Rozhovor s MUDr. Barborou Musilovou z Neurochirurgického oddělení. - celý zpravodaj si můžete přečíst zde
Součástí týmu Neurochirurgického oddělení je již třetím rokem také MUDr. Barbora Musilová. I přes svůj nízký věk má na svém kontě již několik publikačních úspěchů a široký záběr aktivit. Čím si ji neurochirurgie získala a jaké má plány do budoucna, přibližuje v následujícím rozhovoru.
Paní doktorko, začnu již tradiční otázkou: Jaká byla vaše cesta k medicíně?
Moje cesta k medicíně byla poněkud delší. Od malička jsem chtěla být veterinářkou. Vystudovala jsem tedy Střední veterinární školu v Českých Budějovicích a poté jsem šla studovat do Brna na Veterinární univerzitu. V prvním ročníku jsem měla možnost více nahlédnout do reality veterinární praxe a uvědomila jsem si, že to není cesta pro mne. Nechtěla jsem však od medicíny zběhnout úplně, a tak jsem se rozhodla přihlásit se na Lékařskou fakultu MU v Brně. Navzdory náročné přípravě na přijímací zkoušky považuji přechod na medicínu a výběr oboru neurochirurgie za své nejlepší životní rozhodnutí. Vše asi souvisí s tím, že jsem ten typ člověka, který když se pro něco rozhodne, tak si za tím jde.
Co vás přivedlo na dráhu lékařky v oboru neurochirurgie?
Přece jen jedná se o obor, který je stále spíše doménou mužů. Myslím, že tento trend se postupně mění a neurochirurgii se věnuje čím dál více žen. Velkou průkopnicí v Česku je paní profesorka MUDr. Eva Brichtová, Ph.D. Právě ta mě k neurochirurgii přivedla.
Během prvního ročníku na medicíně mě při studiu anatomie nejvíce uchvátil centrální nervový systém. Začala jsem se o toto téma více zajímat a narazila jsem na článek od paní profesorky Brichtové. Zaujalo mě, jak neurochirurgii přirovnávala k uměleckému dílu, pro které je třeba mít jemné ruce. Paní profesorku jsem proto kontaktovala s tím, že bych měla o tento obor zájem. Hned mi odpověděla, ať za ní přijdu další den na sál.
Od druhého ročníku jsem tak začala pravidelně docházet na neurochirurgickou kliniku a zapojovat se do všech aktivit spojených s touto specializací. Neurochirurgie mne naplno pohltila. Myslím si, že tento obor musí být pro člověka vášní a musíte pro něj mít to správné zapálení. Neurochirurgie je náročná a podle mě se nedá dělat dobře, pokud se jí člověk alespoň částečně neobětuje.
Věřila jste si s těma „jemnýma rukama“?
Doufala jsem. Člověk si ve druhém ročníku vybere specializaci, ale vlastně neví, jak mu to manuálně půjde. To se dozví, až když se stane doktorem. Ale musela jsem si věřit. Do té doby jsem se žádným ručním pracím nevěnovala. Mám to stejně jako paní profesorka, která říká, že umí šít jen člověka.
Jak těžké bylo naučit se v dospělosti jemné motorice?
Mám za to, že člověk už to v rukách musí trochu mít. Ale určitě je to především o tréninku. Naštěstí mám možnost trénovat v rámci mikrovaskulárních workshopů pořádaných panem primářem MUDr. Jiřím Fiedlerem, Ph.D., MBA, a v neurochirurgické laboratoři na Akademii věd.
Už během studia jste byla velmi aktivní, mimo jiné jste se věnovala i výzkumu. Na jaké téma jste se zaměřila?
S paní profesorkou Brichtovou jsem měla již během studia možnost účastnit se řady neurochirurgických konferencí a pracovat na vlastních projektech.
Věnovala jsem se srovnávání rizikových faktorů epidurálních hematomů u dospělých i dětí. Jedná se o krvácení do mozku – přesněji řečeno mezi kost a tvrdou plenu, které je nejčastěji způsobeno pádem. U dětí neexistují žádná speciální doporučení, jak tyto hematomy diagnostikovat a léčit. Výsledky práce pak byly otištěny v recenzovaném časopise.
Také jsme se věnovaly spojitosti mezi febrilními křečemi u dětí a výskytem epilepsie v pozdějším věku. Zde jsme mezi těmito dvěma faktory prokázaly přímou závislost. Další práce pak byla cílena na zobrazovací metody u maligních nádorů mozku.
V Brně jste měla dobré profesní zázemí. Proč jste se po studiích rozhodla nastoupit do českobudějovické nemocnice?
