Rozhovor s profesorem Harvardské univerzity Christopherem S. Ogilvy, MD., který je ředitelem cerebrovaskulární kliniky v Bostnu - celý zpravodaj si můžete přečíst zde
Mezi hlavní „hvězdy“ neurochirurgického kongresu v Chorvatsku patřil profesor Harvardské univerzity a bývalý přednosta neurochirurgie na nejprestižnější univerzitě světa Christopher S. Ogilvy, MD. Profesor Ogilvy je ředitelem cerebrovaskulární kliniky s největším počtem pacientů v Bostonu, která nabízí jak otevřenou, tak endovaskulární léčbu. Dále je zakladatelem nadace Brain Aneurysm Foundation. Právě problematika mozkových výdutí, respektive detekce neprasklých mozkových výdutí, je hlavním cílem jeho dlouhodobého výzkumu, jehož závěry prezentované na kongresu patřily k těm nejvíce oceňovaným. Měla jsem to štěstí, že souhlasil s rozhovorem nejen o cévních výdutích.
Christopher S. Ogilvy, MD.
Detekce mozkových výdutí je tedy hlavní oblastí vašeho výzkumu, ve kterém se snažíte nalézt odpověď na otázku, zda a koho operovat a jak vybalancovat rizika plynoucí z operace i rizika krvácení.
Mozkovou výduť lze poměrně dobře operativně léčit. Pokud se operace podaří, je pacient často vyléčen na celý život. Mladí pacienti mohou mít děti i vnoučata… To je to, co jsem si na léčení výdutí oblíbil a proč se této problematice rád věnuji. Výsledek operace má dlouhodobý efekt a vložené úsilí se násobně vrací.
Ale jak jste již řekla, musíme vždy porovnávat riziko prasknutí v průběhu života oproti riziku operační léčby. Přemýšlením o rizicích života s výdutí jsme strávili opravdu hodně času. Vyvinuli jsme dokonce i vlastní škálovací systém. Avšak kromě případných zdravotních rizik je třeba brát v potaz také psychologické aspekty života s výdutí. Měl jsem mnoho opravdu vzdělaných pacientů, kteří se v problematice dobře orientovali, vše jsme společně prodiskutovali a dohodli se, že riziko ruptury je natolik malé, že bude lepší neoperovat a výduť sledovat. Za půl roku zpravidla přišli s tím, že by si přáli operaci. Nemohou na to totiž přestat myslet a nedokážou si užívat života. Pokud to proto dává medicínsky smysl, tyto pacienty odoperujeme.
Jaká jsou při operaci výdutí rizika?
Operace mozku jsou vždy do jisté míry riskantní. Mohou vést ke ztrátě kognitivních funkcí, změně osobnosti, krvácení, mrtvici i smrti. Při operaci malých výdutí jsou rizika naštěstí pouze minimální, ale nikdy nejsou zcela nulová. Pokud chce být lékař k pacientovi upřímný, nemůžemu říct, že umí operovat bez rizika. To neumí nikdo.
Na druhou stranu krvácení přichází bez předchozího varování, výduť prostě najednou praskne. Pacienti to popisují jako tu nejhorší bolest hlavy, jakou kdy zažili. Následky mohou být vážné.
Mozková mrtvice zapříčiněná prasklou výdutí je mnohem méně častá než mrtvice způsobená ucpáním mozkových cév. Pro mozek však může být stejně, nebo dokonce více devastující. Nicméně i tyto pacienty, pokud se dostanou do nemocnice včas, umíme operovat, přičemž jejich vyhlídky mohou být velmi dobré. Proto jednoznačně doporučuji nikdy se nevzdávat.
Kromě systému hodnocení a léčby aneuryzmat jste také zveřejnil data týkající se vlivu kouření na vznik aneuryzmat. Jak škodlivé je tedy v tomto ohledu kouření?
Kouření rozhodně má vliv na vznik výdutí. Polovina našich pacientů, které jsme léčili, byli kuřáci. U žen, které kouří, je riziko vzniku výdutě 19 %. Naopak u nekuřaček je toto riziko pouze 1,9 %. Pro kuřáky je tak riziko desetkrát vyšší.
Také jsme prokázali, že se ekonomicky vyplatí preventivní screening kuřaček. Po pacienty i systém je tedy výhodnější výduť léčit dříve, než praskne a zapříčiní úmrtí pacienta či výraznou invaliditu.
Prof. Christopher S. Ogilvy, MD. prezentující závěry svého výzkumu
Jsou ještě další prokázané faktory, které ovlivňují vznik aneuryzmat?
Dalším výrazným faktorem je genetika. Dvacet procent našich pacientů má příbuzné, u kterých byla výduť také diagnostikována. Lidem, kteří mají dva či více pokrevních příbuzných s výdutí, proto doporučujeme podstoupit preventivní vyšetření. Vedle genetiky má však vliv na tvorbu aneuryzmat také několik onemocnění.
