Je to velmi příjemný pocit, když vidíte, že lidem děláte radost

Student Gymnázia Česká, Lukáš Bednář, je dobrovolníkem Diecézní charity České Budějovice a pravidelně si chodí povídat s pacienty Oddělení následné péče 2. Přestože se jedná zpravidla o starší pacienty, jak sám říká, vždy si mají o čem povídat. 

Pane Bednáři, co bylo impulsem, který vás k dobrovolnictví přivedl? 

K dobrovolnictví mě inspiroval můj kamarád, který se mu již delší čas věnuje. Nyní například navštěvuje pacienty na Oddělení plicním a TBC. Navštívil jsem proto stránky Dobrovolnického centra Diecézní charity České Budějovice, kde jsem našel všechny potřebné informace, a přihlásil se. 

Již několik let trénuji děti karate, myslel jsem tedy, že bych spíše docházel na Dětské oddělení. Bylo mi ale nabídnuto místo na Oddělení následné péče 2 a musím říct, že toho nikterak nelituji, chodím tam rád. V letošním roce navíc maturuji a rád bych studoval psychologii, takže zkušenost s dobrovolnictvím využiji i takto. 

Absolvoval jste před první návštěvou nějakou přípravu? 

Ano, absolvoval jsem dvouhodinové školení zaměřené konkrétně na práci se seniory. Paní koordinátorka se mnou podrobně probrala veškeré aspekty. Každý měsíc máme společná setkání všech dobrovolníků z dané oblasti, takzvanou supervizi, kde vzájemně sdílíme své zkušenosti. Supervizi vede profesionální terapeut, který nám poskytuje i zpětnou vazbu. 

Jak často docházíte na oddělení? 

Oddělení navštěvuji jednou týdně na hodinu až dvě. Při příchodu na oddělení se nahlásím a sestřičky mě zavedou k pacientovi, který by si rád popovídal. Vždy se pacienta znovu ptáme, zda má o setkání zájem. Pokud ano, tak se posadím a povídáme si. Za některými pacienty docházím i opakovaně. 

O čem si nejčastěji povídáte? 

Na začátku jsem se bál, že bude stát řeč a bude těžké nalézt vhodná témata. Ale pacienti většinou začnou hned povídat sami. Jeden pán uměl několik cizích jazyků, a protože cizí řeči jsou i mým koníčkem, povídali jsme si hlavně o nich a cestování. Lidé mi často vyprávějí o svém mládí, jak se jim v nemocnici líbí nebo třeba co měli k obědu. Někteří se svěřují i se svými zdravotními problémy. 

Na Oddělení následné péče 2 leží povětšinou starší pacienti. Narážíte v komunikaci s nimi na nějaká úskalí?  

Hned první pacient, kterého jsem navštívil, byl pán ve středních letech, se kterým jsem měl velice zajímavou konverzaci. Ale jinak jsem byl spíše u starších pacientů. Tito lidé mají zpravidla problém se sluchem, na což nás připravovala naše paní koordinátorka. Takže je třeba mluvit více nahlas i opakovat. Samozřejmě někteří mají už i problémy s pamětí, ale nijak mi nevadí vyslechnout si historky vícekrát. 

Jak jste zmínil, někteří pacienti se vám svěřují i se svými starostmi a těžkostmi. Musí být těžké nalézt vždy vhodná slova. 

Ano, je. Musím říct, že občas nastanou případy, kdy přesně nevím, co odpovědět, jak pacienta rozptýlit nebo povzbudit. Ale většinou se to nakonec povede. Vybavuji si situaci, kdy byla jedna paní velmi smutná, plakala, že jí slíbili místo v domově důchodců, ale kvůli nemoci ji nepřijali. Bála se, že jí místo nepodrží a na přijetí bude muset opět dlouho čekat. Snažil jsem se ji uklidnit a změnit téma. Následující týden, když jsem znovu přišel, paní už na oddělení nebyla, protože byla přijata do domova důchodců. Tak to jsem byl velmi rád, že to dobře dopadlo. 

Někteří dobrovolníci chodí pacientům číst. Je to i váš případ? 

Jednou jsem navštívil pacientku, která mě vnímala, ale nebyla schopná komunikace, tak jsem jí začal číst knížku. Bylo vidět, že jí to udělalo radost. Jinak si ale s pacienty povídám. 

Jak vy vnímáte čas strávený s pacienty, s jakým odcházíte pocitem? 

Je to velmi příjemný pocit, když vidíte, že lidem děláte radost. Mě to nic nestojí, pouze trochu času, a zároveň je to přínosné i pro mě, odpočinu si. Někteří pacienti nemají příbuzné nebo za nimi chodí velmi málo. Jsou tak opravdu rádi, že si s nimi někdo přijde popovídat. Sestřičky na oddělení jsou bezvadné, ale nemají čas si se všemi pacienty hodinu povídat. Mám z toho dobrý pocit, že si na mě tito lidé někdy vzpomenou a řeknou si, že to bylo fajn. 

Komu byste dobrovolnictví doporučil? 

Každému, kdo je dobrovolnictví ochoten věnovat alespoň hodinu týdně a považuje to za smysluplně využitý čas. Bonusem pro některé může být i to, že je dobrovolnictví zohledňováno při přijímacích řízeních na řadu studijních oborů na vysokých školách. A určitě se nemusejí bát, že by nebylo o čem si povídat. Pacienti se na tato setkání těší. Pouze jednou se mi stalo, že mi paní řekla, že je unavená. V takové situaci sestřička hned našla jiného pacienta, který měl zájem si popovídat. 

Rozhovor vedla:
Ing. Veronika Dubská
Oddělení vnitřních a vnějších vztahů