Rozhovor s amerických neurochirugem Davidem Langerem, MD - celý zpravodaj si můžete přečíst zde
Váš životopis je opravdu úchvatný. Co osobně považujete za svůj největší úspěch?
Určitě si nejvíc vážím a jsem vděčný za úspěch mého neurochirurgického oddělení v nemocnici Lenox Hill Hospital. Ve zdravotnictví v New Yorku panuje opravdu tvrdá konkurence. V Lenox Hill Hospital jsem dostal možnost založit nové oddělení a vybrat si spolupracovníky. Spolu s kolegy se nám podařilo vybudovat špičkové oddělení s unikátní kulturou. Dalo mi to obrovské zkušenosti v oblasti managementu a vedení, jakož i v mnoha dalších směrech. Naše oddělení funguje již jedenáct let a je to něco, co po mně zůstane. Vedle dětí je to bezpochyby to nejlepší, co se mi v životě podařilo.
Jaká je vaše filozofie vedení oddělení?
Největším úspěchem je, když oddělení funguje, i když tam nejsem. To samozřejmě neznamená, že se nechci nadále cítit potřebným – pokud člověk není nepostradatelný, zvláště v našem oboru se stává zranitelným. Když se mi před lety přihodil vážný úraz, nebyl jsem v práci půl roku a oddělení fungovalo skvěle. Ukázalo se, že to jde i beze mne. Mohl bych samozřejmě usoudit, že mne tedy nepotřebují. Myslím ale, že s kolegy i s nemocnicí máme natolik zdravé vztahy, že věřím, že takto nesmýšlejí. Oddělení je postaveno tak, aby mohlo fungovat i do budoucnosti. Ačkoliv máme každý Když se přestanete srovnávat s ostatními, váš život bude rázem jednodušší Rozhovor David Langer, MD 10 Nemocniční zpravodaj Červen 2024 www.nemcb.cz 11 svoji specializaci, ve většině případů jsme se schopni navzájem zastoupit; za to patří dík i mým kolegům, kteří odvádějí fantastickou práci. Lenox Hill Hospital je nemocnice s miliardovým dolarovým rozpočtem. Kdybych odešel, tak to pro systém bude jen drobná epizoda, což respektuji a rozumím tomu. Nemůžete být větší, než je vaše hodnota. Na druhou stranu ale vnímám, že se mi za řadu věcí, které jsme s mým týmem dokázali, dostává uznání a respektu. Takže se tak nějak spoléhám na lidskou povahu a doufám, že jsou lidé dobří – což ale není vždy pravda.
Máte za sebou řadu úspěchů a pořád máte zápal pro další věci, jako je například založení společnosti specializující se na umělou inteligenci. Co vám dodává odhodlání a vůli pořád zkoušet nové věci?
Vlastně nevím. Musel jsem podstoupit terapii, abych si to sám vysvětlil. Vždycky jsem byl ambiciózní a toužil jsem po uznání. Dnes už mi na tom nezáleží; uznání je velmi pomíjivá záležitost, která funguje jako droga. Chcete ho pořád víc a víc. Jsem rád, že toto už je za mnou. Většina neurochirurgů v Americe je nicméně velmi ambiciózní a cílevědomá.
Proto jste si vybral neurochirurgii?
Můj otec měl mrtvici, což mne přivedlo k neurovědám. Já miluji neuroanatomii. Neurochirurgie je vnímána jako výjimečný obor, takže když jste neurochirurg, vašemu egu se dostává mnoha pozitivních ohlasů. Otec byl velmi úspěšný a ceněný kardiolog. Působil na Harvardské univerzitě, pracoval v laboratoři Národního zdravotního ústavu s laureátem Nobelovy ceny. Doma pochopitelně netrávil moc času. Myslím, že jsem tehdy chtěl jeho pozornost a možná odtud i pramení moje touha po uznání. Ambiciózní muži často mívají problematický vztah s otcem.
