Rozhovor s primář Neurochirurgického oddělení MUDr. Vladimírem Chloubou - celý zpravodaj si můžete přečíst zde
Primář Neurochirurgického oddělení MUDr. Vladimír Chlouba odchází po téměř třiceti letech z vedení oddělení. O své profesní cestě a vývoji oddělení, které se dnes těší světovému renomé, hovoří v následujícím rozhovoru.
Pane primáři, letos tomu bude čtyřicet let, co jste nastoupil do Nemocnice České Budějovice, a.s. Jak tehdy nemocnice vypadala?
V českobudějovické nemocnici jsem zaměstnán od roku 1983. Ještě předtím jsem zde stážoval jako medik. Měl jsem velké štěstí, že jsem zažil zdejší ikony medicíny, primáře Chirurgického oddělení prof. MUDr. Antonína Kosteleckého či pozdějšího primáře MUDr. Bohuslava Cypra, CSc. Jsem pamětníkem rozdělení Interního oddělení na dvě samostatná oddělení v čele s primáři MUDr. Karlem Dvořákem a MUDr. Zdeňkem Štěpánkem.
Když se zpětně ohlédnu, byla to úplně jiná nemocnice. Lékařů bylo mnohem méně, což mělo jednu výhodu, všichni jsme se znali. Nutno podotknout, že se za ta léta nemocnice výrazně proměnila i po stavební stránce. V době mého nástupu byla poskytovaná péče na zcela jiné úrovni – např. nemocnice nebyla vybavena CT přístrojem, ARO oddělení ještě neexistovalo, tzn. pacienti s úrazem, kteří potřebovali plicní ventilaci, leželi na traumatologické jednotce intenzivní péče, kde měli jednoduchý ventilátor.
Patříte ke generaci, která měla ještě povinnou vojenskou službu. Musel jste po studiu medicíny na vojnu?
Měl jsem to štěstí, že jsem před vojnou na pár měsíců do nemocnice nastoupil. Tento čas jsem strávil na úrazové chirurgii pod vedením primáře MUDr. Miloslava Pexy. Díky tomu jsem získal první zkušenosti v traumatologii. Za to jsem byl velmi vděčný. Na vojně v Žatci jsem pak strávil rok v pozici posádkového lékaře. Měl jsem na starosti jak vojáky základní služby, tak důstojníky. V rámci pohotovosti jsem zajišťoval zdravotní péči i v dalších kasárnách města Žatec a musel jsem zvládat základní diagnostiku interních i chirurgických onemocnění.
Perličkou je, že jsem po určitý čas dojížděl i do věznice Nové Sedlo. Při mé první návštěvě mě zdejší zdravotník poučil slovy: „Nikdy se k nim netočte zády.“ Musím přiznat, že mě to zaskočilo. Další takový moment byl, když jsem tam přijel ze cvičení s pistolí. Hned u vstupu mi ji ostraha zabavila s tím, že by mi ji vězni vzali. Musím říct, že tamní vězni byli skuteční loupežníci, ze kterých šel opravdu strach. S odstupem času hodnotím vojnu veskrze pozitivně, byla to pro mě obrovská škola.
Po absolvování povinného vojenského výcviku jste se vrátil zpět do nemocnice, na Oddělení úrazové chirurgie.
Ano, vrátil jsem se na traumatologii, ze které jsem po určité době přešel na Chirurgické oddělení k primáři MUDr. Bohuslavovi Cyprovi, CSc., a v roce 1986 jsem atestoval z všeobecné chirurgie. V témže roce vzniklo Neurochirurgické oddělení pod taktovkou primáře MUDr. Petra Kozlera, který mě velmi zaujal jak lidským, tak profesním přístupem. Pan primář mě oslovil s nabídkou přestupu na jeho nově vzniklé oddělení, kterou jsem rád přijal. Odborné znalosti a dovednosti jsem si rozšiřoval pravidelnou tříměsíční stáží v ÚVN Střešovice pod vedením tehdejšího přednosty neurochirurgické kliniky prof. MUDr. Ivo Fuseka, DrSc. Souhrnně jsem zde strávil dvanáct měsíců.
Zavzpomínejme na začátky Neurochirurgického oddělení.
Lékařský sbor čítal dva lékaře, pana primáře a mě. Zdravotních sester bylo pár. Operovali jsme jen dvakrát týdně, když nám chirurgové půjčili operační sál. Oddělení mělo k dispozici tři pokoje. Do neurochirurgické ambulance docházelo jen pár lidí. V nemocnici nebylo tehdy žádné CT. Museli jsme si vystačit pouze s rentgenologickým vyšetřením cév, tzv. angiografií.