Nicméně stále léčíme velkou skupinu pacientů s aneuryzmatem, jehož vznik nedokážeme vysvětlit. Naše nadace proto podporuje řadu výzkumů na toto téma. Víme, že kouření poškozuje mozkové cévy, ale možná dochází také k dalším poškozením. Teď nemám na mysli mechanická, ale spíše metabolická. Když se je pak tělo snaží opravit, vznikne výduť. Ale toto ještě nebylo s jistotou prokázáno.
Jsou již známé geny způsobující vznik aneuryzmat?
Podezření sice padá na celou řadu genů, ale nikdo zatím s jistotou nic neprokázal. Nicméně i v této oblasti probíhá celá řada výzkumů. Například se již podařilo identifikovat určité biomarkery. Možná tak v příštích deseti letech budou k dispozici krevní testy, které vám sice přímo neodhalí, zda máte výduť, ale napoví vám, zda je u vás zvýšené riziko jejího vzniku. Pacienti, u kterých bude odhaleno zvýšené riziko vzniku, by tak rozhodně neměli kouřit a měli by být sledováni.
Pacientům s výdutěmi pomáháte nejen na operačním sále, ale jste i zakladatelem a ředitelem nadace zaměřené právě na aneuryzmata. Jak vaše nadace pacientům pomáhá?
Tuto nadaci jsem se svou zdravotní sestrou a pár pacienty založil již před třiceti let. Nyní se rozrostla ve velkou mezinárodní organizaci.
Pacientům pomáháme třemi způsoby. Srozumitelně je i jejich rodiny informujeme, propojujeme je s pacientskými organizacemi a v neposlední řadě, jakožto třetí pilíř naší činnosti, také podporujeme základní a klinický výzkum. Dále pak pořádáme rovněž řadu odborných i osvětových akcí.
Našimi přispěvateli jsou zpravidla lidé, jejichž blízcí buď na prasklou výduť zemřeli, nebo mají závažné následky. Intenzivně se proto zajímají o způsoby detekce a léčby aneuryzmat. Z toho důvodu jsou naše výzkumné granty rozděleny do několika kategorií. Jednou z nich je detekce a diagnóza, kam patří již zmíněné biomarkery, krevní testy a podobně. Další sférou je biologická podstata výdutí, která zahrnuje sledování toho, jak se formují a jaké faktory ovlivňují jejich vznik. Pak také provádíme základní výzkum na zvířatech, který je zaměřen na výzkum následků krvácení, vývoj aneuryzmat a další.
Naše nadace se také pyšní unikátností v tom, že se v rámci našich akcí setkávají přispěvatelé s odborníky. A to je v medicíně, alespoň ve Spojených státech, velmi vzácné. Pacienti a jejich rodiny jsou velmi rádi, že mohou být v kontaktu s výzkumníky, kteří pracují na projektech realizovaných z jejich finančních darů. To je na poli medicínského výzkumu opravdu výjimečné. Například výzkumy zaměřené na rakovinu či srdeční choroby jsou zpravidla financovány státem, takže vědci nemají možnost setkat se přímo se svými přispěvateli.
Během našeho rozhovoru u večeře jste jen tak mimochodem zmínil, že každý rok posíláte do Stockholmu nominanty na Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství. Upřímně je to poprvé, kdy mluvím s někým, kdo je Nobelovým cenám tak blízko.
To, že jsem jedním z těch, kdo mají tu čest zasílat nominace na Nobelovu cenu, je dáno mou pozicí profesora na Harvardské univerzitě. Každý rok jsem proto vyzván, abych zaslal své tři kandidáty. Někdy tak tuším, kdo má největší šanci cenu získat. Často také doporučuji vědce z oblasti neurověd, které znám.
Už některý z vašich kandidátů vyhrál?
Zatím ne. Poslední držitelkou Nobelovy ceny je Katarin Karikó, maďarsko-americká biochemička, která pracuje na neurochirurgickém oddělení v PennMedicine v Pensylvánii. Granty na svůj výzkum získávala velmi obtížně, protože si většina lidí myslela, že řešení, kterému se věnuje, nemůže fungovat. A najednou přišla pandemie covidu-19 a ukázalo se, že její řešení je funkční. Bylo tedy použito pro vývoj vakcín, za což letos obdržela Nobelovu cenu.
Takže kdyby nepřišel covid-19, pravděpodobně by Nobelovu cenu nezískala?
Přesně tak. Prošla si opravdu náročným obdobím. Pro svůj výzkum dokonce nějaký čas neměla žádný grant. Když ji jednou na chodbě potkal kolega z jiné laboratoře, nabídl jí práci technika. Aby si tedy vydělala peníze na výzkum, pracovala nějakou dobou jako technik. Takže jak vidíte, nikdy nevíte, odkud přijde nějaký dobrý nápad.
V současné době se celá řada vědců věnuje infekčním onemocněním, post-covidu a prevenci budoucích pandemií.
Prof. Christopher S. Ogilvy, MD. spolu s dr. Bernardem Bendokem (vlevo)
Velkým tématem dnešní doby je také umělá inteligence (AI). Přepokládám, že není povolanější místo, kde by se mělo s AI již pracovat, než na Harvardu.
