387 87 11 11
Víc než nemocnice.
Rozhovor s primářem Gynekologicko-porodnického oddělení doc. MUDr. Milošem Velemínským, Ph.D., MHA pro Deník.cz
Představila jsem vás jako primáře gynekologicko-porodnického oddělení. Jak jste se dostal k tomuto oboru?
Pocházím z lékařské rodiny. Můj otec byl zakladatelem prvního samostatného novorozeneckého oddělení v České republice, takže jsem v prostředí, kde se hovořilo jak o neonatologii, tak o porodnictví, vyrůstal. Po absolvování vysoké školy jsem obeslal asi deset nemocnic s žádostí o přijetí do pracovního poměru. Na prvním místě jsem uváděl pediatrii. Ze zpětného pohledu „naštěstí“ na pediatrii místo nebylo, a tak jsem rád, že mě tehdy přijali na gynekologickoporodnické oddělení do Jindřichova Hradce.
Co všechno spadá pod vaše oddělení?
Gynekologii a porodnictví vlastně tvoří dva obory, které se vzájemně doplňují, ale každý má jinou dynamiku. Gynekologie zahrnuje komplexní péči o ženy. A pak je porodnictví. Ačkoli vždy jednáte s rozvahou a máte často mnoho důvodů k radosti, v gynekologii máte většinou trochu více času na rozmyšlenou. V porodnictví, které přináší také mnoho hezkých chvil, ale přicházejí okamžiky, kdy musí být rozhodování opravdu velmi rychlé, přesné, cílené. A je tam navíc velký společenský tlak. Očekává se, a dá se říci celkem pochopitelně, že když do porodnice přicházejí mladé a zdravé ženy, že domů odejde zdravá maminka a zdravé miminko. Ne vždy je ale cesta k tomuto cíli jednoduchá a rychlá.
Vzpomenete si ještě na svůj první porod coby lékař? Jaký byl?
Na svůj první porod, u kterého jsem asistoval, si samozřejmě vzpomínám. V tu dobu jsem nebyl ještě lékařem, bylo to na stáži po pátém ročníku medicíny. Dokonce si pamatuji i jméno maminky, protože její příjmení se shodovalo s příjmením pana profesora, který mě zkoušel z pediatrické propedeutiky. Byl to takový ten porod, jaký si každý přeje, kdy to maminka zvládla s přehledem sama a mým úkolem bylo tam nepřekážet. To jsem splnil a vše dobře dopadlo (úsměv).
V dnešní době se ve zdravotnictví mluví o takzvané centralizaci péče. Můžete přiblížit, co to znamená a jak to konkrétně probíhá na vašem oddělení?
Naše oddělení má Ministerstvem zdravotnictví akreditovaná dvě centra, ve kterých centralizace pacientek probíhá. Jde o centrum perinatologické a onkogynekologické. Smysl centralizace spočívá v tom, aby u těhotných žen s určitými riziky nebo těhotenskými komplikacemi, a nebo u pacientek, které onemocněly zhoubným onemocněním ženských pohlavních orgánů, probíhala diagnostika, léčba a další sledování na pracovišti, které má k tomu vyškolený vysoce kvalifikovaný personál, příslušné technické vybavení, zázemí široké mezioborové spolupráce, a je tedy schopno zajistit vysokou kvalitu příslušné péče.
Co dneska dokáže medicína ve vašem oboru? Kam se ta doba posunula?
