387 87 11 11
Víc než nemocnice.
Rozhovor s bývalým členem dorozčí rady a předsedou odborové organizace Mgr. Lubomírem Franclem - celý zpravodaj si můžete přečíst zde
Na podzim loňského roku volili zaměstnanci českobudějovické nemocnice své zástupce do dozorčí rady. Do dalšího volebního období se již rozhodl nekandidovat dlouhodobý člen rady a bývalý předseda odborové organizace Mgr. Lubomír Francl. Ukončením svého členství v dozorčí radě tak završuje své více jak čtyřicetileté působení v naší nemocnici.
Kdy jste nastoupil do českobudějovické nemocnice?
Do nemocnice jsem nastoupil v roce 1983 jako radiologický laborant na ozařovny. Ty tehdy ještě sídlily v dolním areálu. V roce 1989 jsem byl jmenován vedoucím radiologickým laborantem. Zažil jsem tedy i stěhování do pavilonu CH, které proběhlo v roce 1993. Ve funkci vedoucího jsem pak skončil v roce 2014, protože jsem byl zvolen místopředsedou Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče ČR. Od roku 2015 tuto funkci vykonávám v Praze.
Jak jste se dostal k práci odboráře?
V odborech působím víceméně od té doby, co jsem nastoupil do nemocnice. Před revolucí bylo totiž členství v Revolučním odborovém hnutí (ROH) de facto povinné. V rámci ROH jsem se stal zástupcem našeho úseku.
Po zániku ROH vznikl Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče ČR a v nemocnici byla založena základní organizace (ZO NEMCB), do které jsem vstoupil. Odborová organizace vyjednávala podmínky pro zaměstnance v naší nemocnici. V letech 2000 až 2014 jsem byl jejím předsedou.
V rámci struktury Odborového svazu vznikly tzv. krajské rady. Ty vyjednávaly s krajem sociální a zdravotní služby, kterých je Jihočeský kraj zřizovatelem či je jinak zabezpečuje. V roce 2002 jsem byl zvolen do výkonné rady Odborového svazu, což je jeho nejvyšší orgán.
Působil jste jako vedoucí na jednom z největších pracovišť v nemocnici. Jaká byla vaše motivace být aktivní v odborové činnosti nad rámec náročné práce na oddělení?
Jsem levicově zaměřený a vždy mi záleželo na tom, aby měli zaměstnanci dobré pracovní podmínky a někoho, na koho se mohou s důvěrou obrátit. Význam odborů v naší nemocnici stoupl transformací na akciovou společnost. Protože nemocnice již nebyla státem řízenou organizací, již se na nás nevztahovaly platové předpisy.
Zaměstnanci tak přišli o dosavadní záruku státem stanovené výše platu. Transformaci na akciovou společnost jsme tak sledovali s velkými obavami, aby se zaměstnancům nezhoršily platové podmínky. S novým vedením jsme museli vše vyjednat.
Jak se vám jednání dařila?
Vyjednávání jsme se učili za pochodu. První roky, než jsme se plně zorientovali v legislativě a v možnostech obchodní společnosti, byly náročné. Museli jsme vyjednat tzv. kolektivní smlouvu a nastavit mzdový předpis včetně kategorií zaměstnanců a stupňů odměn, který v modifikované formě funguje dodnes.
Zažil jste několik ředitelů, jak na jednání s nimi vzpomínáte?
Na všechny ředitele vzpomínám rád. Se všemi byla veškerá jednání naprosto korektní, i když někdy i velmi náročná. Nicméně vždy jsme si dokázali vše vyříkat narovinu. Někdy jsme se nedohodli, ale tak jsme to prostě brali. Dodnes s úsměvem vzpomínám, jak jsme kdysi s obchodním ředitelem Ing. Janem Švejdou, MBA, vyjednávali tak hlasitě, až se na nás přišel podívat i pan ředitel MUDr. Břetislav Shon.
Odborová organizace hájí zájmy zaměstnanců. S jakými problémy se na vás obraceli zaměstnanci nemocnice?