Dalším aspektem je, že mám rád změnu. Neakceptuji daný stutus quo. Když vidím problém, nedokážu jej přijmout a jít dál; mám potřebu jej vyřešit, což často způsobuje konflikty. V medicíně mnoho věcí funguje tak, že vlastně postupuje v potravním řetězci – s tím já nesouzním. Teď se už dostáváme k filozofii, která rozlišuje dva typy lidí - zlaté hvězdy a severní hvězdy. Když jste zlatá hvězda, dosahujete výborných výsledků, vždy úspěšně složíte všechny zkoušky a získáte řadu titulů. Když jste severní hvězdou, máte nápady a vize, které někdy přesahují i vás samé a na kterých chcete pracovat. Já jsem spíše ten druhý typ. Americký zdravotnický systém je však bohužel postavený na zlatých hvězdách, s čímž já bojuji. Kdybych dělal věci tak, jako všichni ostatní a jak je očekáváno, byl bych úspěšnější – ať už to znamená cokoli. Na druhou stranu bych ale nedokázal to, co jsem dokázal.
Nezajímám se o řadu strukturálních cílů. Někdy mám pocit, že stojím trochu stranou, ale takto mi to vyhovuje. Trvalo ovšem dlouho, než jsem do tohoto stadia dospěl. V roce 2018 mne oslovil stoicismus a kniha amerického autora Ryana Holidaye Ego je váš nepřítel. Řada překážek, kterým vaše odvaha čelí, je osud. Jeho knihy popisují ctnosti stoicismu, což je odvaha, spravedlnost, střídmost a moudrost. Tato filozofie do mého života sice přišla později, nicméně dobře definuje můj způsob uvažování. Téma etiky a pochopení, že sláva není důležitá, jsou pro mne obzvlášť důležité od mého úrazu. Říká se, že srovnávání s druhými je zlodějem radosti, o čemž přemýšlím každý den. Dokážete-li se přestat srovnávat s ostatními, můžete se soustředit, jak dělat věci správně. Život je mnohem jednodušší, když si je člověk tohoto vědom.
Předpokládám, že se také cítíte svobodnější.
Určitě. Je skvělé, když jsou ostatní úspěšní, a já jim jejich úspěch přeji. Neznamená to, že tím snižují mé úspěchy. Srovnávat sebe s ostatními a myslet, že tohle jsem měl udělat já, nebo že jsem lepší než oni, nedává smysl. Vždy se najde někdo lepší. To je problém, který nemůžete vyřešit.
Profesor Bendok z Mayo Clinic v rozhovoru mluvil o konceptu „proč“. Jaké je vaše „proč“ děláte neurochirurgii?
Myslím, že moje „proč“ se v průběhu času změnilo. Jiné bylo, když mi bylo 26 let a pro neurochirurgii jsem se teprve rozhodoval, a jiné je teď, kdy je mi šedesát let. Tehdy jsem chtěl být nejlepší. Byl jsem v univerzitním veslařském týmu. Dělal ty nejobtížnější věci, aniž bych věděl proč – určitě v tom byl i jistý prvek sebemrskačství. Zpočátku je dobré mít drive a ambice, ale pak je třeba se posunout, vyvíjet se, zmoudřet. Dospělosti a moudrosti člověka přitom učí až neúspěchy. Pokud se nevyvíjíte, můžete dávat za vinu jen sami sobě, že věci, které jste dokázali a byly pro vás důležité, už najednou nejsou. Moje současné „proč“ je pokračování v rozvoji. Vím, že nemohu operovat do osmdesáti, ale stále mám svou práci rád.
Jakým směrem se chcete dál rozvíjet?