Když přivezli pacienta s podezřením na poranění mozku, neměli jsme mnoho možností, jak zjistit rozsah poranění. Nejprve byl tedy pacient na pozorování, kdy se čekalo, jak se jeho stav vyvine. Jediné, co jsme mohli udělat, byl návrt do lebky. Úmrtnost pacientů byla tehdy mnohem vyšší. Pacienti, kteří měli být operováni, museli na CT vyšetření do Plzně, naštěstí byla nemocnice záhy CT přístrojem vybavena. I přesto, že jsme byli samostatným oddělením, sloužili jsme i pro další chirurgické obory. V rámci služeb jsme působili na traumatologii či chirurgii. Také jsme jezdili se záchrannou službou, kterou v té době provozovala nemocnice. Byla to pestrá léta.
Zastavme se také u vašeho kariérního vývoje.
V roce 1990 k nám nastoupil mladý lékař, dnes doc. MUDr. Vladimír Přibáň, Ph.D. Byli jsme tímto na oddělení tři lékaři a já jsem se stal zástupcem primáře. Prováděli jsme základní operace degenerativních onemocnění páteře, úrazů a nádorů CNS; fixační operace páteře se v té době v Českých Budějovicích neprováděly. Posléze jsem v roce 1994 absolvoval stáž na ortopedické klinice Fakultní nemocnice Bohunice v Brně, abych v Českých Budějovicích rozšířil spektrum operací o fixační operace páteře. V roce 1994 přišel zlom, kdy se primář Kozler rozhodl vrátit zpět na neurochirurgickou kliniku ÚVN v Praze. Musím říct, že to pro mě bylo velké překvapení. Záhy jsem byl tehdejším ředitelem nemocnice MUDr. Ladislavem Šabatou jmenován primářem oddělení. S doktorem Přibáněm jsme dále rozšiřovali spektrum operačních výkonů – např. jsme se školili u profesora Vladimíra Beneše v jeho tehdejším působišti v Ústí nad Labem v technice operací stenóz krkavic. Tyto výkony jsme před vlastní premiérou ještě trénovali v pražském IKEMu na zvířecím subjektu a také na patologii v Českých Budějovicích. Tímto bych chtěl všem, kteří nám věřili a podporovali nás v rozvoji neurochirurgie, poděkovat. Rád bych vzpomenul na již zesnulou paní primářku Přádnou, bez jejíž tolerance bychom náročné operační techniky těžko nacvičili.
Celé ty roky jsem měl velké štěstí na personál, a to jak na lékaře, tak na sestry. Všechno šlapalo, práce nás bavila, pozoroval jsem u kolegů velký zájem o náš obor. Díky tomu i díky velké podpoře vedení nemocnice se oddělení postupně rozrůstalo a my jsme mohli provádět složitější operační výkony. S novými lékaři přicházely i nové poznatky a touha postupovat dále.
Preferoval jste jako operatér určitý druh operací?
Ne. Musel jsem obsáhnout všechno. Operoval jsem nádory na mozku, výdutě mozkových tepen, musel jsem zvládnout celou spinální operativu ze zadního i předního přístupu. Mým cílem bylo umět v našem oboru vše, abych mohl s kolegy o výkonech diskutovat a těm mladším předávat své zkušenosti. Postupem času, jak se rozrůstal lékařský kolektiv a rozšiřovalo se spektrum výkonů, jsem část operací předával lékařům, kteří se na danou oblast začali specializovat.
Jak se za ta léta proměnilo vaše oddělení, co se přístrojového vybavení týče?
O dnešním technickém vybavení, nástrojích a možnostech operací cév a mozku jsme v
90. letech ani nesnili. Největší změnu přinesla kraniální navigace. Jedná se o technologii, díky které máme poměrně přesné informace o tom, kde se při operaci mozku pohybujeme a kde je nádor. Operace jsou díky tomu pro pacienta mnohem bezpečnější. Velmi přínosné bylo pro naši práci pořízení magnetické rezonance a neuromonitorace. Nové technologie přinesly i nové možnosti. Dnešní spektrum výkonů je tak oproti 90. letům mnohem širší.
Obor i oddělení prošly velkým rozvojem. Operujeme desítky různých diagnóz. Předpokládám, že i možnosti vzdělávání lékařů se musely značně rozšířit.
V naší pionýrské době nám nezbývalo nic jiného než se na operace jet podívat na kliniku. Poté jsme si postup načetli, na pitevně vyzkoušeli a začali operovat. Takto to fungovalo v 80. a 90. letech. Dnešní lékaři-nováčci to mají jednodušší. Pořádají se specializované kurzy a workshopy, kde si mohou vyzkoušet techniky i postupy. Vzdělávání je tak relativně bez stresu.
