Rozhovor s fyzioterapeutem Petrem Hušákem - celý zpravodaj si můžete přečíst zde
Fyzioterapeut Petr Hušák je jasným důkazem, že věk je jenom číslo. Kdykoli se potkáme, je vždy v dobré náladě a plný energie. Díky jeho svižnému kroku a svěží mysli působí dojmem muže v nejlepších letech. Zatímco většina jeho vrstevníků již dávno užívá důchodu, on letos zarovnal počet odpracovaných let v českobudějovické nemocnici na rovných padesát. A končit se rozhodně ještě nechystá.
Co vás v mládí přivedlo k fyzioterapii?
Uvažoval jsem o studiu medicíny. Ale jelikož jsem hodně sportoval, rozhodl jsem se nakonec pro fyzioterapii. Když už jsem pracoval, chtěl jsem studovat dálkově psychologii. Zůstalo ale jen u přání.
Lišila se fyzioterapie v době vašich začátků oproti dnešku?
Oproti dnešku jsme prováděli zúženou terapii. Cvičilo se převážně analyticky, pohyby v základních anatomických rovinách, tedy „jednoduše“. Existovaly sice již metody na neurofyziologickém podkladu (například metoda dle Kabata, Vojty, Bobatha a Klappa), ale ty ovládalo jen několik málo kolegyň. Obecně chyběl všeobecný náhled na pacienty. Od 90. let minulého století pohlížíme na pacienta komplexněji. Co stálo za změnou přístupu? Změny odstartovala nová generace fyzioterapeutů ze začátku 90. let, kteří již měli vysokoškolské vzdělání. Šlo například o poznatek, že svaly nefungují izolovaně jako obyčejný natahovač, ohybač či přitahovač, ale že pohyb ovlivňují komplexní svalové řetězce. Zvedám-li předmět nad úroveň ramen, není to práce pouze ramenního kloubu a lopatky, ale zapojuji i další svaly.
Mezi absolventy té doby byl i náš přední odborník v oboru fyzioterapie prof. PaedDr. Pavel Kolář, Ph.D., ten v průběhu let sledoval děti od 3 do 13 měsíců. Na základě pozorování pak vyvinul systém technik pod názvem „Dynamická neuromuskulární stabilizace“. Dle tohoto systému cvičí i dospělí, kteří při různých činnostech špatně zapojují pohybové řetězce, což vede ke vzniku svalových dysbalancí, tedy oslabených či naopak přetížených svalů. Pokud člověk nemá správně aktivován hluboký stabilizační systém páteře, tak pohyby nemůže vykonávat správně. Což při opakování vede k obtížím. Ty často způsobuje i lehká, stereotypní práce.
Fyzioterapeuti pracují nejen na Rehabilitačním oddělení, ale docházejí za pacienty na celou řadu oddělení. Kde všude jste za oněch padesát let působil?
Pracoval jsem na Neurologickém, Interním, Plicním, Psychiatrickém, Ortopedickém oddělení a traumatologii. Tyto zkušenosti jsem pak zužitkoval při práci s pacienty Infekčního oddělení, kde jsem působil 18 let. Dále jsem 20 let působil na ARO. A k tomu jsem od začátku působil v dětské skoliotické ambulanci, kterou dodnes vedu. Od roku 1995 vyučuji sestry ze stanic intenzivní péče rehabilitační ošetřovatelství.
Dlouhá léta se tedy věnujete dětem. Jaký je váš recept, jak přimět děti cvičit?
Důležité je dítě motivovat. Já s dětmi nejen cvičím, ale také spolu hovoříme. Upřímně jim vše vysvětlím, nic nebarvím narůžovo. I s rodiči mluvím velice otevřeně a vysvětluji veškerá možná rizika. Zpravidla to pomůže. Ovšem hodně také záleží na vztazích v rodině.
Mám v péči i autistické děti se skoliózou. Žádné vzdělání jsem v tomto směru neměl. Ze začátku mi i utíkaly. Musel jsem se naučit na ně nacítit. Jeden chlapeček se kdysi i znenadání zvedl a bos utekl z ordinace. Ale to už se nestává, i k těm těžším případům se mi podařilo najít si cestu. Za ta léta, co ke mně chodí, už jsme spolu vzájemně sladěni.
