Rozhovor s vrchní sestrou Neurochirurgického oddělení Olgou Pouzarovou a vrchní sestrou Oddělení plicního a TBC Bc. Dankou Lahodovou - celý zpravodaj si můžete přečíst zde
Ke konci roku odchází do zaslouženého důchodu vrchní sestra Neurochirurgického oddělení Olga Pouzarová (OP) a vrchní sestra Oddělení plicního a TBC Bc. Danka Lahodová (DL). Společně vzpomínají na své začátky ve zdravotnictví a na to hezké i těžké, co v rámci své kariéry zažily.
Zleva vrchní sestra Bc. Danka Lahodová a Olga Pouzarová
Paní vrchní, začněme od začátku. Jak jste se dostaly do zdravotnictví, potažmo českobudějovické nemocnice?
DL: Od malička jsem toužila stát se zdravotní sestrou a pečovat o miminka, byl to můj sen. Ale můj otec byl proti, naštěstí jsem si všaks tudium prosadila a v Liptovském Mikuláši, odkud pocházím, jsem vystudovala zdravotnickou školu, obor dětská sestra. Zde jsem hned po maturitě nastoupila do nemocnice na novorozenecké oddělení, později na oddělení nedonošených dětí. Potkalajsem tamsvého budoucího manžela a přestěhovali jsme se společně do Českých Budějovic. Bohužel v nemocnici v té době nebylo místo, tak jsem nastoupila na poštu. Po mateřské dovolené jsem nastoupila do Ústavu pro mentálně postižené děti, nyní je to Ústav sociální péče Empatie. Pak jsme se na chvílivrátili na Slovensko. Po návratu jsem nastoupila do zubní ordinace. V roce 1997 jsem pak nastoupila do nemocnice na Interní oddělení. Chtěla jsem pracovat na Dětském oddělení, ale bohužel zde v té době nebylo volné místo. Po přibližně roce jsem pak přešla na nově vzniklé Gastroenterologické oddělení a v roce 1999 na Oddělení plicní a TBC.
Vůbec jsem neměla povědomí, co od toho mám očekávat. Naštěstí jsem měla velkou oporu v tehdejším primáři MUDr. Václavu Šnorkovi, paní vrchní i v celému kolektivu. Vrchní jsem se pak stala v roce 2011. V nemocnici tedy pracuji 25 let.
OP: Na zdrávku jsem šla z donucení a probrečela jsem kvůli tomu několik dní. Pracovat v nemocnici jsem vůbec nechtěla, protože když jsem byla malá, můj bratr ležel v nemocnici v Jindřichově Hradci, kde nebylo moc hezké prostředí, o pacienty se staraly řádové sestry. A na mne to tenkrát zapůsobilo hrozně špatně.
Nicméně na škole se vše změnilo a práce sestry mne začala zajímat a bavit. Po škole jsem nastoupila na septickou chirurgii, kterou vedl pan profesor MUDr. Antonín Kostelecký, CSc. Po třinácti letech jsem v roce 1986 přešla na nově vzniklé Neurochirurgické oddělení, které od píky vybudoval pan primář MUDr. Petr Kozler, který přišel ze střešovické nemocnice. Začínali jsme tehdy s dvanácti lůžky a bylo nás zde jen pár sester. Byla to pro nás čest, že si nás pan primář vybral, ale zároveň i velká zodpovědnost, protože ze školy jsme o neurologii, potažmo neurochirurgii nevěděly nic. Pan primář byl úžasný a každých čtrnáct dnů nám dělal odborné semináře, jeho výpisky dodnes dávám děvčatům, která k nám nastoupí. Do roku 2002 jsem působila jako zástupkyně vrchní sestry, poté jako staniční a posledních patnáctlet pracuji jako vrchní sestra. Z nemocnice tedy odcházím po 49 letech.
Pracujte na velmi rozdílných odděleních. Čím vás tehdy zaujala?
DL: Z novorozeneckého oddělení jsem byla zvyklá na práci s dětmi. Práce na Interním odděleníbyla poměrně odlišná. Chtěla jsem pracovat na JIP vzniklého Gastroenterologické oddělení, studovala jsem proto ARIP, ale to nevyšlo. Pak jsem měla podanou přihlášku i na nové Kardiochirurgické oddělení, kam jsem moc chtěla. Sestry tenkrát muselyabsolvovat stáž v IKEM, ale já jsem měla v té době malé děti, takže to nebylo reálné. Nakonec jsem tedy přešla na Oddělení plicní a TBC, kde mě ale všichni moc hezky přijali a díky skvělému kolektivu jsem tam zůstala. Pracovala jsem ve směnném provozu u lůžek. Postupem času jsem si uvědomila, že práce se seniory je v lecčem podobná práci s dětmi – jsou také velmi zranitelní a potřebují péči nejen v nemocnici, ale i doma.
Co se týče odborné práce, jsem pyšná na náš bronchologický sál, kde během roku vyšetřímevelké množství pacientů. Dále jsem ráda za nové přístrojové vybavení spirometrie, impulzní oscilometrii a otevření druhé plicní ambulance. Obecně dnes stoupá počet pacientů s nádorovými onemocněními, z nichž se dá spousta odhalit včas. Proto všem doporučuji nezanedbávat prevenci a hlavně nekouřit.