Umělá inteligence má potenciál hrát v neurochirurgii výraznou roli. Naši pacienti podstupují řadu vyšetření, jako je magnetická rezonance a CT. Analyzování těchto snímků je právě to, k čemu by mohla být umělá inteligence využita. A zdá se, že by v tom mohla být mnohem přesnější než člověk, což je pro mne velmi lákavá představa. U pacientů, které neoperujeme a pouze dlouhodobě sledujeme, může AI určit tvar a objem výdutě opět mnohem lépe než člověk. Tím pádem budou výsledky vyšetření mnohem objektivnější.
V současné době vyvíjíme projekt zabývající se AI. Pracuje na něm celá řada odborníků, a to jak ze Spojených států, tak z celého světa. Sbíráme data pacientů a plníme jimi vznikající systém.
Znamená to, že rozhodování již nebude doménou lidí, ale umělé inteligence?
Nevím. Pokud ano, je to špatně? Vše, co vyvíjíme, děláme velmi zodpovědně a vše je hodnoceno člověkem. Myslím, že tak do dvaceti let by mohlo dojít k velkému posunu. Ale tam zdaleka ještě nejsme. Umělá inteligence je nicméně velmi zajímá a určitě se chci podílet na jejím využívání. Musíme zjistit, v čem pro nás může být užitečná, jaké jsou její benefity a co naopak užitek nepřináší. To mi přijde rozumnější než ji jen rázně odmítnout. Rozvíjejme ji a sledujme, co se stane. Samozřejmě to však s sebou přináší řadu etických i právních otázek.
Pro mne osobně je umělá inteligence dalším nástrojem pro léčbu nemocí. Otázka zní, jak tento nástroj vyvinout a využít. Když máte kladivo, také jím chcete zatloukat hřebíky, a ne šroubovat.
Zmínil jste také, že právě dokončujete svůj první román. O čem bude?
Kniha se jmenuje Big Hospital (Velká nemocnice) a přibližuje, jak politika ovlivňuje medicínu. Myslím tím politiku na úrovni lékařů, oddělení i nemocnice. Ve Spojených státech můžeme skončit tak, že budeme všichni součástí dvou nebo tří nemocničních systémů. Říkáme tomu „Google Hospital“.
Dvacet pět let jsem strávil na pozici ředitele opravdu velké neurochirurgie. Uměl jsem všechny mikrovaskulární operační techniky. Ale nemohl jsem je dělat, protože jsme o určité operační výkony „bojovali“ s radiology. Tato dvě oddělení spolu soupeřila, protože se jejich primáři neměli rádi. To vše se dočtete v mé knize. Nejde však o zatrpklé vyprávění, snažím se spíše poukázat na všudypřítomné problémy. Veřejnost často nemá ponětí o tom, jak velké nemocnice fungují. Dokonce ani když se o tom bavím s lékaři, tak řada z nich netuší, o čem mluvím.
Politika ovlivňuje medicínu po celém světě. Ale jen málo lidí o tom mluví či píše. A i přestože moje kniha spadá do žánru fikce, vypráví příběh, ve kterém se řada lidí najde.
Na dokončení knihy zatím sice stále pracuji, ale již jsem vedl jednání i s filmaři, což je pro mě úplně nový svět. Zde je ale třeba být opatrný, protože v Americe není neobvyklé, že váš nápad nakonec zrealizuje někdo jiný. Takže uvidíme, jak vše dopadne.
Nemohu se nezeptat, kde na vše berete čas?
Vždy se to snažím vměstnat mezi ostatní aktivity. Nemyslete si, mám i koníčky – mám rád závodní auta a rád jezdím na traktoru. Ale pravdou je, že mám asi méně dovolené. Když máte méně času, musíte být efektivnější. Také jste se mě ptala, kdy mám čas na zábavu. Zábavou je mi má práce. Dělá mi radost, když mohu spolupracovat s dalšími kolegy, rezidenty a stážisty. Učit je a vzájemně se doplňovat.
Mojí poslední otázkou je, jaké to je být profesorem na Harvardu?
Pokud si správně pamatuji, nastoupil jsem jako nejmladší profesor neurochirurgie na Harvardu. Ale získat profesuru obnášelo spoustu práce – učení, výzkum, publikování, prezentace mé práce na národní i mezinárodní úrovni, mentoring a řadu dalších aktivit. Myslím, že jsem musel projít deseti komisemi.
Protože jsem profesorem, řada lidí u mě zpracovává své výzkumy. Díky tomu jsem pořád v kontaktu s novými lidmi a myšlenkami. Mám tak přístup k celé řadě věcí, se kterými bych se jinde než na Harvardu nesetkal.
Moc rád mám podzim v Bostonu, protože to znamená příliv nových myšlenek a velmi chytrých lidí s obrovskou energií. To je pro mě velmi osvěžující. Samozřejmě ne všechny nápady jsou na stejné úrovni a naší prací je najít ty nejlepší. Někdy se však nápady, které jsme zprvu zatratili, ukázaly jako dobré. Takže jak řekl můj kolega Bernard R. Bendok, M.D., v rámci své přednášky o růstovém myšlení: „Mějte otevřenou mysl“.
Ing. Veronika Dubská
Oddělení vnitřních a vnějších vztahů
