Pokud kolem sebe máte kolektiv, na který se můžete spolehnout, dá se zvládnout všechno

Bc. Jitka Veselská (JV) z Neurochirurgického oddělení a Mgr. Martina Skříšovská (MS) z Oddělení plicního a TBC byly na počátku nového roku ustanoveny do funkcí vrchních sester. O svých dlouholetých zkušenostech a aktuálních výzvách mluví v následujícím rozhovoru. 

Paní vrchní, obě pracujete ve zdravotnictví již pěknou řádku let. Vzpomenete si, co vás do oboru přivedlo? 

MS: Já si na žádný impuls nepamatuji. Ale moje mamka říkala, že jsem odmalička tvrdila, že jednou budu sestřičkou. Inklinovala jsem k péči o děti a chvíli jsem zvažovala i práci v jeslích, proto jsem nastoupila na střední zdravotnickou školu, na obor dětská sestra. Při hodinách praxe na Dětském i Neonatologickém oddělení Nemocnice České Budějovice, a.s., se mi tato práce natolik zalíbila, že jsem chtěla nastoupit do nemocnice. Bohužel v té době na Dětském oddělení žádné volné místo nebylo. Šla jsem za tehdejší hlavní sestrou Jiřinou Otáskovou podat si žádost o přijetí. Žádost přijala a řekla, ať přijdu po maturitě. Tak jsem přišla a dostala jsem jednoznačné instrukce: „15. června nastupujete na chirurgii.“ Tím bylo vše vyřešeno (smích). 

V době nástupu mi ještě nebylo osmnáct let, proto jsem až do dosažení plnoletosti nesměla sloužit noční směny. Přesto jsme studium končily jako hotové a samostatně pracující sestry s plnou odpovědností. V té době jsem obdivovala služebně starší sestry, jak se umí ke všemu postavit, že není problém, který by neuměly vyřešit. 

JV: V osmé třídě, kdy za nás končila základní škola, mi bylo třináct let. Vůbec jsem nevěděla, co chci dělat. Pocitově jsem se rozhodla pro střední zdravotnickou školu. Musím ale přiznat, že po maturitě jsem ještě trochu váhala a přemýšlela, zda nestudovat fyzioterapii. S odstupem let jsem ale moc ráda, že jsem zůstala sestrou. Moje práce mě celý život baví. 

Za nás byla úplně jiná forma vzdělávání sester. Po ukončení zdravotnické školy jsem byla hotová všeobecná sestra, která šla do praxe a musela nést veškerou odpovědnost. Zaučovaly mě starší kolegyně, kterým jsem za to velmi vděčná. 

Obě jste po škole nastoupily do českobudějovické nemocnice. Jaká byla vaše profesní cesta až na pozici vrchní sestry?  

MS: Začínala jsem na Chirurgickém oddělení na septické stanici, tzv. špíně, což pro mě je a vždycky byla ta nejzajímavější část chirurgie. Když se v roce 1998 z důvodu rekonstrukce chirurgického pavilonu oddělení přestěhovalo do dolního areálu nemocnice, vznikla nově na chirurgii samostatná jednotka intenzivní péče, kam jsem přestoupila. Abych mohla pracovat na jednotce intenzivní péče, absolvovala jsem specializační vzdělávání v oboru intenzivní péče (ARIP). V této době, při praxi na oddělení ARO, jsem si uvědomila, jak moc mi vadí, že zde většina pacientů není při vědomí a nemohou se mnou komunikovat. Oboustranná komunikace je pro mě důležitá. 

V lednu 2014 jsem využila nabídku vrchní sestry Danky Lahodové a nastoupila na Oddělení plicní a TBC na pozici bronchologické sestry. Pneumologie je obor, který spadá do kategorie interního lékařství, a právě bronchologie je část, která je velmi invazivní, velmi intervenční a nesmírně zajímavá a částečně připomíná chirurgii. Na bronchologickém sále jsem pracovala až dosud. V nemocnici pracuji už dlouhých 32 let a pořád mě práce zdravotní sestry baví. Možná i díky tomu se cítím stále mladá (smích). 