Zpravidla to byly provozní problémy, jak si vyčerpat dovolenou (zvlášť byl-li nedostatek personálu), jak řešit rozpis směn, placení přesčasů, vykazování přestávek apod. Vyjednávali jsme různé systémy odměn tak, aby byl systém pro všechny co nejvíce spravedlivý.
Vedle práce na oddělení a v odborech jste řadu let působil i na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské fakulty.
Ano, několik let jsem na fakultě vyučoval. Byl jsem členem výboru Odborné společnosti radiologických asistentů a s paní docentkou PhDr. Janou Šemberovou, CSc., jsme stáli u zrodu studijního oboru radiologický asistent. Nejdříve byl otevřen bakalářský stupeň, posléze i magisterské studium. Když obor vznikl, rozhodl jsem se, že jej ve svých takřka 40 letech též vystuduji.
Zdravotnictvím se zabýváte celý život. Kde vidíte hlavní problémy dneška?
V systému není dostatek peněz. Byly proto provedeny změny v úhradové vyhlášce, které se některých nemocnic určitě negativně dotknou –od pojišťoven dostanou za vykázanou péči méně peněz. Tlačí se na změnu struktury sítě poskytovatelů zdravotnické péče. Ruší se například porodnice, které nemají dostatek porodů. Část akutních lůžek se má přetransponovat na lůžka pro následnou péči apod. Velkým problémem je nedostatek ambulantních lékařů. Do naší obce dojíždí lékařka dvakrát týdně. Tím vším se může pro občany, zejména na vesnicích, zhoršit dostupnost péče. Sám bydlím 30 km od Českých Budějovic a bez auta se v sobotu nikam nedostanu.
Lidé také nechtějí čekat u lékaře, takže se pak i s malichernostmi obrací na záchrannou zdravotnickou službu či urgenty. Nemocnice pak často suplují i sociální služby.
Dalším problémem je, že naše zdravotní pojištovny nefungují konkurenčně. Dlouho voláme po jejich sloučení. Nyní by se měla slučovat Vojenská zdravotní pojišťovna a Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra ČR.
Není restrukturalizace nemocniční péče, konkrétně rušení lůžek, jednou z nutných cest k efektivnímu zdravotnictví?
Restrukturalizace je nutná, ale dle mého názoru musí probíhat koncepčně a komplexně tak, aby všichni občané měli přístup ke kvalitní a bezpečné zdravotní péči. A ne jen hasit požáry a řešit jednotlivosti. V Jihočeském kraji restrukturalizace proběhla již před lety. Nemocnice jsou pouze v okresních městech a v Českých Budějovicích. Malé nemocnice Vimperk a Volyně se zaměřily na poskytování následné péče.
Samozřejmě je problém, pokud oddělení neprovádí dostatečný počet výkonů. Lékaři potřebují mít dostatečnou praxi ve výkonech, aby mohli poskytovat bezpečnou péči. Ale hlavní problém vidím v nedostatku lékařů v terénu, tj. obvodních lékařů a ambulantních specialistů. Nemocnice pak suplují ambulantní sféru. Dalším problémem je nerovnoměrné rozmístění ambulantních lékařů. Ze statistik vyplývá, že zubaři pracují hlavně ve velkých městech a velká část z nich nemá uzavřené smlouvy s pojišťovnami. Mladým lékařům se zpravidla na venkov moc nechce. Problém je, že pojišťovny toto nikterak neregulují. Takže lidé, kteří si nemohou placenou péči dovolit či bydlí ve vesnických oblastech, chodí do nemocnic nebo na pohotovost.
Nedávno se řešilo zrušení poskytování akutní péče v nemocnici v Orlové, protože další nemocnice jsou v Havířově a v Karviné. Úvaha byla, že lékaři z Orlové přejdou do Havířova, což je 20 km. To se ovšem nestalo – lékaři buď odešli do ambulantní sféry, nebo prostě jinam.
Co je pro odbory hlavním tématem na rok 2025?
