Rozhovor s emeritním primářem Oddělení nukleární medicíny MUDr. Ladislavem Šabatou - celý zpravodaj si můžete přečíst zde
K výrazným osobnostem českobudějovické nemocnice patří emeritní primář Oddělení nukleární medicíny MUDr. Ladislav Šabata. Podílel se nejen na rozvoji oddělení, ale na několik let usedl i ve vedení nemocnice. Díky jeho nezměrné vitalitě by jen málokdo hádal,že v nemocnici pracuje již více než padesát let.
Pane doktore, v českobudějovické nemocnici pracujete přes padesát let. Ale do nemocnice jste „nastoupil“ mnohem dřív a bez nadsázky jste zde jako doma.
Přesně tak. Můj otec MUDr. Ladislav Šabata zde v roce 1945 zakládal Dětské oddělení. Přešel sem z Prahy, a protože v Českých Budějovicích neměl žádné zázemí, tak bydlel v dnešním pavilonu Z. Já jsem tam od roku 1946 též bydlel. Pamatuji si, jak jsem jako kluk jezdíval výtahem, kterým se později vozily rodičky. Takže nemocnici znám opravdu od dětství.
Přesto vás to k medicíně příliš netáhlo.
Mým přáním bylo studovat na vysoké škole jadernou fyziku. Maturoval jsem ovšem v roce 1959 a pro jaderné fyziky nebylo v tehdejším Československu uplatnění. Nejbližší jaderný reaktor byl v Sovětském svazu. Můj plán mi z těchto důvodů okolí rozmluvilo a já se rozhodl pro medicínu.
Nukleární medicína tak pro vás musela být ideální.
Nukleární medicína mě zaujala již při studiích, když jsem pracoval jako pomocná vědecká síla v ústavu lékařské fyziky, kde se zabývali radioaktivitou. Bohužel tehdy cesta k nukleární medicíně vedla přes specializaci v onkologii. A na onkologii jsem pracovat nechtěl. Takže jsem snahu pracovat v nukleární medicíně vzdal a nastoupil jsem jako asistent na Ústav biologie Lékařské fakulty v Plzni. V roce 1969 z důvodu nespokojenosti s vedoucím ústavu po odborné stránce dali všichni asistenti výpověď, takže jsem se též rozhodl odejít. Nastoupil jsem do nemocnice v Chebu jako lékař na Interní oddělení. V květnu 1971 jsem pak nastoupil do českobudějovické nemocnice, které jsem zůstal dodnes věrný.
Nastoupil jste rovnou na nukleární medicínu?
Kdepak, nastoupil jsem na Interní oddělení a později k tomu přibyla funkce závodního lékaře. Na práci v nukleární medicíně jsem si musel ještě pár let počkat, protože nejprve jsem si musel udělat atestaci z interního lékařství. Na Oddělení nukleární medicíny jsem nastoupil v roce 1973.
Z přípravy na atestaci mám milou vzpomínku. V roce 1976 jsem šel na tehdy povinné šestitýdenní předatestační školení v Doškolovacím ústavu v Praze. Když jsem tam přišel, paní asistentka říkala: „Vy jste z Budějovic od pana primáře Brože. Tak co my vás ještě můžeme naučit?“ Takovou mělo naše oddělení pod vedením pana primáře pověst. A mezi námi – měli pravdu. Z hlediska klinické praxe oproti nám opravdu měli menší rozsah vyšetřovacích metod, protože v ústavu se věnovali především výzkumu. Nejlepší vybavení měla tehdy ostravská nemocnice, což jsme jim všichni záviděli. Ale z hlediska práce jsme opravdu patřili k předním pracovištím.
Jaké to bylo dostat se konečně k vysněné nukleární medicíně?