Chci pracovat na tom, abych byl užitečný a neurochirurgii dál přispíval, i když už nebudu tolik operovat. Svým způsobem jde o tzv. posun na druhou křivku, což je koncept, kterým se zabývá profesor z Harvardské univerzity Arthur Brooks. Popisuje křivku fluidní a křivku krystalizované inteligence. Na křivce fluidní inteligence jsme v mládí, kdy máme vysokou úroveň intelektuální síly. Testy píšeme s výbornými výsledky, dokážeme na lidi zapůsobit svojí skvělou pamětí, analyzovat fakta, dokumenty a data. Mezi čtyřicátým a padesátým rokem ovšem tato inteligence klesá. Dostáváme se na vyšší úroveň krystalizované inteligence, která nám umožňuje shromažďovat nové poznatky z různých oblastí. Fluidní inteligence nám umožňuje analyzovat a rozdělovat, díky krystalizované inteligenci dokážeme věci spojovat. Každý typ inteligence nám umožňuje rozvoj různých dovedností a mění naše role v práci. Obě inteligence se překrývají. Musíte najít svoji křivku krystalizované inteligence. V medicíně se jedná o výuku, přednášky a poskytování rozhovorů. Učit okolí porozumět věcem, která jsou důležité. Něco za sebou zanechat a pomoci mladším, aby byli úspěšní. Nyní jsem tedy více mentorem.
Až jednou opustíte neurochirurgii, co byste po sobě rád zanechal?
Doufám, že lidé budou vědět, že mi na nich záleželo. A že jsem dělal to nejlepší, co jsem mohl.
Doposud byla medicína záležitost dvou stran – pacienta a lékařů. Nyní do toho vstupuje třetí subjekt – umělá inteligence (AI), kterou při svojí práci už aktivně používáte. Jak myslíte, že bude rozdělena odpovědnost za výsledek léčby?
Myslím, že i nadále zůstanou jen dva komponenty. Ohledně AI existuje mnoho fantaskních představ, které se nejspíš nikdy neuskuteční. Na druhou stranu se rovněž jistě stane řada věcí, které si nyní nedokážeme představit. To, jak těmito událostmi bude ovlivněna medicína i naše životy, teprve uvidíme. Co se týče použití umělé inteligence ve zdravotnictví, hlavně nám ulehčí život. My AI používáme k přepisu ústní komunikace, aby doktoři nemuseli psát poznámky či zprávy – to je jedna její podoba. Jsou zde ovšem také obrovské možnosti v diagnostice. AI totiž dokáže přesně vyhodnocovat velké množství dat a vytvářet komplexní modely, což je úžasné. Pokud tedy studujete medicínu a rozhodujete se o své budoucí odbornosti, berte sílu AI v potaz.
Využijte maximum výhod, které vám nabízí, ať už si vyberete kterékoliv odvětví. AI bude takový náš externí mozek. Chtěli-li jsme se něco dozvědět v minulosti, hledali jsme v knihách. Pak přišel internet a klíčová slova.
Každá příležitost je tu pro nás. AI rozhodně zlepší kvalitu našich životů i naši schopnost být dobrými doktory. Současně ovšem znamená nástroj, pomocí kterého lze zdravotnictví udělat levnější. Obzvlášť v USA, které je hodně orientováno na peníze, tak sníží množství lidí v systému. To bude mít negativní dopad na počet lidí, kteří budou nezbytní pro jednoduché léčebné a diagnostické úkoly. Doktoři budou stále potřební, ale budou mít na starosti mnohem více pacientů. Umělá inteligence dále zmenší manévrovací prostor pro rozhodování. Budeme se mnohem více rozhodovat na základě tvrdých dat. Myslím, že tohle nastane v horizontu 5–10 let.
Data však mohou být použita i negativně. Zdravotní pojišťovny vás sledují, fungují trochu jako Velký bratr. Budou mít informace, které doposud neměly – budou o vašem zdravotním stavu vědět mnohem víc.
Ve Spojených státech, ale i jinde v západním světě, se často hovoří o tzv. defenzivní medicíně. Co to přesně znamená a jak ji ovlivní umělá inteligence?
