Rozhovor s klinickým inženýrem Pavlem Stolbenkem a Ing. Janem Tesaříkem - celý zpravodaj si můžete přečíst zde
V minulém roce jsme vám přinesli zajímavý rozhovor s klinickým inženýrem Pavlem Stolbenkem (PS), který nás vyloženě nadchl svojí prací plnou neomezených možností. A nejen nás. Na základě uveřejněného článku se s ním spojil kolega z oboru Ing. Jan Tesařík (JT), a tím se začala pomaličku utvářet spolupráce biomedicínských inženýrů napříč nemocnicí. V následujícím rozhovoru, který jsme vedli s oběma pány, se dozvíte, v čem se práce biomedicínských inženýrů napříč odděleními potkává, v čem naopak liší a co tento obor vnáší do léčby pacientů.
Když se řekne biomedicínský inženýr, málokdo ví, o co jde. My už na základě minulého rozhovoru víme, že se jedná o interdisciplinární obor propojující svět medicíny a techniky. Zjednodušeně můžeme tedy říct, že vaší prací je zajistit, aby vše kolem např. operačních nebo terapeutických výkonů technicky fungovalo. Každý působíte na jiném oddělení. Dá se ale říci, že náplň vaší práce je totožná?
PS: Práce biomedicínských inženýrů v rámci nemocnice se určitě v něčem potkává, ale například u nás dvou se spíše výrazně liší, protože oba působíme na specifických odděleních. Honza působí na kardiologii na elektrofyziologickém sále a já na radioterapii v rámci Onkologického oddělení. Takže výkony, kolem kterých se „točíme“, jsou úplně rozdílné, stejně jako potřeby lékařů a daných přístrojů. Co se nikdy neliší, je podstata propojení přístrojů se zdravotnickým personálem; být tou neviditelnou rukou, která zajišťuje, aby vše fungovalo a oni se mohli naplno věnovat pacientům.
V čem se práce biomedicínského inženýra na elektrofyziologickém sále liší od práce jiných kolegů?
JT: Základem práce biomedicínských inženýrů (BME) a techniků (BMT) v nemocnicích je péče o zdravotnické prostředky (ZP). To znamená udržovat jejich dokumentaci tak, aby splňovala legislativní požadavky, zajišťovat pravidelné bezpečnostně technické kontroly (PBTK), komunikovat s distributory, tvořit technické specifikace pro výběrové řízení a další. Za zmínku samozřejmě stojí i aktivní účast BME/ BMT v oblasti stavebních investic a designu např. nových centrálních operačních sálů nebo JIP. Další nedílnou součástí práce BMT/BME je zajišťovat přímou technickou podporu lékaři a operačnímu týmu během výkonů, nastavovat parametry zdravotnických přístrojů nebo i vybrané diagnostické a terapeutické úkony sám vykonávat. Právě přímá spolupráce s lékařem během operačního výkonu je naší úlohou na elektrofyziologickém sále. Na našem pracovišti léčíme poruchy srdečního rytmu, tzv. arytmie, metodou katetrizační ablace. Přes femorální cévy a tepny v třísle jsou do srdečních oddílů zaváděny katétry, do kterých pouštíme radiofrekvenční proud v řádech stovek kHz. Ten se při kontaktu se srdeční tkání mění na teplo, a to způsobuje smrt buněk v dané oblasti, buňky již nejsou dále elektricky vodivé.
Různé arytmie vyžadují různé pozice katétrů v srdci. Lékař zavádějící tyto katétry do těla pacienta využívá několik zobrazovacích a navigačních modalit, jako například skiaskopie, intrakardiální ultrazvuk, systém pro záznam intrakardiálních signálů nebo 3D elektroanatomický mapovací systém. Všechny tyto modality lékař vidí na operačním sále před sebou na obrazovce, stejně jako je vidíme my na tzv. ovladovně operačního sálu. Naším úkolem je tyto systémy během výkonu správně nastavovat a ovládat tak, abychom společně dokázali správně identifikovat a odstranit danou arytmii.