Byl jsem nadšený. Když jsem začínal, tak jsme si museli všechna nastavení a postupy matematicky dovodit, což mě velmi bavilo. Výpočty poločasů úniku jsme prováděli ručně na tzv. semilogaritmických papírech, protože kalkulačky nebyly. Přístroje kreslily při vyšetření ledvin křivky, jak se radiofarmaka vychytávají a vylučují ledvinami. A my jsme opět na papíře museli počítat rychlost odtoku radiofarmaka z ledvin pro určení jejich funkčního stavu. Dnes jsou přístroje tak komplikované, že lékař nemá možnost do jejich nastavení zasáhnout.
Co vám tehdejší přístroje umožňovaly při vyšetření vidět?
Tehdejší přístroje měly jen jednoduchou obrazovku s velmi hrubým obrazem vyšetřovaného orgánu. Pro vlastní hodnocení bylo záření vyzařované radiofarmaky detekováno kamerou a postupně se zachycovalo na film, který pak sestry vyvolávaly v temné komoře. Bylo to vlastně jako fotografovat noční oblohu na dlouhou expozici. Později jsme používali velké filmy velikosti A4, které jsme vyvolávali na Radiologickém oddělení. Zlom přišel až v roce 1987, kdy jsme dostali jako první v nemocnici počítač z Maďarska, ke kterému byl připojen barevný televizor.
To musel být velký zážitek.
To ano. Učit se s počítačem mě neskutečně bavilo. Dostal jsem se do kontaktu s kolegou z Fakultní nemocnice Motol, který byl též fandou počítačů. Jezdil jsem za ním do Prahy a celou noc jsme seděli u počítače a zkoušeli jsme programovat. Počítače, které přišly v 90. letech, už byly složitější, a hlavně jsem na ně už neměl čas.
Od vašich začátků došlo ke spoustě technologických změn, přišly nové přístroje a vyšetřovací metody. Odrazilo se to i ve spektru vašich pacientů?
Odrazilo, a dokonce velmi výrazně. Ale možná jiným směrem, než byste čekala. V mých začátcích ještě neexistoval ultrazvuk, CT a podobně. Nukleární medicína tak prováděla široké spektrum vyšetření. S příchodem nových zobrazovacích a vyšetřovacích metod převzala značnou část našich vyšetření jiná oddělení. Doménou nukleární medicíny bylo vyšetření mozku na mozkové nádory či krvácení. Denně jsme vyšetřili 12–16 pacientů. S příchodem CT tato vyšetření přešla do oboru radiologie. Nám zůstalo vyšetřování metastáz a druhotných nádorů v kostech.
Dříve jsme také jako jediní vyšetřovali štítnou žlázu, protože neexistoval ultrazvuk a laboratoře neuměly vyšetřit hormon štítné žlázy. Poruchu činnosti žlázy jsme vyšetřovali důkladným klinickým vyšetřením pacienta, reflexem Achillovy šlachy a vyšetřením akumulace radiojódu ve štítné žláze. Dnes toto vyšetření dělá endokrinolog pomocí ultrazvuku. My provádíme jen vyšetření funkčního stavu. V rámci našeho oboru největší technologický pokrok proběhl v 70.–90. letech. V roce 1971 se primáři MUDr. Jiřímu Brožovi podařilo prosadit nákup gamakamery a patřili jsme tak k jedněm z mála takto moderně vybavených oddělení v republice. Zásadní změnu přinesla pozitronová emisní tomografie (PET/ CT), která spojuje vyšetření pomocí radiofarmak a CT. Kombinace těchto dvou metod umožňuje lepší rozlišení výsledného obrazu. Dále se objevila celá řada nových radiofarmak, díky nimž jsme schopni zobrazit některé i velmi speciální nádory. To je teď hlavní směr, kterým se náš obor ubírá.
Nukleární medicína pracuje s radiofarmaky, která produkují ionizující záření. Neměli dříve pacienti z vyšetření strach?
Měli. Hlavně maminky se bály nechat vyšetřit dítě. Ale co si pamatuji, tak pouze jeden pacient vyšetření odmítl. Jinak se nám vždy podařilo pacientovi vysvětlit, že množství záření při našich vyšetřeních je nízké a nikterak je nepoškodí. Například CT vyšetření obvykle představuje daleko větší radiační zátěž.