Defenzivní medicína znamená, že uděláte pacientovi testy nebo výkony, protože se obáváte, že jinak byste byl zažalován. Obavy z toho, že budeme zažalováni, nezmizí nehledě na využití AI. Řešit profesní nedbalost v USA upřímně považuji za nutnost. My nemáme žádnou sociální síť a zdravotní péče je nesmírně drahá. Mnoho lékařů přitom provádí nepotřebné operace a indikuje zbytečnou léčbu, jen aby dostali zaplaceno. Pokud se takto chovají, musí čelit následkům, jinak hrozí, že budou lékaři systém zneužívat ještě více. Já sám jsem žalobě čelil několikrát. Nejednalo se o zanedbání péče, ale o vzniklé komplikace. Zprvu to pro mne bylo skutečně hrozné, ale nyní tyto situace vnímám jako daň za naši práci. Je rozdíl mezi profesním pochybením ve smyslu poskytování léčby, kterou pacient nepotřebuje, a komplikacemi. AI pomůže, ale také dělá chyby. Medicína je příliš komplikovaná; přestože uděláte vše správně, výsledek nemusí být dobrý. S tím se nedá nic dělat. I když do hry vstoupí AI, pořád to budeme my, lékaři, kdo za ni bude zodpovědný – stejně jako za jakýkoli jiný nástroj, který používáme. Umělá inteligence nám pomůže dělat lepší rozhodnutí, ale pořád bude potřeba člověk, který její návrhy a doporučení odsouhlasí. Ačkoliv AI používám k zápisu poznámek, také ji i sebe učím. Vím, co umí zachytit, a tedy se podle toho přizpůsobím. Když používáte AI, víte, že ji používáte a že jste zodpovědný za výstup.
V ČR si pacienti nestěžují ani tolik na péči, jako na komunikaci. Přepokládám, že vaše aplikace napomáhá pacientům porozumět lékařským sdělením.
Založil jsem společnost, která dělá audio, video a fotografie. Svým pacientům dávám celý film. V České republice je problémem, že si lidé za péči neplatí – je zadarmo. Oproti tomu v USA je zdravotnictví tržním a velmi konkurenčním prostředím. Je zde naprosto běžné, že si pacient přijde pro názor k druhému, třetímu lékaři; vybírá si je jako jakoukoli jinou službu. Myslím, že české zdravotnictví takhle nefunguje, na řadu operací zde máte čekací listiny. Jedním ze způsobů, jak získat pacienta, je postarat se, aby byl spokojený po všech stránkách. Já s tím úplně nesouzním. Často s nadsázkou říkám: Když bude lékař, který má úspěšnost u léčby rakoviny 100 %, ale bude to náfuka, co nekomunikuje s pacientem. A jiný, opravdu empatický lékař, který vás bude držet za ruku a objímat, ale bude mít úspěšnost 90 %. Za kým půjdete? Určitě za tím stoprocentním. Ačkoliv je tedy komunikace důležitá, myslím, že někdy se na ní lpí přespříliš. Existují data, která ukazují, že spokojenější pacienti se méně soudí a mají lepší výsledky, ale to už je něco jiného. Někteří lékaři mají tendenci chovat se paternalisticky; říct vám, co potřebujete, ale nenaslouchat vám. Lékař, který se chová takto, ovšem není dobrý doktor – k tomu je třeba být upřímný a naslouchat. Účastný a dobře komunikující lékař má i lepší výsledky, protože právě v tom spočívá být dobrým doktorem. Ne že komunikuji proto, že se obávám špatných recenzí. Přestože jsem si tohoto všeho vědom a vše dělám, jak by se mělo, najdou se pacienti, kteří raději půjdou k jinému lékaři v New Yorku. A to mne štve. Lenox Hill Hospital má v New Yorku řadu konkurentů, Columbia Memorial Hospital a Mount Sinai Hospital jsou největšími a nejlepšími zdravotnickými systémy na světě. Lidé si vybírají nejen lékaře a nemocnici, ale i značku, na kterou bývají citliví. Tak to prostě je a jediné, co můžete udělat, je sklopit hlavu a jít dál.
Někteří lékaři nechtějí pacientům říkat prognózu, jelikož mají pocit, že jim tím seberou naději. Jaký je váš názor?