JV: Při nástupu mi paní Otásková dala vybrat asi ze šesti oddělení, mezi nimiž byla i neurochirurgie. A protože se mi na tomto oddělení líbilo už na praxi, rozhodla jsem se nastoupit tam. Vrchní sestra Marie Adamcová (na kterou moc ráda vzpomínám a která také stála u zrodu českobudějovické neurochirurgie) mi nabídla možnost specializovat se v oboru intenzivní péče. Absolvovala jsem proto specializační vzdělávání v oboru intenzivní péče (ARIP) a prošla tak různá oddělení. Mně se naopak práce na ARO líbila, nicméně jsem se vždy velmi ráda vrátila na neurochirurgii. Zůstala jsem věrná oboru až do dnešního dne. Pracuji zde už třicet let, z toho dvacet let jako staniční sestra na JIP. Mohu říci, že práce je dynamická, progresivní, a i po těch letech ji dělám ráda. Nyní jako vrchní sestra už tam netrávím tolik času, ale pořád se tam ráda vracím. 

Paní Veselská, na skromné začátky vašeho oddělení vzpomínali v minulých číslech emeritní primář MUDr. Vladimír Chlouba i současný primář MUDr. Jiří Fiedler, Ph.D., MBA. Jak na své začátky na oddělení vzpomínáte vy?  

JV: Když jsem v roce 1993 nastoupila na neurochirurgii, operovalo se daleko méně než dnes. Během prvního roku po mém nástupu odešel původní pan primář MUDr. Petr Kozler a oddělení převzal primář MUDr. Vladimír Chlouba. Postupně oddělení prošlo velkým rozvojem. Pokud srovnám operativu před třiceti lety a nyní, tak se jedná o obrovský posun. Spektrum operací se rozšířilo, lékaři se specializují, mnoho vyšetření, která se dříve nedělala, je nyní samozřejmostí. Přestože máme malou kapacitu lůžek, je počet operací (cca 2000 za rok) srovnatelný s ostatními pracovišti v ČR. Myslím si, že pan primář MUDr. Vladimír Chlouba a současný primář MUDr. Jiří Fiedler, Ph.D., MBA, který byl na oddělení takřka od samého začátku, udělali obrovský kus práce nejen v oboru, ale i pro rozvoj oddělení. Pro sestry to znamenalo profesní růst, což je jistě i pro dnešní mladou generaci sestřiček lákavé. 

Bc. Jitka Veselská, vrchní sestra Neurochirurgického oddělení

Paní Skříšovská, jaké byly vaše začátky na bronchologickém sále? 

MS: Hektické. Dalo by se to přirovnat k nástupu do nemocnice. Přestože jsme s vrchní sestrou Dankou Lahodovou o možném přestoupení jednaly již v létě 2013, definitivní rozhodnutí o povolení přestupu k 1. 1. 2014 z úst personálního ředitele padlo až těsně před Vánoci. V lednu jsem pak na bronchologickém sále stála se zkušenostmi načerpanými z jediného dne stráveného s mojí předchůdkyní. 

Zde bych chtěla poděkovat primáři MUDr. Petru Vaníkovi, Ph.D., a MUDr. Haně Šuldové za jejich trpělivost a vstřícnost. Dále bych zmínila úžasnou spolupráci s emeritním primářem MUDr. Václavem Šnorkem při zpracování odebraného materiálu k cytopatologickému vyšetření. V té době nebyla součástí týmu laborantka, materiál získaný při vyšetření jsem k cytodiagnostice připravovala já.  

Kromě zvládnutí instrumentace při výkonech jsem postupně musela zvládnout organizaci práce na pracovišti, naučit se obsluhovat a servisovat přístrojovou techniku, zabezpečit materiálové vybavení, seznámit se s procesními postupy a hygienickými režimy a nastavovat je, aktualizovat standardy a další související dokumenty. 

Celou svoji dosavadní kariéru jste pracovaly na jednotkách intenzivní péče. Jak jste psychicky zvládaly péči o pacienty ve velmi vážných stavech? 

MS: Přiznám se, že mi to nevadilo. Naopak, pacient po rozsáhlé a závažné operaci, s řadou invazivních vstupů, to jsem vždy považovala za větší výzvu. Když se staráte a pečujete, je vám odměnou, jak se člověk díky vaší péči každým dnem zlepšuje a posouvá. Vidíte, jak se ze skoro nehybného pacienta opět stává fungující člověk a vy ho můžete s čistým svědomím předat na standardní pokoj, kde se kolegyně postarají o řádné dohojení. A za další 3–4 dny potkáte toho človíčka, už neleží v posteli v andělu, není samá hadička, má na sobě svoje pyžamo, župan, chodí. Najednou vypadá úplně jinak, najednou jako když rozkvete. Tohle je to, co dělá naši práci skvělou.  

