V době největší slávy Stomatologického oddělení českobudějovické nemocnice bylo jeho součástí několik ordinací se specializovaným zaměřením. Změny ve zdravotnickém systému po listopadu 1989 velmi významně zasáhly do existence a struktury oddělení. Původní komplexní péče se postupně rozpadla a jednotlivé podobory zubního lékařství se začaly z nemocničního prostředí vytrácet směrem do soukromých zdravotnických zařízení. Zánik jednotlivých podoborů znamenal i odchod příslušných odborníků.
Tento trend se nevyhnul ani dětské zubní ambulanci, která se zaměřovala právě na ošetřování dětských pacientů. Postupně docházelo k redukci poskytování zubní péče o dětské pacienty, kdy prevence a zubně lékařské výkony přešly plně do kompetence praktických zubních lékařů. Do nemocničního prostředí se začaly soustřeďovat pouze případy dětí s významným zdravotním rizikem, s tělesným či mentálním postižením a případy dětí, jejichž léčba přesahovala možnosti praktického zubního lékaře. Ošetření zde pak probíhala převážně v celkové narkóze.
Bohužel trend posledních let začal na naše pracoviště přivádět čím dál větší počet jinak zdravých pacientů různého věku (dospělé pacienty nevyjímaje), označovaných jako tzv. „neošetřitelní“. Čím dál častěji se setkáváme s malými zdravými pacienty, kteří již v útlém věku přichází s destruovanými dočasnými zuby, konzervativně již nezachranitelnými.
Často se tento stav přenáší i do stálého chrupu a tak není výjimkou, že vídáme mladé dospělé pacienty, jejichž chrup je v dezolátním stavu. Jedná se o důsledek několika faktorů, které se v různé míře kombinují.