OP: Pro mne byla práce na Interním oddělení smutná, vybrala jsem si proto chirurgii, která mi přišla mnohem akčnější. Moje první staniční sestra paní Helena Sivá byla úplně úžasná a nesmírně šikovná. Líbilo se mi, že práce měla spád, lékaři nás brali na sály, dělaly jsme převazy a hlavně jsme jako sestry mohly dělat řadu výkonů, které na Interním oddělení sestry dělat nemohly a dělali je jen lékaři. A taky mne již na škole určitě ovlivnil úžasný profesor na chirurgii, MUDr. Jiří Krbec st., který na násbylpřísný, ale hodně nás naučil. A můžu říct, že chirurgie mne baví dodnes.
Neurochirurgie je čistý obor. Práce u nás je strašně zajímavá a odborně náročná. Máme bezvadné vedení, dobrý kolektiv, nikdo se na nikoho nepovyšuje, pomáháme si. Jsem moc vděčná, že máme v týmu velmi šikovné sanitáře a sanitářky. Na septické chirurgii byla na 56 lůžek na noční směně jedna sestra, to byla obrovská dřina.
Na neurochirurgii jste od samého začátku. Rozdíl mezi dnešními a tehdejšími možnostmi léčby musí být obrovský.
OP: Zpočátku se zde vůbec neprováděly operace mozku, pacienty jsme posílalido Prahy do střešovické nemocnice. Když u nás proběhla první operace mozku, dodnes si pamatuji, že to byl glioblastom, nejzhoubnější druh nádoru mozku, tak to byla– v uvozovkách–obrovská sláva. Když pacientku přivezli z operačního sálu, my sestry jsme vůbec netušily, co s ní dělat. V té době jsme neznaly monitoraci, dávkovače, infúzní pumpy apod. Pan primář Kozler nás tehdy všechny instruoval, jak o pacientku pečovat.
Velký rozvoj oddělení nastal, když byl primářem ustanoven MUDr. Vladimír Chlouba. Spolu s doc. MUDr. Vladimírem Přibáňem, Ph.D., a MUDr. Jiřím Fiedlerem, Ph.D., MBA, začali operovat nezhoubné nádory, krkavice, mozkové výdutě a další. Dnes patří naše oddělení ke špičce nejen v republice, naši lékaři dělají světovou medicínu. Pan primář i pan doktor Fiedler mladým lékařům neskutečně pomáhají, vše je učí.
Pro Oddělení plicní a TBC muselo být náročné období covidu.
DL: Bylo to velmi náročné. Musím vyzdvihnout veškerý personál, který byl úžasný, pracoval s obrovským nasazením za dodržování veškerých hygienických nařízení. Bohužel zátěž to byla tak obrovská, že ještě dnes vidím na některých kolegyních, že jsou z té doby stále velmi unavené. Bohužel v té době jsem se sama stala pacientkou neurochirurgie, vše tak padlo na bedra mé zástupkyně.
O jaké pacienty zpravidla na vašich odděleních pečujete?
DL: Našimi pacienty jsou ve velké míře lidé ve věku šedesát a více let. Musím říct, že naše sestry i ostatní personál o ně krásně pečují. Všichni se aktivně zajímají a školí na problematiku výživy a proleženin. Problémy ale nastávají, když se má pacient vrátit domů, zejména pokud bydlí sám. Dala jsem si proto již před lety předsevzetí, že chci mít vždy jistotu, že se o lidi, kteří od nás odcházejí domů a žijí sami, někdo postará. Úzce proto spolupracuji s našimi sociálními sestrami, které nám velice pomáhají.
V dnešní době je péče o seniory a umírající pro rodiny často velkým problémem. Hospicová péče sice funguje, ale někdy je to velmi smutné, když vidíte, že pacient by rád zemřel doma v kruhu rodinném, ale rodina ho nechce. Snažím se vždy s rodinami pracovat, vysvětlit jim, jaké mají možnosti podpory. Jemojí srdeční záležitostí vždy zajistit, aby se měl nemocný kam vrátit, měl se o něj kdo postarat a nezůstal sám. Těší mne, když se podařínemocnému, kterému zbývá pár týdnů či dní života, odejít domů a strávit zbývající čas v kruhu rodiny. Dnes už bohužel není běžné, že lidé umírají doma.
OP: Laik by možná předpokládal, že u nás na oddělení se běžně setkáváme s umírajícími pacienty. Ale pacienti v těžkých stavech jsou překládáni na ARO, u nás tak pacient zemře výjimečně. Pokud se ale tak stane, tak to vždy zasáhne celý kolektiv. Když jsem pracovala na chirurgii, tak tam byla úmrtí pacientů poměrně běžná. Je vám to vždy líto, ale zároveň časem přivyknete.
