové, vědecké a profesní.
V nemocnici máme pronajatý pavilon H, kde sídlí Ústav fyzioterapie a vybraných medicínských oborů a Ústav radiologie, toxikologie a ochrany obyvatelstva. Máme zde i teoretické učebny, aby zaměstnanci nemocnice nemuseli jezdit na výuku na fakultu, a také šatny pro studenty.
Deficit zdravotníků je ve všech nemocnicích, proto se snažíme studentům umožňovat odborné praxe rovněž v ostatních jihočeských nemocnicích, aby poznali pracovní prostředí i tam. Jsem si jistá, že se vždy snažíme udělat maximum pro naše jihočeské zdravotnictví. Jsme jihočeští patrioti. Je třeba si pomáhat a navzájem se podporovat.
Jak jste zmínila, pracovala jste v českobudějovické nemocnici. Konkrétně na Neurochirurgickém oddělení. Jak na tu dobu vzpomínáte? Nechybí vám práce sestry?
Někdy moc. Myslím, že jsem od zdravotnictví tak daleko neodešla. Nepečuji o pacienty, ale pečuji o studenty.
Musím říct, že občas, když sedím v pracovně za stolem, ráda vzpomínám na dobu v nemocnici, kde jsem jako sestra byla v přímém kontaktu s pacienty a hned viděla výsledky své snahy jim pomoci. Z mé funkce vyplývá řada manažerských úkolů a administrativních kroků, které mi zabírají spoustu času a berou spoustu sil, a přesto mé snažení nemusí mít vždy efekt, který očekávám.
Jsem moc ráda, že mohu být v kontaktu s praxí prostřednictvím studentů. Stále učím a výuka mne obrovsky nabíjí, umožňuje mi odpojit se od manažerských povinností. Paní asistentka se vždycky směje, že jsem zase výuku „přetáhla“. Mně to ale nedá. Kontakt se studenty je pro mne důležitý. Ptám se jich, co prožívají na praxi, jestli tam mají nějaké třeba i osobní problémy. Řada studentů za mnou přicházela i jako za proděkankou pro studium a i teď za děkankou s tím, že něco lidsky nezvládají. Je vždycky dobré podchytit problémy hned na začátku.
Dříve jsem chodila se studenty i na odborné praxe. Studenti viděli, a můžu mluvit za všechny kolegy z Ústavu ošetřovatelství, porodní asistence a neodkladné péče, že se nebojíme jim pomoci, nejsme jen dozorem, jsme tím, kdo se skutečně zapojuje do péče. Vlastním příkladem ukazujeme, jak se mají některé činnosti a výkony provádět, jak se má komunikovat s pacientem, kolegy v týmu, rodinou apod. To pro mne bylo velmi obohacující.
Uvažujete o otevření nových oborů?
Spektrum bakalářských oborů je dostatečně široké. Tvorba nových studijních programů se odvíjí od požadavků praxe. V současné době připravujeme „staronový“ program Asistent ochrany veřejného zdraví. Tento program již na naší fakultě byl, ale pro nízký zájem uchazečů byl na několik let zavřen. Nyní, po zkušenostech s pandemií, je o odborníky v této oblasti opět zájem.
Připravujeme i navazující magisterský program, který by měl vzdělávat nelékařské zdravotnické pracovníky pro organizaci a řízení ve zdravotnictví. Program zdravotně-sociální pracovník je obor, který je v praxi hodně potřebný, pro uchazeče ale možná ne tolik čitelný. Na pozicích zdravotně-sociálních pracovníků, ať v nemocnicích, či jiných institucích, jsou zpravidla dlouholetí pracovníci. Potřeba doplňovat jejich řady oproti jiným zdravotnickým profesím není tak veliká.
Máte další plány na rozvoj vzdělávání na vaší fakultě?
Vždy se snažíme sledovat trend, který je v nemocnicích. Do simulačního centra jsme proto pořídili nový výukový program elektronické ošetřovatelské dokumentace, kterou používá většina nemocnic.