Já osobně naštěstí nemívám mnoho pacientů s nevyléčitelnými chorobami. Léčím hlavně vysoce rizikové výdutě, krvácení do mozku a léčitelné mozkové nádory. Pacientům říkám, že je nepravděpodobné, že přežijí dalších tolik a tolik let. Zároveň jim říkám, že nic není jisté a že nikdo neví, jak vše dopadne. To je jedna z výhod nahrávek pro pacienty. Když k nim totiž mluvím, často mě neposlouchají. Chytnou se jen naděje a poté si myslí, že jsem jim řekl něco jiného. Člověk má potom pocit, že k nim nebyl upřímný. Každý má svou interpretaci sdělení – toho je třeba si být vědom. To je fakt, který nelze změnit. Je důležité dát lidem naději, ale zároveň si myslím, že je třeba být realistický. Když měl můj otec mrtvici, všichni lékaři říkali, že bude v pořádku. Jeho stav se však nezlepšil ani po roce. Byl jsem naštvaný, protože ke mně nebyli upřímní.
Jste v epicentru dění. Jak myslíte, že se promění medicína?
Bude v ní více žen, budeme vydělávat méně peněz a mít menší rozhodovací autonomii. Budeme pracovat pro velké zdravotnické systémy a mít více času na děti. Naše kvalita života se v mnohých ohledech zlepší. Obávám se ale toho, jak bude vypadat špičková medicína. Tu totiž tvoří lidé, kteří udávají směr, mají velké nadšení pro věc a jsou tvůrci zásadních změn. Myslím, že na medicínu bude chodit méně lidí s tímto nastavením. K medicíně patří stres, lékař ji potřebuje. Je to stejné, jako kdyby olympijský plavec jen trénoval, ale na konci by na něj nečekala žádná zlatá medaile. Byly by jeho výkony stále stejné, kdyby mohl soutěžit jen o bronz? Myslím, že právě to už se začíná dít. Stává se z nás komodita. Individuální hodnota, kterou každý z nás přináší, je menší, protože jsme ve velkých zdravotnických systémech placeni méně. Když jsou menší platy, o práci mají zájem jiní lidé. Neříkám, že je to dobře či špatně – takhle to prostě je.
V USA jsou často nerealistická očekávání, co můžeme udělat, a co je očekáváno, že uděláme. Částečně je to vinou trhu. Každý soutěží – já jsem lepší než tamten, když přijdete ke mně, slíbím vám, že se stane tohle, v tomhle jsme my ti nejlepší… To vše jen přiživuje mentální nastavení pacientů. Pokud budou na lékaře kladeny realističtější požadavky, možná bude zdravotnictví méně nákladné. Množství byrokracie je dnes skutečně obrovské, spousta peněz se utrácí za věci, které s péčí o pacienty vůbec nesouvisí. Nejsem si jistý, zda to lze zvrátit; nikdo sám sebe nestřelí do nohy. Netvrdím, že budoucnost bude temná, ale že bude jiná. Budeme mít vítěze a poražené. Umělá inteligence představuje příležitost ke změně. Bude-li správně využita, může mít obrovský pozitivní dopad na zdravotní péči. To však vyžaduje vyzrálé a zodpovědné lidi.
Dnes už si může člověk nechat vyšetřit genom, aby věděl, jaké se u něj nejspíš rozvinou nemoci. Jak jste zmínil, systém o nás bude mít mnohem více informací. My o svých zdravotních rizicích též. Jaký na to máte názor?
Možná se dozvíte, že se pravděpodobně nedožijete určitého věku. Nemyslím si, že je to špatně; možná díky tomu budou lidé žít jinak. AI nám nespočítá, kdy zemřeme. Na náš život má obrovský vliv životní prostředí, způsob života, co jíme, zda cvičíme, koho si vezmeme, kde žijeme, co děláme za práci. AI přinese lidem informaci, k jakým nemocem jsou náchylní, pokud např. kouří, jsou obézní apod. Ti to snad využijí k tomu, aby žili lepší životy. Když o tom tak přemýšlím, vůbec nemusí být špatné vědět, kdy člověk zemře – já bych to věděl rád. Vrátíme-li se na chvíli k filozofii, každý říká, že bychom měli žít přítomností; nelze žít v minulosti ani v budoucnosti. Proto medituji a žiji přímo v daném okamžiku ve své hlavě. Část problému je lidská smrtelnost. Kdybyste věděla, kdy zemřete, myslím, že byste si z toho hodně vzala. Někteří lidé se stresují tím, zda budou mít koncem dne dost peněz. Nebo chtějí jet příští týden na dovolenou, a co příští rok? Budu ještě příští rok potřebovat peníze? Všechno jsou to starosti o peníze. Mohla byste lépe plánovat. Možná to zní bláznivě, ale když se nad tím zamyslíte, některé naše obavy pramení právě odsud. Strach ze smrti je jedním z důvodů, proč umělá inteligence přemýšlí lépe než lidé – nikdy jej totiž nepocítí. Beze strachu ze smrti se rozhoduje jinak. Pokud se bojíme smrti a přibližně víme, kdy zemřeme, mohlo by to být pro nás dobré. Nemyslím si, že doba, kdy by každý věděl, kdy umře, přijde – ale nebylo by to špatné.