Změny se ale netýkají jen vzdělání, ale i přístupu k němu. Mladí lékaři jsou daleko více hýčkaní, chováme se k nim přátelsky. Už nezažili ty staré školy „ostrých chirurgů“, nástup do práce je pro ně úplně jiný, než byl pro nás. Mají výborné zázemí, vždycky nám – starším –mohou zavolat, zeptat se. Když slouží, mohou poslat žádost o elektronickou konzultaci. Starší lékař jim vždy poradí. My jsme tuto možnost neměli, vše jsme si museli vyřešit sami. Byli jsme tak rozhodnější, rozvážnější a odolnější.
Od loňského roku operujete v prostorných sálech vybavených nejmodernější technikou, které jsou součástí nového komplexu Centrálních operačních sálů a Centrální sterilizace. Čekají vás ještě další novinky?
Technologie se rychle vyvíjejí. V dohledné době bychom měli mít novou kraniální i spinální navigaci. Ty nám umožní ještě přesnější orientaci při operacích mozku a páteře.
Při zavádění šroubů do páteře musí operatér pracovat s milimetrovou přesností, aby šroubem nepoškodil míchu či tepnu. Tyto výkony jsou pro operatéra velmi náročné a stresující. Těžké je to u pacientů, kteří jsou obézní, RTG je tak dobře neprosvítí, tudíž nejsou anatomické poměry na snímku dobře patrné. Nová spinální navigace poskytuje operatérovi mnohem přesnější informace. Bezpečnost operací se tak pro nás i pro pacienta posune zase o úroveň výš. Čeká nás také stěhování oddělení do nových prostor, které budou komfortnější jak pro pacienty, tak pro personál. Zvýší se počet lůžek na standardní i JIP stanici.
Co čeká neurochirurgii jako takovou do budoucna?
Myslím si, a asi to bude odvážné tvrzení, že operativa je již na svém vrcholu. Při operacích máme k dispozici neuromonitoraci, navigace apod. Operace už můžeme provádět bezpečně, v dobrém zázemí a s oddělením ARO po boku. Když to zjednoduším, umíme odstranit nádor z mozku. Tím prodloužíme pacientův život o několik měsíců. Poté je zásadní následná onkologická péče, která vybojuje pacientovi opět další čas navíc.
Jak vzpomínáte na těch třicet let ve funkci? Jaké momenty byly pro vás nejsilnější?
Musím se přiznat, že jsem ani nevnímal, že mám vedoucí funkci. Snažil jsem se o bezproblémový chod oddělení, měl jsem na starost pacienty, aby jim bylo dobře, aby odešli z nemocnice spokojení a bez neurologického deficitu. Mladším lékařům jsem vždy rád poradil. Co se týče administrativní organizace, měl jsem štěstí na vrchní sestru Olgu Pouzarovou, která mi byla vždy velkou oporou. Díky tomu všemu jsem si mohl užívat medicíny a operativy naplno. Vše u nás fungovalo – napsali jsme služby, program a pak se šlo na sál. Vždycky jsem si říkal: „Tak ještě toho odoperuji a pak tamtoho…“, ani mi nepřišlo, že bych byl nějaký šéf, mnohdy jsem se ke svým mladým kolegům choval spíše otcovsky.
Za čtyřicet let se změnilo mnohé. Změnili se i vaši pacienti?
Určitě nastal posun ve věku našich pacientů. Populace stárne, a tedy ji postihuje i více nemocí. Dříve si nepamatuji, že bychom operovali pacienty v tak vysokém věku jako nyní. Stejně jako jiné obory čelíme v poslední době velkému nárůstu počtu pacientů.
Co poslední roky pociťuji, je komplikovanější vztah pacientů ke zdravotnímu personálu. Občas je těžké nemocnému vysvětlit, že není indikován k operační léčbě a navrhujeme jiný způsob léčby. Někteří pacienti se dokonce uchylují k agresivitě nebo stížnostem, což dříve nebývalo.
Z funkce odcházíte k poslednímu únoru, ale v nemocnici setrváváte na zkrácený úvazek. Jak se změní váš profesní život?
I nadále se budu věnovat operativě a práci v ambulanci. Rozsah mých odborných činností zůstane tedy víceméně podobný. Už ovšem nebudu mít na starosti management oddělení, organizaci práce na sálech nebo rozhodnutí, co se bude, či nebude operovat.
Funkci předáváte svému dlouholetému zástupci MUDr. Jiřímu Fiedlerovi, Ph.D., MBA. Co byste mu popřál?
MUDr. Jiří Fiedler je za léta, kdy byl mým zástupcem, velmi dobře připraven a proškolen. Ví, do čeho jde. Přeji mu, aby se mu dařilo a byl zdráv. Kolektiv našeho oddělení je stabilizovaný, umíme se všichni i zasmát, takže atmosféra pro práci je velmi přívětivá, až rodinná. Bude skvělé, když to tak bude i nadále.
Rozhovor vedla:
Bc. Iva Nováková, MBA
ředitelka úseku komunikace a péče o zaměstnance