Je jím odměňování pracovníků ve zdravotnictví nehledě na právní formu subjektu, resp. samostatný zákon, který bude tuto oblast řešit. Mediální kampaň s tímto tématem jsme měli připravenou již vloni, ale kvůli povodním jsme ji zrušili. Jedním z důvodů, proč jsme kampaň připravili, je to, že ministerstvo zdravotnictví se v dohodě s odbory ze dne 8. 12. 2023 zavázalo, že připraví návrh zákona o odměňování zdravotnických pracovníků, který bude platit pro všechny zdravotnické pracovníky bez ohledu na právní formu jejich zaměstnavatele. Bohužel žádný návrh připraven nebyl a dohoda nebyla dodržena. Řešíme vzdělání a zvyšování kompetencí u lékařů i nelékařských profesí jak ve zdravotnictví, tak v sociálních službách. Je snaha o zvyšování kompetencí zejména u nelékařských profesí, ale s tím by mělo jít ruku v ruce i zvyšování mezd, což se zatím neděje.
Je při rozhodování o zdravotnictví slyšet hlas odborů a zdravotníků?
Náš hlas je určitě slyšet, ale záleží, kdo sedí na druhé straně. Zažil jsem již několik ministrů a vlád. Většina z nich se s námi sešla, do médií řekli, že vše s odbory projednali. Ale už neřekli, že při rozhodování naše připomínky vůbec nevzali v potaz.
Jako odborový svaz jsme připomínkovým místem pro právní normy. Veškeré zákony týkající se zdravotnictví procházejí naším připomínkovým řízením. Bohužel častým nešvarem je, že změny zákonů se provádějí formou poslaneckých návrhů, čímž odpadá možnost, aby zainteresované subjekty, jako jsme my či zaměstnavatelé, podaly připomínky. Považujeme to za nedemokratický postup. Takto se sociální dialog nevede.
V roce 2019 hrozilo zrušení až 10 000 nemocničních lůžek, s čímž jsme nesouhlasili. A tak jsme objížděli republiku a sbírali podpisy pod petici. Návrh i díky tomu nakonec neprošel, takže názor odborů určitě váhu má.
Mzdy jsou velmi diskutovaným problémem. Jsou zdravotníci dostatečně ohodnoceni?
Mluví se o průměrných mzdách, které jsou poměrně vysoké. Ale důležitý je přepočet na hodinovou sazbu. Ta pak například u lékaře, který v měsíci místo 180 hodin odpracoval 300 hodin, už tak vysoká není. Mladí si už nechtějí vydělávat přesčasy a službami. Chtějí mít i svůj osobní život a věnovat se koníčkům. Proto bojujeme za stanovení adekvátní minimální mzdy, aby mzdové podmínky neodrazovaly od práce ve zdravotnictví.
Českobudějovická nemocnice je výjimka, zde jsou mzdy nad republikovým průměrem. Ale například ve Zlínském kraji jsou mzdy lékařů v nestátních nemocnicích až o 10 000 Kč nižší. Jsou velké rozdíly mezi příspěvkovými fakultními nemocnicemi a krajskými nemocnicemi, které jsou akciovými společnostmi. Příspěvkové organizace mají platy dle platové vyhlášky a dohadují si s vedením jen příspěvky apod. My se ale vždycky ptáme, proč by například sestra v krajem zřizované nemocnici měla mít o několik tisíc méně než sestra, která stejnou práci vykonává ve fakultní nemocnici. Razíme heslo: Za stejnou práci stejná mzda.
Na konci loňského roku jste se rozhodl již nekandidovat do Dozorčí rady. Co vás k tomu vedlo?
Myslím, že už je čas se rozloučit. Členem dozorčí rady jsem byl (vyjma jednoho volebního období) od roku 2003. A v dozorčí radě by měli být jako zástupci zaměstnanců lidé, kteří zde pracují a znají místní problematiku. Tímto uzavírám více jak 40 let svého působení v českobudějovické nemocnici. Doufám, že na mne budou kolegové vzpomínat v dobrém.
Ing. Veronika Dubská Oddělení vnitřních a vnějších vztahů