Zmínil jste, že meditujete. Je to způsob, jak se vyrovnáváte se stresem z práce?
Práce mne nestresuje, a to ani když mám před operací. Znáte Alexe Honnolda? To je horolezec, který zcela bez jištění zdolal skalní stěnu El Capitan. Jeho výkon byl inspirací pro film Bez jištění na El Capitan (v angličtině Free Solo). Důvodem, proč se nebojí, je, že na samotný výstup několik let tvrdě trénoval. To samé platí v chirurgii. Když trénujete, jak nejlépe umíte, musíte se naučit chápat, že jste schopni udělat jen to, co dokážete. Jediné, nad čím máte plnou kontrolu, jste vy a vaše reakce. Nemůžete řídit vše. Jakmile takto vytrénujete svoji mysli – dělám to nejlepší, co mohu, a dělám to správně – tak odejde veškerý stres.
Takto jste to měl vždycky?
Neměl jsem to tak vždy – k jistému prozření jsem dospěl až během posledních pár let díky mému úrazu. Stresuji se kvůli osobním věcem a vztahům, nad kterými nemám kontrolu. Takže když medituji, zjišťuji, že zkrátka jen musím dělat to nejlepší, co dokážu. Ale práce mi stres skutečně nepůsobí. Stresují mne lidé, kteří dělají svoji práci špatně. Jak ale řekl Marcus Aurelius: Buď k ostatním tolerantní a k sobě přísný. Na sebe buďte co nejtvrdší, ale neočekávejte, že ostatní budou pracovat stejně tvrdě jako vy.
Jestli to správně chápu, vážná nehoda, která se vám stala, vám do života přinesla i pozitivní změny?
Rozhodně. Byla to ta nejlepší věc, co se mi kdy stala. Tím samozřejmě nechci říct, že takovou zkušenost potřebuje každý. Mluvím o tom, co se mi stalo – o evoluci svého myšlení – s řadou lidí. Doufám, že oni se mohou vydat na tu samou cestu, aniž by si zlomili krk nebo skoro umřeli. Řada lidí má zkušenosti s prožitkem blízké smrti, přičemž na ně reagují různě. Někteří došli k prozření, jiní propadli depresím z toho, proč přežili zrovna oni. Silný vliv na mne měl hlavně proces uzdravení. Na dvě hodiny jsem úplně ochrnul, byl jsem kvadruplegik. Myslel jsem, že je celý můj život pryč… A pak jsem jej dostal zpět. Pochopil jsem, že je mojí odpovědností svůj život změnit. Kdybych to neudělal, něco by se mnou bylo špatně. K tomuto závěru jsem však nedospěl hned. Prvních pár měsíců jsem se cítil osvíceně – ale byl jsem i v bezvědomí a myslím, že jsem trpěl posttraumatickou poruchou. Na chvíli jsem ten pocit vnitřního míru tedy ztratil. Skrze meditace, jógu a čtení se mi však zase vrátil a nyní žiji způsobem, jaký jsem si zvolil. Ne že bych byl konstantně šťastný, ale mám radost ze života a nestresuji se, i když samozřejmě jsou okamžiky, kdy se svým emočním životem bojuji. Mohu být někdy smutný, ale na radosti ze života mi to nijak neubírá.