To je hodně široká otázka. Dokáže samozřejmě leccos. Ten pokrok za uplynulých deset dvacet třicet let je obrovský. Například v operačních technikách. U onkologických onemocnění bylo před lety standardem operovat pouze z otevřeného přístupu, to znamená z řezu na břiše. V současné době je veliký pokrok v laparoskopické operativě a především v robotické chirurgii. A například právě v robotické chirurgii bylo naše pracoviště druhým školicím centrem v republice, kam se jezdí vzdělávat lékaři z jiných nemocnic. To je příklad jednoho z konkrétních důležitých pokroků. A je třeba ještě zdůraznit, že pokrok vždy záleží na konkrétních lidech, přičemž pokud jde o robotickou chirurgii, tak na našem oddělení je to zástupce zástupce primáře pro gynekologickou část Petr Valha, který je zároveň vedoucím onkogynekologického centra. V porodnictví se změnila hlavně strategie přístupu k předčasným porodům a předčasně narozeným dětem. Dnes jsou postupy daleko konzervativnější. Dříve platil princip spíše miminko porodit, v současné době je trend daleko více vyčkávací, aby miminko, pokud to okolnosti dovolí, zůstalo u maminky v děloze co nejdéle. Zde je také velmi důležitá spolupráce s neonatologií, která je součástí perinatologického centra a je na vynikající úrovni. Také zde došlo k zavedení nových méně invazivních přístupů a změnil se například i přístup k výživě předčasně narozených dětí. Z médií zaznívá, že Česká republika vymírá, že ubývá narozených dětí. Jak to vnímáte vy ze své pozice? Realita je jasná: porodnost v Česku klesá. Minulý rok jsme měli pocit, že se situace již trochu stabilizovala, letos se ale zatím narodilo o zhruba dalších patnáct procent dětí méně. Konkrétně v naší porodnici máme při srovnání roků dva tisíce dvacet a dva tisíce dvacet čtyři zhruba o šest set porodů méně. To je ekvivalent malé porodnice. Je otázkou, jak dlouhodobě udržet síť oddělení, erudici i kvalitu péče. Nejde přitom o to, že by velká centra brala práci menším porodnicím, spíše jak se změnám přizpůsobit systémově.
Kde se pokles porodnosti zastaví?
Existují nějaké predikce, ale letošek je velmi pravděpodobně nenaplní. To, že se rodí o tolik méně dětí, bude mít nepochybně dalekosáhlé důsledky jak v zajištění sociálního a důchodového systému, tak i v tom, jak jednou bude vypadat síť nemocnic a porodnic.
Je možné prozradit, kolik porodů z těch, které proběhnou v českobudějovické porodnici, je z umělého oplodnění?
Uvádí se, že zhruba deset procent dětí dnes přichází na svět pomocí léčby neplodnosti metodami asistované reprodukce.
Ve svém okolí občas slýchávám, že pár, který nemůže mít děti přirozenou cestou, by tedy děti mít asi neměl. Jak to vnímáte vy?
Každý máme nějaké životní zkušenosti, filozofii a přesvědčení. Jsou páry, které nemohou otěhotnět a po dítěti velmi touží a člověk, který sám děti má, může mít problém této intenzivní touze porozumět. Pro páry, které děti mít nemohou, je to velmi náročné. Investují do toho spoustu času, peněz, podstupují nejrůznější léčbu. Každopádně si ale myslím, že pokud je příčinou neplodnosti například neprůchodnost nebo nepřítomnost vejcovodů u zdravé ženy, tak jsou metody asistované reprodukce přesně to, co lze považovat za úspěch medicíny, protože těmto ženám umožní otěhotnět a tato těhotenství probíhají většinou naprosto fyziologicky. Otázkou, na kterou si ale každý musí odpovědět sám, je, zda je tato léčba vhodná i pro některé nemocné ženy a zároveň i jejich rodiny. Můj otec zavedl termín „těhotní rodiče“. Sice se bavíme o ženách, ale dnes již není role otce pasivní. Zde mohu být někdy na vnitřních pochybách, zda „úspěšná“ léčba těmto párům přinese vždy jen radost. Je úžasné, když vše dobře dopadne a rodina žije svůj vysněný život, ale některé komplikace mohou tento sen bohužel narušit. Každopádně jako lékaři můžeme být konzultanty, ale nejsme tu od toho, abychom soudili. Každý příběh je jiný. Rozhodnutí je vždy na rodičích, a my bychom k tomu měli přistupovat s respektem.
Co vás činí šťastným ve vaší práci a nebo i v osobním životě? Kdy ten okamžik nastává?
V osobním životě je to okamžik, kdy přijdu domů a je tam rodina, která funguje, a je tam i naše Bella (fenka bernského salašnického psa), která mě přijde přivítat a má ty oddané psí oči. Cítím se tam prostě dobře. V pracovním životě jsou to pak okamžiky štěstí, které často vidíte na porodnici v očích novopečených rodičů.
Celý rozhovor je k dispozici na https://ceskobudejovicky.denik.cz/z_regionu/rozhovor-primar-milos-veleminsky-nemocnice-ceske-budejovice.html
Kompletní informace o Gynekologicko-porodnickém oddělení včetně všech důležitých informací k porodu naleznete zde: https://www.nemcb.cz/gynekologicko-porodnicke-oddeleni-2/.