Pracoval jste 18 let na Infekčním oddělení. Jak tam vypadala vaše práce?
Lidé se často pozastavují nad tím, co se může na Infekčním oddělení cvičit. Ale zde se léčí pacienti s neuroinfekcemi. Například jedním z následků zánětů mozku je paréza, tedy částečné ochrnutí až všech končetin, či ochrnutí lícního nervu. U těchto pacientů je intenzivní rehabilitace velmi důležitá.
Dále jsem se tam staral o ortopedické pacienty se záněty po totálních endoprotézách. Další skupinou byli pacienti, u kterých po lumbální punkci došlo k blokádě páteře.
V rámci práce na Infekčním oddělení jsem 14 let pracoval s onkologickými pacienty. Ze začátku jsem si četl jejich příběhy, pak už jsem s tím musel přestat a naučit se mít určitý odstup. Jinak bych za chvíli vyhořel.
Dalším vaším dlouholetým působištěm bylo ARO, kam přicházejí pacienti v kritických stavech. Jak se tam s pacienty pracuje?
Pro tyto pacienty je vypracována ucelená metodika, která se používá celosvětově. První dny, kdy pacient zpravidla bojuje o přežití, se nechává v klidu. Až když se stabilizuje v umělém spánku, tak pak lékař indikuje fyzioterapii. Pacienty protahujeme, aby mozek dostával podněty z periferie, a polohujeme.
Pak přichází fáze snižování tlumení, kdy ale pacient pořád dýchá pomocí plicní ventilace, ale už s námi může být lehce v kontaktu. U pacienta musíme najít tzv. iniciační místa, místa prvního kontaktu, která mu jsou příjemná a kterými začínáme každou fyzioterapii. Někdo má rameno, tvář, ruku… Na pacienta pořád mluvíme a nacvičujeme s ním velmi jednoduché pohyby, jako je třeba pokrčení ruky.
Když se sníží podpora ventilací, můžeme už pracovat i s hrudníkem. Provádíme vibrační techniky k posunu hlenů, které pak sestra odsává. Když už je dýchání takřka spontánní, začínáme s Vojtovou metodou, abychom podpořili dýchání. S tím souvisí i stimulace bránice, která je pro dýchání klíčová. Cvičení může být již aktivnější, záleží samozřejmě na postižení. Další fází je pak vertikalizace – tedy sed, stoj a krůčky za pomoci chodítka.
Jakou metodu použít je na vašem rozhodnutí? Laicky mám pocit, že fyzioterapeutických metod je v dnešní době celá řada.
Ano, lékař indikuje pacienta k fyzioterapii. Na mně je pak si pacienta vyšetřit a zvolit vhodnou metodu. Řada metod vychází ze stejných základů a různě se prolínají. Nicméně dle mého názoru je zvládnutelné věnovat se dvěma až třem metodám. K zvládnutí metody vede opravdu dlouhá cesta, člověk musí absolvovat řadu kurzů a celý život prohlubovat své znalosti. V současné době na kurzy nejezdím, ale ještě před pár lety jsem absolvoval kurz lymfoterapie a respirační fyzioterapie.
Máte obrovské zkušenosti. Co podle vás dělá dobrého fyzioterapeuta?
Hlava a ruce. Každý pacient je jiný. Jde o to umět odhadnout typologii pacienta, už když vejde do místnosti. Umět správně zhodnotit jeho celkový stav a rozhodnout, jakou metodu použít. Současná fyzioterapie není o okamžitých výsledcích, jak tomu bývalo dříve, ale je to cesta. Musíme si v hlavě vytvořit plán, kam a jakými způsoby chceme pacienta posunout.
Kromě odborných znalostí, které jsou někdy až na úrovni vzdělání lékařů (například anatomie pohybového ústrojí), je třeba být empatický, umět s lidmi komunikovat. A být do své práce zapálený. A to moji mladí kolegové jsou. Naše práce je hodně o citu v rukách, který už člověk musí mít trochu dán. Ne všechno se lze naučit.