Dalším uplatněním BMT a BME v rámci elektrofyziologie je technická podpora implantací tzv. ICD (implantabilní kardioverter defibrilátor) a kardiostimulátorů. To jak perioperačně, tak pooperačně. ICD jsou zařízení velikosti asi jako vnitřní část dlaně ruky, která majoritně slouží k terapii rychlých arytmií, tzv. tachyarytmií. K tomu, aby tyto aktivní implantabilní ZP plnily svoji úlohu přesně a spolehlivě, je potřeba nastavovat a optimalizovat jejich parametry dle individuálních potřeb každého pacienta, tzv. je programovat.
Řada biomedicínských inženýrů směřuje po studiu do organizací, kde se přístroje vyvíjejí a kde zdravotnický prostředek přímo vzniká, nebo do firem, které se zabývají distribucí a servisem zdravotnické techniky. Jen malá část směřuje do nemocnice. Co vás přesvědčilo k práci v nemocnici?
JT: Ano, souhlasím. Určitě menší část absolventů směřuje do nemocnic, ale v současné době se již tento stav vyrovnává a nemocnice se stávají pro BMT a BME čím dál atraktivnějšími. Po škole je každý „nadšený“ a chce zdravotnickou techniku vyvíjet a být tím, kdo vymyslí nový diagnostický nebo terapeutický přístroj, založí start-up, zbohatne atd. Nicméně v ČR nabídka vývoje ZP nedostačuje poptávce inženýrů a techniků. Proto ti, kteří se chtějí více profilovat v elektro oblasti, směřují do společností nebo k distributorům ZP na pozice servisních techniků. Ti, kteří rádi dále předávají zkušenosti s ovládáním a technickými parametry ZP, směřují na pozice aplikačních specialistů. A ti, kteří chtějí více pracovat s pacienty a uplatnit svoje znalosti z anatomie, fyziologie a legislativy, tak cílí do nemocnic. Já jsem si po studiích v Praze výše zmíněné vyzkoušel, ale vždy jsem věděl, že se chci někdy v budoucnu určitě vrátit do Českých Budějovic a žít zde.
Proto, když jsem se po návratu ze 4měsíční vědecké stáže ve Švédsku (červen 2020) v rámci doktorského studia rozhodoval, co dělat dál, byla pro mě práce na elektrofyziologickém sále jasná volba. Od počátku studií v Praze jsem věděl, že tato možnost v mém oboru v českobudějovické nemocnici je, a zrovna ve zmíněném období prof. MUDr. Mgr. Alan Bulava, Ph.D., na svůj sál BME sháněl. Ozval jsem se mu a v srpnu 2020 jsem nastoupil. Chtěl bych zde poděkovat svému kolegovi Ing. Davidovi Sitkovi, který stál u založení tohoto sálu v českobudějovické nemocnici v roce 2008 a který mi předal a ještě určitě předá nespočet cenných rad a zkušeností.
Co vše je předmětem studia biomedicínského inženýrství a v jakých dalších zdravotnických oborech v rámci nemocnice naleznou biomedicínští inženýři uplatnění?
JT: Jak již bylo zmíněno na začátku, biomedicínské inženýrství je interdisciplinární obor poskytující studentovi znalosti z anatomie, fyziologie, biochemie, ale také fyziky, programování, statistiky nebo elektrotechniky. Když se budeme bavit přímo o oboru biomedicínský inženýr, tak dle mého názoru takového člověka poznáte tak, že má přehled ve všech oblastech využití zdravotnické techniky. Ví nejenom, jak daný ZP použít, ale také ví, jaký je fyzikální princip fungování daného ZP, z jakých součástek je vyroben a složen, a když se změní parametr A anebo B, tak ví, jaký to bude mít důsledek na fyziologii pacienta. Jaké mu to může přinést benefity, a naopak jaká rizika. Také má povědomí o tom, jak postupovat v případě selhání ZP, jaké provést základní možné servisní úkony. V neposlední řadě se orientuje v legislativních požadavcích na ZP a v odvětví managementu ZP.