Chtěla jsem se vrátit domů za rodinou, a českobudějovická neurochirurgie má navíc v odborné obci skvělé renomé. Z kongresů, na které jsem od druhého ročníku jezdila, jsem se dobře znala s nynějším primářem Neurochirurgického oddělení MUDr. Jiřím Fiedlerem, Ph.D. Jsem tedy moc ráda, že když jsem projevila zájem zde pracovat, tak mne pan primář doporučil.
Chtěla bych tímto moc poděkovat vedení nemocnice, emeritnímu i současnému panu primáři a celému kolektivu za vřelé přijetí. Jsem zde moc spokojená. Zároveň nesmím zapomenout na rodinu, která mě vždy podporovala, zejména během studia, a bez které bych určitě nebyla tam, kde jsem.
Na oddělení čerstvě začínáte třetí rok. Jaké výkony můžete provádět?
Asistuji starším kolegům, dále pod dohledem provádím menší výkony na nervech rukou, jako jsou operace karpálního tunelu a kubitálního syndromu. Co se týče operací hlavy, pod dohledem starších kolegů operuji pacienty hospitalizované pro různá traumatická poranění hlavy a mozku.
Celkem mám za sebou kolem třiceti operací. Neurochirurgie samozřejmě není jen o operování, takže se musím věnovat i administrativě, chodím na konzilia a starám se o pacienty na oddělení či na naší jednotce intenzivní péče.
Operování s sebou nese velkou odpovědnost. Nemáte někdy strach?
Strach určitě mám, ale spíše jej vnímám jako zdravý respekt. Při operování se snažím vypnout. Maximálně se koncentruji na operaci a nemyslím na nic jiného. Pro mne je operování krásná práce, ve které jsem se našla.
Neurochirurgie se zabývá také onemocněními s nepříznivými prognózami. Jak náročné pro vás tyto situace jsou?
Co se týče prognóz, pacienti by většinou rádi věděli, jak to s nimi vypadá, hned po operaci. Ale to my bohužel nejsme schopni říct. Po operaci putuje vzorek nádoru na histologické vyšetření. Výsledky obdržíme zpravidla za dva týdny. Teprve z těchto výsledků lze zodpovědně říci prognózu. Já sama prognózy nesděluji. Tomuto se věnuje onkotým, jehož součástí je určený neurochirurg.
Musím říct, že nejnáročnější jsou pro mě pacienti v mém věku. Tam je pro mě těžké oprostit se od emocí, pokud vím, že jejich vyhlídky nejsou dobré.
Na medicíně jsme však měli seminář přímo zaměřený na paliativní medicínu, psychologii a sdělování nepříznivých prognóz. Nepřišli jsme sice do kontaktu s reálnými pacienty, ale bylo přínosné si to vyzkoušet i vzájemně se spolužáky.
Nedávno jste na mezinárodním kongresu získala od odborné společnosti cenu za nejlepší přednášku mladého lékaře. Na co přesně jste se ve svém výzkumu zaměřila?
Zkoumala jsem otok mozku u pacientů s meningiomem. Což je v drtivé většině případů nezhoubný nádor, který vyrůstá z mozkových obalů. Pro nás je zajímavé, že nezávisle na velikosti nádoru se kolem něj vyskytuje otok mozkové tkáně. A nikdo zatím nebyl schopen vysvětlit, proč tomu tak je. Bohužel jsme na to nepřišli ani my. Ale byli jsme schopni prokázat, že čím je otok větší, tím vyšší je riziko pooperačních komplikací, jako je například neurologický deficit, prosakování z operační rány či hematom v resekční dutině.
Abychom zjistili příčinu a funkci otoku, budeme se muset ve výzkumu posunout na molekulární úroveň. I když se řešení přesune více do laboratoře, pořád je to pro nás neurochirurgy zajímavé téma. Z velikosti otoku můžeme usuzovat možné krevní ztráty či pooperační komplikace.
Profesor Madjid Samii, MD, velikán světové neurochirurgie, který byl na kongresu přítomen, mi říkal, že příští rok musím přijet a vše dovysvětlit. Takže jsem odhalení příčiny dostala úkolem.
V naší nemocnici jste se potkala i s dalším světově uznávaným neurochirurgem, profesorem Fadym T. Charbelem, MD. Jak na setkání vzpomínáte?
Je to zásluhou pana primáře Fiedlera, který mne na mikrovaskulární kurz, kde byl přítomen právě pan profesor, přihlásil. Jsem velmi vděčná, že jsem se s panem profesorem mohla setkat. V životě toho dokázal opravdu hodně. Ač je původem z Libanonu, dokázal se prosadit ve Spojených státech. Je neuvěřitelně milý, skromný a s každým se ochotně baví. Potěšilo mne, že když jsme se za nějaký čas potkali na kongresu v Brně, pamatoval si mne.
Neurochirurgie nabízí řadu specializací. Co je vám osobně nejbližší?