V dnešní době má řada lidí obtíže s pohybovým aparátem. Chodit k fyzioterapeutovi už je poměrně běžné. Čím to je?
Většina lidí má ve svých rukách, zda bude mít obtíže, či nikoli. Jejich obtíže způsobují funkční poruchy, které je možné odstranit pravidelným cvičením. Mezi lidmi ovšem chybí povědomí o prevenci. Většina dospělých si svoje obtíže způsobuje sama, ať již nevhodným, či nedostatečným pohybem. Fyzioterapeut je zbaví potíží a dá jim sestavu cviků. Část pacientů začne pravidelně cvičit, bohužel ta druhá se k cvičení vrátí, až když se potíže znovu objeví. A my tak nevědomky z lidí děláme pacienty, i když v pravém slova smyslu pacienty nejsou.
V západní Evropě se lidé sobě věnují víc. Jsou systémem více motivováni, aby nebyli nemocní. V některých firmách mají zavedené kurzy tzv. školy zad, kdy fyzioterapeut cvičí se zaměstnanci. Pokud zaměstnanec necvičí a pak má problémy se zády, tak od něj zaměstnavatel žádá kompenzaci.
U malých dětí jsou velkým problémem mobily a počítače. Vždy se jich ptám, jak dlouho sedí u počítače. Jen pár jich řekne, že doma počítač nemá. U nás v čekárně jsem zakázal, aby moji dětští pacienti používali mobil, pokud to není nutné. Nepovažuji to za šikanu, ale za disciplínu. Proč v čekárně hned vyndávat mobil, když jsem do něj koukal celou cestu v autobuse. Čas strávený na mobilu je na úkor pohybu. Závislost je nenutí k pohybové činnosti. V tom vidím pro mladou generaci velké riziko. Řada dětí mi řekne, že jdou na výlet či jedou na kole s rodiči jednou za čtrnáct dní. Ale to je hrozně málo. Velmi záleží na tom, jak rodiče vedou děti k pohybu.
Dostatek chůze asi chybí nejednomu z nás. Je pravdou, že právě chůze je pro správné fungování těla nenahraditelný pohyb?
Určitě. Pro člověka je to absolutně nejpřirozenější pohyb, při kterém se zapojují správné pohybové řetězce. Naopak nejhorší je sed. Důležité je proto snažit se sedět správně, dělat si pauzy, projít se, protáhnout se.
Řada metod pracuje také s dechem. Jakou ten hraje roli?
Dech s pohybem velmi úzce souvisí, je jedním ze základů fyzioterapie. Dýchací pohyby slouží nejen k ventilaci plic, ale současně mají vliv na posturální funkci a držení těla. Řada dětí, i když sportují, nemá správný stereotyp dýchání. Dýchají povrchně, pořádně nevydechnou. Snažíme se jim proto uvolnit dýchací svaly a aktivovat bránici. Když je hrudník stažený, tak trpí i páteř, protože žebra se nerozvíjejí a zádové svaly se stáhnou.
To se samozřejmě týká i dospělých. Když pacient zlepší svůj stereotyp dýchání, mohou mírnější bolesti v oblasti páteře i zmizet. Při intenzivnějších obtížích je správné dýchání výrazným doplňkem cvičebních metodik.
Bolesti páteře jsou často spojeny s ochablými břišními svaly a mezilopatkovými svaly a málo aktivním hlubokým stabilizačním systémem. Pánev, bránici a celý hluboký stabilizační systém lze přirovnat k základům domu. Jen na pevných základech lze stavět.
Při jakékoli činnosti, ať už sekání dříví, hrabání listí, či zvedání břemen, bychom měli přemýšlet, jak pohyb provést správně.
Často je zmiňován hluboký stabilizační systém. Co to přesně je a proč je tak důležitý?