Teď se budeme snažit rozvíjet virtuální realitu v bezpečné ošetřovatelské péči, manipulaci s pacientem apod. Virtuální realita je prvek, který je určitě v současné době na vzestupu. Její širší zapojení je o finančních možnostech fakulty, ale také o tom, jak budou kolegové připraveni se do této technologie ponořit. Musí zvládnout nejen ovládání přístrojů, ale naučit se i nové didaktické metody a postupy. Takže vše směřujeme tak, abychom připravili co nejlepší absolventy pro moderní poskytování zdravotní péče.
Když chcete něco rozvíjet, tak potřebujete získat finance – například pomocí projektů.
Všude je to o lidech. To, co ale všechny obory posouvá dál, je vědeckost, která je zárukou vývoje oboru, nejen po stránce praktické, ale i těch dalších. Protože jsme na vysoké škole, akademičtí pracovníci musí pracovat i vědecky. Jsme poměrně úspěšní v získávání vědeckých projektů, které jsou vždy provázány s praxí, konkrétně s českobudějovickou nemocnicí. Kolegové z nemocnice vnáší do projektu pohled z klinického pracoviště.
Docentka Lenka Šedová realizuje ve spolupráci s Neurologickým a Rehabilitačním oddělením projekt zaměřený na péči o pacienty po cévních mozkových příhodách. Na projektu definujícím roli sestry v době pandemie spolupracujeme mimo jiné s primářem Infekčního oddělení MUDr. Alešem Chrdlem. Dalším zajímavým projektem je například projekt profesorky Valérie Tóthové zaměřený na bezpečné podávání léků.
Vaše fakulta se ale nevěnuje jen studentům a vědě, ale i veřejnosti.
Vysoká škola má vzdělávat, dělat vědu a má plnit tzv. třetí roli univerzity, což jsou právě akce pro veřejnost. Musím říct, že jsme jedna z fakult univerzity, která může tyto aktivity vykonávat ve velké šíři.
Naši studenti se odborně zapojují do řady veřejných akcí, kde prezentují, co naše fakulta dělá, a přispívají k informovanosti veřejnosti. S našimi studenty se setkáte například při českobudějovickém půlmaratonu, Dnech zdraví a při mnoha dalších akcích zaměřených na prevenci a osvětu.
Dále máme centrum prevence civilizačních chorob, kde vzděláváme veřejnost o zdravém životním stylu a prevenci onemocnění. Například v projektu zaměřeném na nefarmakologické postupy v preventivní kardiologii jsme edukovali pacienty o důležitosti pohybového režimu, zdravého stravování, minimalizace stresu, odvykání kouření atd. To jsou všechno ovlivnitelné faktory, které má laická veřejnost ve svých rukou. To je hezký příklad provázání výuky, vědy a nemocnice.
Pro těhotné pořádáme předporodní kurzy a nabízíme poradenství v naší laktační poradně. Pro děti organizujeme dětskou univerzitu. Kolegové z Ústavu sociálních a speciálněpedagogických věd pracují s veřejností v rámci sociálního poradenství, trénování paměti či péče o seniory v zařízeních sociálních služeb.
Rozvoji fakulty věnujete tedy velkou péči.
Blaho fakulty, studentů a vyučujících mám na srdci. Zdědila jsem fakultu s obrovským potenciálem a třicetiletou tradicí. Udržet kvalitu bývá obtížné. Musím říct, že ráda slyším, když mi studenti řeknou, že soukromou vysokou školu by nejspíš vystudovali snáz, ale že jsou hrdí sami na sebe, že zvládli vysoké nároky naší školy.
Posledním dílkem ve skládačce moderního vzdělávání jsou zahraniční praxe studentů. Vaše fakulta v tomto směru nabízí řadu zajímavých možností.
Zahraniční spolupráce je jednou z velkých oblastí, která je na vysokých školách podporována. Přináší sbírání zkušeností, výměnu a sdílení informací o vzdělávacím procesu. Výjezdy, které organizujeme, nebo jsou organizovány druhou stranou, jsou vždy přínosné oboustranně. Studenti mají možnost vyjet do evropských zemí, kde je kultura i zdravotnický systém podobný. Nebo do exotičtějších destinací, jako je například Nepál, kde je situace diametrálně odlišná.