Měl jste obavy, že už se nevyléčíte?
Utrpěl jsem skutečně vážné poranění páteře a měl jsem velké bolesti, což bylo to poslední, co se zlepšilo. Už pár týdnů po operaci jsem však věděl, že se uzdravím, ačkoliv to nebylo hned.
Cítil jste jako výhodu, že jste lékař a víte, jak může vše dopadnout?
Určitě. Neměl jsem jistotu, že se vrátím do práce. Věděl jsem ale, že se mi dostane té nejlepší péče. Nechal jsem se operovat naším týmem. Můj kolega mne napřed operovat nechtěl; chtěl, abych šel do jiné nemocnice, ať mám soukromí. Zeptal jsem se ho, co by to vypovídalo, kdybych se nechal operovat jinde – je-li náš tým dost dobrý pro naše pacienty, je dost dobrý i pro mne, o čemž jsem nikdy nepochyboval. Soukromí jsem nepotřeboval. Všichni jsme si byli vědomi rizik, ale od koho jiného se nechat operovat než od člověka, o němž víte, že je výborný operatér? Kdyby někdo z mého týmu potřeboval operaci, chtěl bych ho operovat.
Meditacím jste se dříve nevěnoval?
Ne. Zranil jsem se v lednu 2022 a od března jsem začal meditovat a dělat tai chi. Před rokem jsem také začal cvičit třikrát týdně jógu; chodím na hot vinyasa flow do studia. Je to poměrně náročné, obzvlášť pro muže. Hodně se vám zvedne tep a potíte se. Před dvaceti lety by mne ani nenapadlo, že budu něco takového dělat. Chodil bych do posilovny, běhal, jezdil na kole, posiloval, závodil – zkrátka samé typicky „chlapské“ věci. Na lekcích často bývám jediný muž, což vlastně vůbec není špatné. Jak tělo stárne, jóga je nejlepší cvičení na klouby a střed těla. Myslím, že se hodně podceňuje přínos jógy pro mysl. Zpočátku je to náročné, ale jak se zlepšujete, zklidní se i vaše mysl a můžete se soustředit na dýchání a relaxaci. Každý den na sobě pracuji. Nejsem perfektní, ale snažím se, co můžu.
Člověk může při meditaci zažívat vnitřní klid. Ale pak otevře oči a zjistí, že problémy nezmizely.
Ale to je jen naše vnímání. Ve skutečnosti zde nejsou. Záleží, jak problémy vnímáte a jaké s nimi máte spojené emoce. Jakmile si toto uvědomíte, je na vás, co s tím chcete udělat. Problémy jsou jen v našich hlavách. Jsem velmi emotivní člověk. Často jsem ztrácel nervy a rozčiloval se – zvlášť když se nedařilo. Ale to už nedělám. Není to tím, že bych snad byl méně náročný, ale pochopil jsem, že rozčilováním se problém nevyřeším. Musím ho jen přijmout a jít dál. Mnoho lidí si této změny všimlo a zvláště kolegové na operačním sále vnímají, že už na ně nekřičím. Kéž bych se toto naučil před 40 lety. Bůh ví, jaký bych dnes byl…
Na závěr se chci zeptat na návštěvu naší nemocnice. Přihlížel jste operaci krční tepny, kterou prováděl prim. doc. MUDr. Jiří Fiedler, Ph.D., MBA. Jaké jsou vaše dojmy?
Fantastické. Prostředí a vybavení je na stejné úrovni jako v USA. Jiří oddělení posouvá dál a dál. Zdejší lékaři jsou v léčbě karotid a dalších cévních operacích skutečně výborní. Musím přiznat, že mne při operaci zaujaly některé operační „triky“, a těším se, že je zavedu i u nás.
Ing. Veronika Dubská Oddělení vnitřních a vnějších vztahů
Speciální poděkování patří primáři Neurochirurgického oddělení doc. MUDr. Jiřímu Fiedlerovi, Ph.D., MBA, na jehož pozvání doktor Langer do českobudějovické nemocnice přijel. Díky němu tak mohl vzniknout i tento pro mne výjimečný rozhovor.