Většina našich pacientů se překládá na jiná oddělení nebo do jiných nemocnic. Takže situace, kdo se postará o pacienta po propuštění, neřešíme často. Nicméně i já v těchto situacích vidím, že se rodina leckdy nechce nebo nemůže o umírajícího postarat. Na některých vidím, že mají strach, jak péči o umírajícího zvládnou. Je pro ně mnohem komfortnější klidně celé dny prosedět u svého blízkého v nemocnici, kde je pomoc nablízku, než s ním být sami doma.
Obě jistě máte po tolika letech již dobrý odhad, komu práce u vás půjde a komu nikoli. Vašimi odděleními projde i řada studentek. Jak je vybíráte?
OP: Jsem vděčná hlavní sestře Mgr. Haně Dohnalové i paní ředitelce Bc. Ivě Novákové, MBA, že nám daly volnou ruku pro výběr sester. V rámci praxe, na kterou k nám studentky chodí, je máme možnost poznat při práci. Protože několikrát jsme dostali například i z fakulty doporučení na sestry, ale pak se v praxi ukázalo, že na práci u nás se nehodí. Naši lékaři berou studentky i k operacím, za což jsme já i studentky moc rády.
Dnes je výuka úplně jiná. Nám stály profesorky za zády a pořád říkaly, co děláme dobře a co špatně, což bylo dost stresující. Zatímco dnes má studentky na starosti náš personál, což je hrozně fajn pro nás i pro ně.
DL: Já jsem moc ráda, že i u násmohou studentky vykonávat odbornou praxi. Studentky říkají, že jsou rády, že mají možnost nahlédnout do našeho oboru. Bereme je i na bronchoskopický sál, což je pro ně velmi zajímavé. Řadu věcí je necháme si vyzkoušet. Kromě odborných věcí ale byly překvapeny množstvím dokumentace, kterou sestry musí vést.
Za svoji kariéru jste se setkaly se spoustou lidí a osudů. Máte nějaký, který se vám vryl do paměti?
OP:Příběhů je více, ale na koho nikdy nezapomenu, je pan Skřivánek. Pacient, který měl velice těžké poranění mozku, které jako zázrakem přežil. V důsledku poranění ale u něj došlo ke změnám v psychické oblasti. Byl tak neskutečně zábavný a byla s ním ohromná legrace. Vždy jsem se na něj moc těšila. Doprovázela jsem ho na vyšetření, úzce jsme komunikovali i s rodinou.
Pak nezapomenu na dceru mých známých, která u nás zemřela na nádor mozku. To bylo pro mne strašné.
DL: U nás obecně není moc příběhů se šťastným koncem.Před lety naše kolegyně onemocněla nevyléčitelnou chorobou. Chtěli jsme ji mít u nás na oddělení, strávit s ní poslední chvíle života a dochovat si ji, což se podařilo. To byla pro mne nejtěžší chvíle, kterou jsem v práci zažila. Ale zažila jsem i jednu radostnou událost, když se nám podařilo splnit poslední přání a uspořádat svatbu dlouholetého zaměstnance nemocnice, který byl u nás na oddělení hospitalizovaný.
Za pár dní se s nemocnicí rozloučíte. Jak se vám bude odcházet a na co budete rády vzpomínat?
OP: Já na své mládí.J Vše se nám zdálo snazší. Měly jsme více času na pacienty, dnes hodně času zabere administrativa. Ze všeho nejvíc mne těší, že děvčata, která odchází na mateřskou nebo na jiné pracoviště na zkušenou, se často ráda vrací. To je známka toho, že máme výborný kolektiv. Samozřejmě náš pan primář je zlatý a skvělí jsou i všichni naši lékaři. Jsem přísnější, ale zase kamarádská. Všichni mi říkají, ať neodcházím, tak jsemasinebyla nejhorší.
DL: Začátky jak na oddělení, tak pak ve funkci vrchní pro mne byly těžké. Ráda budu vzpomínat na celý kolektiv, jsou to úžasní lidé, ale i na pacienty. Každý čtvrtek máme s panem primářem ambulanci pro těžké astmatiky, kde aplikujeme biologickou léčbu. To je pro mne srdeční záležitost, někteří pacienti k nám chodí i třináct let. Dneska jsem se zrovna loučila s pacientkou, která se rozplakala. To bylo velmi smutné a zároveň moc milé.
Snažila jsem se, aby naše oddělení vzkvétalo a sestry dále profesně rostly. Je velmi těžké rozhodnout se a odejít.
Zdá se, že tedy na svou práci budete vzpomínat s láskou, je to tak?
OP: Určitě. Mně bude smutno. Říkám si, že když mi bude nejhůř, tak se přijdu na oddělení podívat. Ale prostě všechno jednou končí. Máme dvě chalupy, takže se moc těším, jak tam budu relaxovat. Budu jezdit na kole a kolečkových bruslích, cestovat a užívat si vnoučat a manžela.
DL: Budu vzpomínat jen v dobrém. Těším se, že si užiji vnoučátek a budu mít čas na zahradu.
Rozhovor vedla:
Ing. Veronika Dubská
Oddělení vnitřních a vnějších vztahů