BME a BMT najdou uplatnění v celém spektru zdravotnických oborů, chirurgických, interních i laboratorních. Od foniatrie, diabetologie a neurologie přes rehabilitaci, psychiatrii až k neurochirurgii, perfuziologii nebo gastroenterologii. Vývoj zdravotnické techniky jde stále dopředu. Dle mého názoru další podstatnou úlohou, kterou by měl BME/BMT v nemocnici zastávat, je sledovat nové technologie a pracovat na jejich zavedení v daném oboru. Ano, občas je to těžké, lékaři neradi mění zavedené standardy. Ale zde přesně je ten prostor pro BME/ BMT, aby lékaře nebo zdravotnický personál přesvědčil, že využití např. jiné metody nebo jiného ZP zrychlí a zefektivní jejich práci, přinese větší komfort pro pacienta a také optimalizuje např. provozní náklady.
Důležitá je také spolupráce BME a BMT s IT oddělením. V současnosti již téměř všechny ZP pracují se standardy PACS a DICOM. Jejich snadné a rychlé propojení je bezesporu také vhodným úkolem pro BME/BMT.
Jak přibývá techniky, začíná na odděleních stoupat poptávka po inženýrech a technicích. Kolik vás tu v nemocnici nyní je a v čem vidíte benefit pokrýt vámi celou nemocnici?
JT: Jestli se nepletu, tak je nás nyní 7. Jedná se o BMT, BME a klinické inženýry. Benefit je doufám zřejmý z řádků popsaných výše. Doplnil bych k tomu také to, že sdružením těchto lidí nedostanete jen komplexní péči o ZP, ale také nové nahlédnutí zavedených postupů a metod prizmatem kombinujícím svět medicíny a techniky. Předávání zkušeností mezi biomedicínskými techniky a inženýry je poté klíčové pro udržení kroku s technologickým progresem. Jako příklad můžu uvést svou spolupráci s Pavlem Stolbenkem.
Do nedávna jsme jeden o druhém nevěděli. I přesto anebo možná právě díky tomu, že se každý věnujeme jinému odvětví, tak v současnosti komunikujeme na týdenní bázi a stále se snažíme přinášet nové nápady a poznatky vedoucí ke zlepšení komfortu zaměstnanců i pacientů naší nemocnice. Jak řekl Pavel v úvodu: „Být tou neviditelnou rukou, která zajišťuje, aby vše fungovalo a zdravotnický personál se mohl naplno věnovat pacientům.“
V neposlední řadě pokrytí českobudějovické nemocnice biomedicínskými techniky a inženýry přinese znatelnou úlevu staničním a vrchním sestrám. Právě na ně totiž doposud padala veškerá odpovědnost za zajištění provozu až stovek ZP.
Biomedicínští inženýři se u nás začínají vzájemně seznamovat. A jak vím, tak už začínáte na některých novinkách i společně pracovat. Jak vznikla vaše spolupráce?
JT: O tom, že kousek ode mne resp. pode mnou, sídlí Pavel, jsem se dozvěděl v rozhovoru, který poskytl pro Nemocniční zpravodaj. Spojil jsem se s ním, potkali jsme se a hned jsme našli společnou řeč, a tou je 3D tisk. Já jsem již nějaké zkušenosti s 3D tiskem měl z doktorského studia na Fakultě biomedicínského inženýrství ČVUT v Praze, zúčastnil jsem se workshopu 3D tisk v kardiologii a přinesl jsem nějaké kontakty na kolegy, kteří již 3D tisk u nich v nemocnicích úspěšně do praxe zavedli. Pavel měl zase jasnou představu a našel uplatnění 3D tisku u něj na Onkologickém oddělení v radioterapii.
Vaše spolupráce v tomto směru vyústila v nákup 3D tiskárny a v současnosti testujete její možnosti. Řekněte nám, jaké může mít 3D tisk v nemocnici využití a zda ho již lze používat v praxi.