A pokud bych měla zmínit období práce na bronchologickém sále, také jsem zažila nejednu adrenalinovou chvilku. Je třeba si uvědomit, že při tomto vyšetření invazivně zasahujeme do životně důležitého systému lidského organismu, který je navíc postižen nemocí. Pacient se cítí být ohrožen nejen v té základní potřebě dýchání, ale přidává se strach z bolesti při výkonu, strach z výsledku vyšetření. Zde je klidný, vyrovnaný a empatický přístup nesmírně důležitý pro průběh vyšetření. 

JV: Práce na JIP je náročná. Když jsem byla mladá, nevadilo mi to. Soustředila jsem se na to, abych svou práci dělala dobře. Jak jsem starší, příběhy pacientů si více připouštím. Výhodou a principem chirurgických oborů je to, že doktoři vědí, jaký má operace smysl a cíl. Chirurgická léčba je zpravidla rychlá a má spád. A to mě baví. 

Je pro vás přechod na pozici vrchní sestry velkou změnou?  

MS: Zatím velkou změnu nevnímám. Vrchní sestru Danku Lahodovou jsem posledních několik let zastupovala vždy v době její nepřítomnosti, zkoušku nanečisto jsem pak měla v době její dlouhodobé pracovní neschopnosti od září 2020 do března 2021. Pro naše oddělení, ale i pro mě samotnou to byla velmi náročná doba. Doba, kdy se naplno spustila vlna covidu. Všichni si ze začátku mysleli, že to bude stejně malá epizoda jako v jarních měsících, bohužel jsme poté byli svědky a přímými účastníky snad nejtěžšího období v historii novodobého zdravotnictví. K plnému úvazku práce bronchologické sestry na bronchologickém sále jsem musela řídit celé oddělení. Chod celého oddělení, nejen lůžkovou péči, ale i ambulantní péči, vše bylo třeba přizpůsobit covidovému režimu tak, aby nedocházelo k šíření infekce v rámci oddělení. Začali jsme velmi intenzivně pracovat s bariérami a izolačními režimy. Sestřičky ze začátku říkaly, že to nemůžeme zvládnout, ale nakonec byly skvělé. Nastavila jsem velmi přísná pravidla, někdy jsem si říkala, zda jsem toho na ně nenaložila přespříliš, ale opravdu byly úžasné. Kudy jsem chodila, tudy jsem je chválila, že jsou to nejlepší „holky“ z celého špitálu. Museli jsme přenastavit management bronchologie tak, aby se nám plicní onkodiagnostika a diagnostika intersticiálních plicních procesů nemíchala s covidovými pacienty. V tomto období jsem pracovala někdy až osmnáct hodin denně. Tady patří velký dík manželovi za jeho pochopení a toleranci. Byla to velká škola života, která mi hodně dala.  

JV: Pořád si na novou pozici zvykám. Vidím teď chod oddělení z jiné strany, spíše organizační. 

Překvapilo vás něco ve funkci vrchní sestry?  

MS: Ne, den je pořád stejně krátký ????. Pořád někde běhám a něco zařizuji. Na oddělení mi chybí staniční sestra, což je nyní jeden z úkolů, které se budu snažit vyřešit. Zde bych chtěla navázat na práci vrchní sestry Danky Lahodové, která se bohužel neúspěšně snažila na oddělení pozici staniční sestry zajistit. Chci, aby staniční sestra byla spojkou mezi mnou a praxí. V momentě, kdy pracuji v kanceláři, ztrácím aktivní kontakt, návaznost na oddělení, a naopak – pokud se naplno věnuji práci na oddělení, řeším sociální problematiku pacientů, provádím kontroly, stojí mi práce v kanceláři. 

Do léčebného procesu vstupuje čím dál starší generace, u které je návrat k normálnímu životu dlouhý, náročný a někdy se vůbec nepodaří. Jinak se hojí třicetiletý pacient a jinak sedmdesátiletý pacient. Léčba se zrychluje a je velký tlak na rychlé propouštění pacientů domů. Starší generace to ale nezvládne. Ze své pozice téměř denně jednám společně se sociální sestrou s rodinami, řešíme možnosti domácí nebo hospicové péče. Velmi často konzultuji úpravy stravy našich pacientů s nutričními terapeuty. O tyto a další činnosti bych se v budoucnu mohla a chtěla rozdělit se staniční sestrou. 