Asi cévní neurochirurgie. Nicméně osud tohoto podoboru je nejistý, jelikož se řada cévních patologií nyní přesouvá do rukou neurointervenčních radiologů. Naštěstí jsou ale stále indikace, kde je chirurgická cesta jediným řešením – jedná se konkrétně o operace krkavic, bypassů, cévních výdutí, malformací a podobně. Doufám, že si tyto indikace i do budoucna udrží v neurochirurgii své místo.
Vaši kolegové absolvovali řadu zahraničních stáží. Plánujete někam vycestovat i vy?
Podařilo se mi získat stipendium, které vypisuje Česká neurochirurgická společnost. Český lékař Ondřej Choutka, MD, který pracuje v americkém Idahu, každý rok nabízí na svém pracovišti stáž jednomu rezidentovi neurochirurgie v délce 3–5 týdnů. Společnost vybrala dva kandidáty a pan doktor si pak vybral mne. Za což jsem moc ráda.
Vedle jeho práce bych chtěla poznat i americký zdravotnický systém, o kterém ne každý mluví úplně kladně. Myslím si, že tamní lékaři mají větší zápal a mezi rezidenty panuje větší soutěživost. Nebo si to takto alespoň představuji. Dle mého je neurochirurgie vysoce specializovaný obor a myslím si, že zdravá soutěživost je prospěšná a všechny nás posouvá dál. Chtěla bych to vše zažít a vyzkoušet si to.
Na kongresu v Praze jsem se seznámila s prezidentkou Světové neurochirurgické společnosti, která vede i speciální skupinu „Women in Neurosurgery“, ke které jsem se přidala. Tato skupina také nabízí řadu stáží. V září mě čeká 14denní kurz v Salcburku určený pro mladé neurochirurgy a poté v říjnu další Neurochirurgický kongres pořádaný tentokrát v Chorvatsku. Cestování a účast na kongresech jsou určitě velmi přínosné, nechtěla bych však většinu kariéry strávit přednášením. Vše musí mít určitou rovnováhu – přednášení i operování.
Věnujete se výzkumu, čeká vás stáž. Zdálo by se, že víc toho snad ani nelze stihnout. Ale opak je pravdou a výčet vašich aktivit tímto nekončí.
Ano, teď jsem začala doktorandské studium pod vedením paní profesorky Brichtové a našeho pana primáře Fiedlera. Těším se na Brno a těším se, že budu opět učit mediky anatomii a neurochirurgii, protože mě to baví. Zatím mám širší téma zaměřené na cévní chirurgii.
Naše oddělení jsem přihlásila do celoevropské studie zaměřené na pronikání mengiomu do mozkové tkáně, což nám může pomoci v rozhodování o léčbě. Nyní čekáme na schválení etickou komisí českobudějovické nemocnice.
Příští rok mě čeká zkouška z neurochirurgického kmene, abych mohla pracovat samostatně. Za další čtyři roky pak atestace.
Máte velmi náročnou práci. Čím si čistíte hlavu?
Amatérsky se věnuji triatlonu. Během studia medicíny jsem jako většina mediků začala běhat. Pak jsem si koupila kolo a říkala jsem si, že je to stále málo, a uvažovala jsem, co ještě přidat. Triatlon mě baví v tom, že kombinuje sporty, které na amatérské úrovni nevyžadují žádné speciální vybavení. Navíc mi každá disciplína dává něco jiného a dohromady tvoří ideální celek. Snažím se chodit trénovat každý den. Zatím jsem absolvovala dva závody polovičního Ironmana a těším se na další. Vedle sportu mi pak radost dělá i můj kocour Jarmil.
Co byste poradila studentům, kteří uvažují o neurochirurgii jako své profesní dráze?
Musí si asi nejprve uvědomit, kolik času jsou ochotni trávit prací. Pokud někdo cítí, že je spíše rodinný typ a preferuje klidnější pracovní tempo, tak tomu bych neurochirurgii určitě nedoporučila. Ale kdo je ochotný věnovat práci víc než jen osmihodinovou pracovní dobu, má zápal a umí si jít za svým, tomu neurochirurgii mohu vřele doporučit.
Sama jste na úvod zmínila, že neurochirurgii se musíte částečně obětovat. Co je pro vás odměnou za veškerý vynaložený čas a úsilí?
Vědomí, že se posouvám – jak v operativě, tak ve vědomostech. Že mě napadají nové terapeutické možnosti. Na kongresech mě někteří kolegové poznávají a znají moji práci. To pro mě znamená opravdu hodně. A nesmím opomenout ani radost ze zachráněného života, či alespoň zlepšené kvality života pacienta.
Rozhovor vedla
Ing. Veronika Dubská Oddělení vnitřních a vnějších vztahů