PS: 3D tisk může mít v nemocnici v dnešní době široké využití, protože už existují materiály pro tisk, které jsou biokompatibilní, tedy sterilizovatelné a použitelné pro kontakt s pacientem. V radioterapii se může jednat například o tisk individualizovaných pomůcek, které mohou pomoci lépe cílit ozařování a ochránit zdravou tkáň pacienta. V plném využití potenciálu 3D tisku nás nyní trochu brzdí absence legislativy. I z tohoto důvodu vznikla v České republice společnost pro 3D tisk v medicíně, která má za cíl vytvořit vhodné podmínky pro přijetí příslušných legislativních změn. U pomůcek, které nemají komerční alternativu, je prozatím možné formálně využít jejich zavedení jako „in house“ zdravotnických prostředků. To je i náš případ a nyní pracujeme na podkladech pro zavedení tisknutých šablon u brachyterapie nádorů rtu, což byl primární důvod pořízení 3D tiskárny.
Dále sledujeme celosvětové trendy a postupně objevujeme další možnosti a výhody vlastní 3D tiskárny. Potenciál je například v tvorbě různých modelů vnitřních orgánů, kostních struktur apod., které můžeme vytvořit na základě CT snímku. Modely mohou sloužit nejen pro edukační účely, ale například i pro předoperační vizualizaci komplikovaných zlomenin nebo poškození. Tím lze napomoci ke zkrácení doby operací díky přípravě přesných spojovacích implantátů vytvarovaných na základě vytisknutých modelů a zároveň ke zkvalitnění prováděného výkonu.
Zajímavou možností je také tisk dutých modelů vnitřních orgánů, které se následně naplní radioaktivní tekutinou a používají se ke kalibraci gamakamery. Tyto modely vyrábíme pro Oddělení nukleární medicíny, konkrétně radiologického fyzika Ing. Pavla Solného.
Mnoho dalších nápadů postupně přichází. Kolegové se mnou budou jistě souhlasit, když řeknu, že necelý půlrok používání 3D tiskárny nám dost výrazně změnil pohled na určité oblasti naší práce. Při hledání technických řešení již definitivně přemýšlíme jinak a dříve nemyslitelné věci jdou nyní snadno vyřešit.
Kdyby vás lékař požádal o vytvoření modelu roztříštěné kosti na 3D tiskárně, jak by celý proces probíhal a co by mu 3D model přinesl?
PS: Požádal bych ho o CT dané oblasti, kterou následně na počítači tzv. vysegmentuji, tzn. převedu jednotlivé struktury na virtuální 3D model. Teoreticky mohu následně jednotlivé úlomky složit do sebe, namodelovat vrtací šablonu a pak vše vytisknout. Lékař si může jednotlivé komponenty poskládat a díky šabloně vyzkoušet, jaký by mohl použít vrták a šrouby atd. Může si natvarovat například i titanové implantáty, které použije. 3D model mu umožní si vše před operací vyzkoušet a promyslet. Na modelech může také ukazovat mladším kolegům postup při operaci nebo je nechat si takové varianty vyzkoušet. Kromě modelů umíme vytisknout i jakoukoliv jinou pomůcku, která může posloužit pro vylepšení v podstatě čehokoliv, co se týká jejich práce.
Lékaři vás tedy mohou už nyní kontaktovat s požadavkem na vytvoření takových modelů?
PS: Ano, i proto jsme tu. Už víme, jaké jsou možnosti 3D tisku a co všechno jsme schopni legislativně zaštítit. Tyto varianty jsme schopni lékařům představit a zrealizovat tak, aby to vyhovovalo jejich potřebám. Samozřejmě, pokud se poptávka bude zvyšovat, bude otázkou našich časových možností, jestli ji zvládneme naplnit. Ale věřím, že i tímto se náš obor v nemocnicích zatraktivní a budeme schopni kontinuálně naše řady naplňovat, abychom zájem lékařů uspokojili.
Děkuji vám za rozhovor a držím palce, ať se vše podaří.
Rozhovor vedla
Ing. Jana Duco, MBA
Oddělení vnitřních a vnějších vztahů