Jak se říká: „Vrchní do kanceláře, staniční na oddělení“. 

JV: V tuto chvíli funguje oddělení jako dobře rozjetý vlak. Ještě když jsem pracovala na stanici JIP, naše paní vrchní Olga Pouzarová mě průběžně zaškolovala. Díky ní spoustu věcí umím, učila nás postavit se ke každé práci a aktivně se zajímat o obor. Pracovaly jsme spolu téměř třicet let.  

Jsem si vědoma, že pokud chci zůstat v kontaktu s oddělením a chci se aktivně účastnit dění, není možné uzavřít se do kanceláře. U nás na oddělení se mi to zatím daří. Ve srovnání s ostatními je poměrně malé.  

A vrátím-li se ke covidu, někdy musela celé oddělení obsáhnout jen jedna sestra. Ale pokud kolem sebe máte kolektiv, na který se můžete spolehnout, dá se zvládnout všechno. 

Mgr. Martina Skříšovská, vrchní sestra Oddělení plicního a TBC

V současné době máte pohled na oddělení z obou břehů – podřízené i nadřízené. Oceníte zpětnou vazbu od stávajících podřízených na vaši současnou práci?  

MS: Určitě ano. Když se v loňském roce v listopadu začalo diskutovat o tom, kdo nastoupí na pozici nové vrchní sestry, každý se ptal, zda to budu já. Má odpověď byla, že to budeme řešit, až to nastane. Když padlo rozhodnutí, přestože já jako osobnost jsem se nezměnila a sestřičky mě již znaly z doby mého zastupování, vnímala jsem, že všichni očekávají nějakou změnu. Změna byla. V soukromí jsem si s každou z nich popovídala právě o jejich očekáváních, nápadech na vylepšení a zefektivnění práce. A na oplátku jsem jim sdělila svá očekávání od nich – své požadavky a nároky na jejich práci tak, aby oddělení skvěle fungovalo. Následně jsem z toho zpracovala výstup a ten jsme všichni prošli na první společné schůzce. Je potřeba stanovit pracovní mantinely a bez zpětné vazby to rozhodně nejde.  

JV: Samozřejmě že zpětná vazba je velmi důležitá. Já ji od svých kolegů dostávám průběžně. Jak s kolektivem pracuji, tak se mi to vše hned vrací. Mám výhodu ve staničních sestrách, které jsou pro mě velkou oporou. Pacienti jsou u nás spokojeni díky laskavosti a profesionalitě sester i sanitářek. To bych ráda udržela. Samozřejmě že v hlavě mám nějaké plány, ale ty zatím prozrazovat nebudu. Musím je přizpůsobit i průběžnému vývoji na oddělení.  

Čekají vás nějaké zásadní změny?  

MS: Nás čeká rozšíření ambulantní části. To je v současné době zásadní úkol. V období covidu se přesunulo velké spektrum péče o pacienty s plicním onemocněním do ambulantní části, proto je nárůst ošetřených pacientů opravdu velký. Do péče přibyli pacienti s postcovidovým postižením plic, přibyli pacienti z programu Screening karcinomu plic, suplujeme praktické lékaře cizincům. Zároveň klesá obslužnost plicních ambulancí v regionu. Před zhruba dvěma lety přerušila a nyní definitivně ukončila činnost plicní ambulance v Týně nad Vltavou. Tito pacienti potřebují být někde dlouhodobě dispenzarizováni, ale při současné kapacitě nejsme schopni takové množství pacientů obsáhnout. 

Další obavy vzbuzuje případný výpadek plicní ambulance na klinice EUC ČB, která zatím funguje, nicméně stojí na dvou lékařích v důchodovém věku. Jakmile by ukončili svou činnost, situace už by byla nezvladatelná. Snažíme se proto už nyní adekvátně připravit na možný nárůst pacientů a rozšířit prostory ambulance, navýšit počet personálu, rozšířit kapacity funkční plicní diagnostiky. Ve spolupráci s primářem MUDr. Petrem Vaníkem, Ph.D., bude tohle můj druhý, velmi zásadní úkol, který se společně budeme snažit dotáhnout do zdárného konce.  