Dnes jsou veškeré zdroje ionizujícího záření přísně kontrolované, zdravotníci nosí dozimetry. Jak se dříve řešila vaše ochrana před zářením?
Odpovídala možnostem doby. Ještě v 80. letech jsme si na nočních službách, když na oddělení nebyl laborant, sami připravovali radioaktivní látky na akutní vyšetření. Což bylo například vyšetření plic při podezření na plicní embolii. Tehdy ještě neexistovaly uzavřené laminární boxy na přípravu radiofarmak, vše jsme dělali na stole. To už je v dnešní době naprosto nemyslitelné.
V letech 1993–1996 jste také působil jako ředitel nemocnice. Co bylo impulzem k tak zásadní profesní změně?
V roce 1993 se Ministerstvo zdravotnictví snažilo o maximální privatizaci majetku nemocnic. Důvodem mé kandidatury na ředitele bylo právě zabránit privatizaci nemocničního majetku. Nikdo ze stejně smýšlejících kolegů o kandidaturu neměl zájem, tak jsem se uvolil já. Ale s podmínkou, že budu ve funkci pouze tři roky. Stávající primář Oddělení nukleární medicíny MUDr. Brož chtěl jít za tři roky do penze a já měl ambice stát se jeho nástupcem. Měl jsem tedy tři roky na to najít nového ředitele, který nebude chtít nemocnici privatizovat. To se mi podařilo. Mým nástupcem se stal MUDr. Jiří Bouzek, MBA, který byl výraznou osobností a měl vize, které já jsem neměl. Pod jeho vedením prošla nemocnice velkým rozvojem. Vždy jsem ho respektoval a moc rád na něj vzpomínám. Jeho předčasná smrt mě tehdy velmi zasáhla.
Musela to být obrovská změna, přejít od léčení a fyziky do kanceláře se spoustou administrativy.
To byla. Ale prostě to jinak nešlo. Zajímavostí je, že v době mého působení ve funkci ředitele byli řediteli plzeňské nemocnice a olomoucké nemocnice také lékaři z nukleární medicíny.
Jaké to bylo vyměnit po třech letech ředitelské křeslo za primářské?
Ředitelství jsem opouštěl s vědomím, že nový ředitel bude obrovským přínosem pro nemocnici. A já se budu moct věnovat tomu, co mě baví. Být primářem mi umožnilo rozhodnout o směru fungování oddělení. I když i jako primář jsem měl spoustu administrativních povinností, které mě nikdy nebavily. Když jsem před jedenácti lety skončil na pozici primáře, byl jsem rád, že se můžu věnovat už jen odborné práci.
Řada lékařů vzpomíná s nostalgií na dobu, kdy byla nemocnice menší. Vnímáte to stejně
Rozhodně. Vzpomínám na pravidelné měsíční semináře, které byly pro všechny lékaře povinné. Díky nim jsme se všichni znali. Tehdy nás mohlo být odhadem 150 lékařů. Dnes potkávám spoustu lékařů, které neznám. Na své začátky vzpomínám rád zejména díky osobnostem, které jsem měl možnost v nemocnici potkat. Rád bych vzpomenul pana primáře Brože, který mi profesně i lidsky toho velmi dal. Moc rád vzpomínám také na svého vedoucího lékaře z Interního oddělení, endokrinologa MUDr. Dalibora Mikuláše, který se nám, mladým lékařům, velmi věnoval. Bohužel nedávno zemřel. V mých začátcích bylo běžnou praxí, že dopoledne odborní lékaři pracovali v ambulanci v Říhárně. Po obědě pak pracovali v nemocnici. Se spoustou kolegů jsme měli velmi přátelské vztahy. Když jsem začínal na interně, byli jsme fajn parta a trávili jsme spolu i volný čas. Stejné to bylo u nás na oddělení. Teď již bohužel není tolik času se potkávat.