Důležitou podmínkou při výběru zahraničního partnera je kompatibilita praxe, která je v každém semestru povinná. Jestliže zde není odborný překryv, student by si musel kvůli stáži o rok prodloužit studium, aby splnil podmínky oboru. A to nechceme. Proto se snažíme hledat partnerské univerzity, kde mají stejné studijní programy jako u nás, kde lze uznat absolvovanou praxi i teoretickou část výuky. Povinné odborné praxe v legislativou stanovených provozech je ve zdravotnických oborech hodně. Student by vnímal jako osobní hendikep, že určitou praxí neprošel.
Studenty mohu vyslat jen tam, kde jsem si jistá, že je bezpečno. Zahraniční pracoviště proto vždy nejprve navštíví někdo z akademických pracovníků, aby viděl místní prostředí a podmínky.
Zmíněný Nepál jste nedávno pracovně navštívila. Jak tamní zdravotnictví funguje?
Do Nepálu jezdí studenti již několik let, zpravidla na celosemestrální pobyt. Jsou to především studenti programů Ošetřovatelství a Porodní asistence. Tamní nemocniční prostředí na mne velmi zapůsobilo. Konkrétně přístup lidí. Rodina je do péče o pacienta mnohem intenzivněji zapojena. Zdravotníků, konkrétně sester, je tam méně než u nás, takže o hygienu a krmení pacienta se musí postarat rodina. Spolupráce zdravotníků a rodiny je tak mnohem užší. Pacientům musí rodina obstarat i léky a zdravotnické pomůcky, například injekční stříkačky. Před bránou nemocnice jsou krámky s karimatkami a velkými láhvemi s vodou. Rodinní příslušníci totiž spí na zemi v pokoji s pacientem. S pitnou vodou je v zemi velký problém, proto ji kupují i do nemocnice. Co se týče přístrojového vybavení, nemocnice dostávají starší techniku z Německa. Mají tak některé obdobné vybavení, které známe i z českých nemocnic. Rozhodně zde není věnována taková váha preventivním programům, viděli jsme tak pacienty i ve vážných stavech.
Na místní univerzitě v Káthmándú jste měli s kolegy i několik přednášek. Jací jsou místní studenti?
Studenti si nesmírně váží toho, že mohou studovat na vysoké škole. Studium je pro mnohé nedosažitelné, vysokoškolské vzdělání je pro ně tak otázkou osobní i společenské prestiže. Kolegyně měla přednášku o způsobu výuky komunikace, dávala konkrétní příklady a porovnání. Po přednášce jsme odešly z fakulty do nemocnice. Asi po půl hodině přišla paní docentce poděkovat jedna studentka, že pro ni bylo nesmírně obohacující vidět, jak se učí jinde, a že i na komunikaci lze pohlížet jinak. Neříkala, že u nich je to špatné, jen vnímala rozdíly. Musím říct, že nám tato situace s kolegyní vehnala slzy do očí. Je vidět, jak si váží toho, že studují.
Taková zkušenost jistě nutí člověka k zamyšlení.
Návštěva těchto pro nás „exotických“ destinací opravdu donutí člověka přerovnat si své životní hodnoty. Člověk si uvědomí, jak se rouhá, když si na některé věci stěžuje. Nedá se o tom úplně povídat, většina věcí se musí zažít. To jsou vzpomínky, které máte uvnitř. Na druhou stranu v mentalitě Nepálců je obrovská srdečnost, vstřícnost, vlídnost a vnitřní klid, což jistě souvisí i s jejich náboženstvím. Byť je život v Nepálu mnohem náročnější, nezažila jsem nikoho, kdo byl rozčílený, naštvaný, nebo že by se na druhého utrhoval. I v jejich nemocniční péči zůstává obrovská lidskost. A to je to, co naši studenti vnímají. I když zde pracují v náročných podmínkách, bydlí ve skromném ubytování, tak vždy přijedou spokojeni. Říkají, že o to víc si váží toho, co máme, jaké je naše zdravotnictví. Úplně jinak se dívají i na poskytování péče.
Rozhovor vedla
Ing. Veronika Dubská
Oddělení vnitřních a vnějších vztahů