JV: U nás na oddělení jsou očekávané změny spojené spíše se změnou primáře. Další velkou a zásadní změnou bude kapacitní rozšíření našeho oddělení v horizontu dvou let. Do větších prostor se těšíme, protože kapacita stávající JIP i lůžkové části je nedostatečná. Často řešíme následnou péči pro pacienty, které bychom u nás rádi „dopečovali“ do určitého stadia hojení, ale bohužel to z kapacitních důvodů není možné a musíme je předat do okresních nemocnic. Jsme ale moc rádi, že máme s pacienty kontakt prostřednictvím ambulance, kam pacienti po 2–3 měsících od propuštění docházejí, a my vidíme, jak se zlepšili. To je pro nás velmi motivující.  

Rozšíření oddělení jistě znamená i nábor nových zaměstnanců. 

JV: To určitě. Velmi rádi bychom nové kolegyně a kolegy nabírali postupně, abychom je mohli zaučovat. Myslím si, že naše oddělení je pro nově nastupující velmi atraktivní. Naši lékaři se neustále vzdělávají a vyžadují to i od nás. Jsou k nám velmi vstřícní. Snaží se nám vysvětlovat, co operují, jaké jsou postupy, přístupy, co se kdy používá apod. Myslím si, že tohle je hlavně zásluha předešlého vedení, které s tím začalo, ale i stávajícího pana primáře. Je to pro nás velký benefit a jsem přesvědčená, že na oddělení jsou za to všichni moc rádi. 

Velkou oporou při problémech s nedostatkem personálu mi je hlavní sestra Mgr. Hana Dohnalová. Když mám jakýkoliv problém, mohu se s ní poradit. Velmi oceňuji společné poradenské schůzky, na nichž se snažíme problémy nepřehlížet, ale řešit je. Zároveň zde ladíme i pracovní postupy, aby došlo k jejich zefektivnění a zjednodušení.  

MS: V tuto chvíli už mám od hlavní sestry Mgr. Hany Dohnalové a personální ředitelky Bc. Ivy Novákové, MBA, schválen navýšený počet sester o jednu sestřičku do ambulantního provozu, požadavky na další navýšení jsou bohužel vázané na prostorové kapacity. 

Jste zkušené sestry, zažily jste velký rozvoj medicíny. Jak nahlížíte na celoživotní vzdělávání?  

MS: Já vzdělávání považuji za velmi důležité, sama se celoživotního vzdělávání aktivně účastním. V programu seminářů nemocnice pro nelékařský zdravotnický personál mám připravené přednášky na téma inhalační terapie, hrudní drenáže, péče o sondy, na kterých se snažím předávat znalosti a zkušenosti ostatním kolegům. Vzhledem k tomu, že jsme společně s plicní léčebnou jediné plicní oddělení v rámci Nemocnice České Budějovice, a.s., novinky z oboru a ostatní užitečné informace musíme načerpat především mimo nemocnici. Plánuji sestřičky z oddělení pravidelně posílat na semináře, konference nebo kurzy zaměřené na problematiku plicního oddělení za hranice našeho okresu nebo kraje.  

JV: Nemocnice České Budějovice a.s. má podporu odborného vzdělávání jako jednu ze svých hlavních priorit, což je velký pracovní benefit. Když jsem studovala na bakaláře, měla jsem srovnání se sestrami z jiných okresů, a zdaleka ne všude je podpora vzdělávání taková jako tady. 

Máte velmi náročnou práci. Jak relaxujete a kde čerpáte energii?  

JV: U mě je na prvním místě rodina. Nabíjí mě společné výlety do přírody – jak pěšky, tak na kole. Rádi poznáváme zajímavá místa. Velice ráda zahradničím, což je pro mě velkým fyzickým i psychickým relaxem.  

MS: Sport, knížky, křížovky, skvělý relax je pro mě úklid. Když jsem ještě chodila na směny a ráno všichni členové rodiny odešli do práce, školy, školky, pustila jsem si pořádně nahlas nějakou svižnou muziku, a to se pak uklízelo (smích). Teď už volná dopoledne nemám, a tak se svoboda při úklidu trochu vytratila (smích). Ale baví mě pořád.  

Rozhovor vedla:
Dita Fišerová
Oddělení vnitřních a vnějších vztahů