Dalším častým steskem personálu napříč nemocnicí je nárůst administrativy.
Té opravdu enormně přibylo. Dřív stačil k popisu nálezu jeden dokument, nyní vyplňuji čtyři. Některé mají své opodstatnění, ale řada jich slouží pouze jako obrana proti případným sporům. Jsem členem Revizní komise České lékařské komory, a tak vidím, jak důležité je správné vedení zdravotnické dokumentace. Při posuzování stížnosti můžeme vycházet pouze z písemných zápisů. Řada pacientů si stěžuje na chování lékařů, což je nedoložitelné. Nedoložíte, kdo co řekl. A někteří pacienti mají představu, že medicína musí umět všechno. Nepochopí, že něco medicína neumí a nedokáže, a pak si stěžují.
Velkou část svého profesního života jste také zasvětil předávání svých zkušeností novým kolegům. A to nejen v nemocnici, ale i mimo ni. Což obnáší spoustu času, úsilí a trpělivosti.
Vždy jsem to vnímal tak, že čas, který věnuji nastupujícímu lékaři, je investicí do budoucna. Když se nebudu mladému kolegovi věnovat a nepomohu mu rozšiřovat jeho vědomosti a znalosti, tak se nemůže osamostatnit. Čím lépe a dříve se zacvičí, tím více mi ubyde v budoucnu práce. A tak to beru dodnes.
Ale nestačí se věnovat jen kolegům, je třeba podílet se na vzdělávání i dalších profesí, jako jsou zdravotní sestry a radiologičtí asistenti. Od roku 1996 učím na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity. Pan primář Brož zde přednášel klinickou část a já to, co mě bavilo více, tedy přístroje a způsoby zpracování vyšetření. Postupně jsem převzal i klinickou část a po dvaceti letech přednášení jsem pak napsal vlastní skripta.
Zbyl vám ve vašem naplněném diáři čas i na koníčky? Co vás baví?
Mě vždycky bavil sport, nejvíc lyže. Když jsme byl mladší, účastnil jsem se závodů zdravotníků Jihočeského kraje v běhu na lyžích a ve slalomu. Nebyl jsem špičkový sportovec, ale v rámci zdravotníků jsem se umisťoval dobře. Postupně jsem musel lyžování opustit, ale jezdím alespoň na kole. A pak samozřejmě rád čtu science fiction. Mám rád knihy od spisovatele Artura C. Clarka, což byl původní profesí radarový inženýr britského letectva, který vynalezl systém, jak pomocí tří družic na oběžné dráze pokrýt celý svět rozhlasovým signálem. Baví mě, že jeho knížky, ačkoliv jsou to fikce, mají matematicko-fyzikální základ a řadu věcí sám matematicky dovodil.
Více než padesát let v nemocnici jste prožil velmi pestře. Jak více než půlstoletí v nemocnici vnímáte?
Vždycky, když se otočím, zjistím, že deset let je za mnou. Byly doby, kdy jsem byl spokojen, a doby, kdy jsem byl spokojen méně. Řada věcí se mi podařila, ale vím i o těch, které jsem měl udělat jinak. Většinu jsem dělal tak, jak se měly dělat, a vždy s dobrým úmyslem pro blaho oddělení i pacientů. Ne vždy se mi dařilo jednat klidně. Teď jsem podstatně klidnější, než jsem býval. Oproti mládí jsem tolerantnější.
Přestože byste si již dávno mohl užívat zaslouženého odpočinku, do důchodu se prý ještě nechystáte.
Někteří moji kolegové tvrdí, že by byla škoda, kdybych šel do plného důchodu. Práce mě pořád baví a jsem schopen ji dělat. Samozřejmě jsem již pomalejší než mladší kolegové. Na druhou stranu rád dělám i práci, do které se ostatním tolik nechce. Takže se navzájem doplňujeme.
Rozhovor vedla
Ing. Veronika Dubská
Oddělení vnitřních a vnějších vztahů