Hluboký stabilizační systém páteře je tvořen pánevním dnem, hlubší vrstvou břišních svalů a malými svaly mezi obratli. Svaly, které tvoří vrchní slupku, jsou důležité, ale ne rozhodující. Vypadají krásně, dělají vypracovaná těla. Ale pokud je váš hluboký stabilizační systém málo aktivní, budete mít problémy se zády. Hluboký stabilizační systém nedělá tělo krásnějším, ale funkčním. Ideální na jeho posílení je cvičení s vlastní vahou.
Například moderní „plank“ – tedy prkno?
Je sice moderní, ale svým pacientům ho nedoporučuji, některým i zakazuji. Při tomto cviku se často zásadně chybuje. Spousta lidí při něm nesprávně aktivuje břišní a zádové svaly. Pak nezvládnou správné postavení pánve. Projeví se oslabení stabilizátorů lopatek a postavení hlavy. Pokud již člověk problémy s páteří má, měl by se vždy poradit s odborníkem, který mu doporučí cviky „na míru“.
Určitě bychom se měli zdokonalovat ve správném sedu, využívat sedacích kostí, mít aktivní střed těla, umět se napřímit se správným držením hlavy. Také doporučujeme provádět úplně jednoduchý cvik „zásuvka“ – ale provádět ho správně. Cílem cviku je srovnat postavení krční páteře lehkým zasunutím brady. Tento cvik pomáhá i při středních bolestech krční páteře.
Za viníka bolestí zad je často označován i stres. Toho ale asi pacienta zbavit nemůžete.
My nemáme právo pacienta rozebírat po psychologické stránce. Ale pacienti se nám leckdy i sami svěří. Je známo, že když se člověk zbaví stresu, ustoupí i tělesné obtíže. Svaly od obličeje po břicho se pod vlivem stresu zatínají. Pokud je stres dlouhodobý, svaly jdou do spasmů, které vyvolávají bolesti. Leckdy pak stačí i jeden nevhodný pohyb, aby došlo k blokádě obratlů. Pak musí přijít mobilizační manévr. Dříve se uvolňovalo trháním, prokřupáním apod., které ovšem způsobovaly v tkáních mikrotraumata. Byl to velký trend, řada pacientů na tom byla takřka závislá a přicházeli opakovaně. V dnešní době se preferuje pomalejší postup uvolňování.
Sám působíte neskutečně vitálně. Jaký je váš recept na dobrou kondici?
Mám rád pohyb, turistiku, jízdu na kole a občas chodím plavat. A pak se udržuji prací na naší usedlosti. Dříve jsem se věnoval vysokohorské turistice a běhával jsem. Mojí láskou je poslech hudby – od klasiky po jazz a blues. A taky mi pomáhá červené víno. To je ve spojení s hudbou krásný relax. Jsem životní optimista, což mi pomáhá překonat i těžká období.
Ale nemyslete si, i já musím cvičit a myslet na správný pohyb, protože mám chronický výhřez ploténky v bederní páteři. Sám jsem se tedy nejedenkrát ocitl v pozici pacienta.
Když se ohlédnete za svou padesátiletou kariérou, co se vám vybaví?
Padesát let uteklo jako voda, ale ještě nemám pocit, že bych měl začít bilancovat. Samozřejmě, zažil jsem i pracovně náročné chvíle, ale špatné vzpomínky se snažím vytěsňovat. Rozhodně převažují ty hezké vzpomínky. Rád vzpomínám na léta na Infekčním oddělení, na Traumatologii a na ARO. To pro mě byla nejzajímavější práce. Pořád rád pracuji s dětmi. Mám radost, když vidím, jak pacient dělá pokroky. To je na naší práci to krásné.
Od mých počátků se obrovsky rozvinula a propojila přístrojová a výpočetní technika. Já sám pracuji s dětmi na balanční plošině IMOOVE, která nabízí řadu programů nejen k posilování končetin a povrchového svalového korzetu, ale i k aktivaci hlubokého stabilizačního systému páteře.
S potěšením sleduji, jak se nemocnice za poslední půlstoletí proměnila. V 90. letech se stavěl Onkologický pavilon. Pamatuji si, že tehdy byl považován za gigantickou stavbu. Od té doby se nemocnice obrovsky rozrostla.
Ing. Veronika Dubská
Oddělení vnitřních a vnějších vztahů
