387 87 11 11
Víc než nemocnice.
Rozhovor s Mgr. Evou Kratochvílovou, DiS, vrchní sestrou Oddělení následné péče 1 - celý zpravodaj si můžete přečíst zde
Mgr. Eva Kratochvílová, DiS., nová vrchní sestra Oddělení následné péče 1, se ošetřovatelství dlouhodobě nemocných věnuje celý profesní život. Laskavý přístup k pacientům, dobré vztahy na pracovišti a celoživotní vzdělávání považuje za základy kvalitní péče. Specifika péče o pacienty vyžadující následnou péči přibližuje v následujícím rozhovoru.
Po škole jste nastoupila na oddělení Léčebny dlouhodobě nemocných. Čím si vás získalo?
Především svou lidskostí. Během praxe jsme procházely různými odděleními, kde jsme jako studentky vykonávaly spíše pomocné práce. Na LDN po nás ale chtěli, abychom hlavně byly s pacienty, komunikovaly s nimi a věnovaly se jim. Navíc zde byl velmi příjemný kolektiv. Tehdy šlo o poměrně neatraktivní oddělení a práce byla fyzicky i psychicky náročná. Neexistovaly jednorázové pomůcky a péče o ležící pacienty byla složitější než dnes. Přesto jsem to vnímala jako výzvu. Nastoupila jsem hned po maturitě. Oddělení tehdy vedl pan primář MUDr. Ivo Žáček a staniční sestra Hana Farová, která byla velmi náročná na kázeň i profesionalitu. Její přístup k pacientům i práci mě zásadně ovlivnil. Na oddělení jsem zůstala dodnes a vždy jsem zde pracovala ráda.
Jaké pacienty na oddělení nejčastěji léčíte?
Převážně seniořy, ale ošetřujeme i mladší pacienty po těžkých operacích, úrazech nebo s onkologickým onemocněním. Pacienti k nám přicházejí po zvládnutí akutní fáze onemocnění. Zaměřujeme se na doléčení, rehabilitaci a aktivizaci.
V čem spočívá práce sestry na tomto oddělení?
Základem je holistický přístup k pacientovi. Práce je velmi komplexní. Na našem oddělení je skladba pacientů velmi různorodá. Většina z nich trpí více onemocněními, sestry proto musí mít široké znalosti napříč obory. Sledujeme nejen zdravotní stav pacienta, ale vnímáme i jeho psychickou kondici.
Velmi důležitá je spolupráce celého týmu. Sestry často jako první zaznamenají u pacienta změny, které nejsou na první pohled zřejmé – například zmatenost nebo apatii. Sledujeme nejen měřitelné hodnoty, ale i celkové rozpoložení nemocných.
Důležitou součástí péče je také prevence dehydratace a péče o vhodnou, plnohodnotnou výživu. Když se u starších pacientů tato oblast podcení, může to vést k vážným komplikacím.
Zmínila jste psychickou kondici. Jak tu ovlivňuje dlouhodobý pobyt?
Pacienti u nás bývají týdny až měsíce, což je pro ně náročné i po sociální stránce. Mnozí nemají pravidelné návštěvy, a proto potřebují komunikaci a lidský kontakt. Snažíme se je motivovat k maximální soběstačnosti, a tak je podpořit při návratu do běžného života.
Někteří pacienti mají sklon rezignovat, a právě zde je důležitá naše schopnost s nimi mluvit a motivovat je. Následná péče není o „dožívání“, ale o aktivní podpoře kvality života.
Jak probíhá spolupráce s rodinou a s dalšími odborníky?
Velmi důležitá je spolupráce multidisciplinárního týmu lékařů, sester, rehabilitačních pracovníků i sociálních pracovníků. Zároveň řešíme, kdo se o pacienta postará po propuštění – zda je to v možnostech rodiny, nebo bude potřeba sociální zařízení.
Rehabilitační pracovníci hodnotí pohybové schopnosti pacienta, sociální pracovníci řeší návaznou péči. Vždy zohledňujeme podmínky, do kterých se pacient vrací. V geriatrii se často používá termín geriatrická křehkost.
Co si pod tímto pojmem mám jako laik představit?
Jde o postupné vyčerpávání rezerv organismu. S věkem ubývá svalová hmota, zhoršuje se funkce orgánů a každé onemocnění tyto rezervy dále oslabuje.
Zatímco mladý člověk se z běžné nemoci rychle zotaví, u seniora může i menší infekce způsobit výrazné zhoršení stavu. I po vyléčení se pacient nemusí vrátit do původní kondice. To bývá pro rodiny obtížně pochopitelné.
Jak vnímáte zapojení rodin do péče o nemocného seniora?
Do osudů a historie rodin nevidíme, proto je nikterak nesoudíme. Žijeme již jinak, často není možné, aby se rodina o seniora postarala, a někteří pacienti ani nechtějí, aby se o ně příbuzní starali. Chtějí raději do sociálního zařízení. I vzhledem ke stanovené věkové hranici pro odchod do důchodu je pro řadu lidí nereálné se o své rodiče doma starat. Výjimkou nejsou ani devadesátiletí pacienti, jejichž děti už mohou být v důchodovém věku a zdravotně na tom být ještě hůř. Naším společným cílem je zajistit jim důstojnou kvalitu života.
Dlouhá léta jste působila na pozici staniční sestry. Řídit kolektiv tak pro vás není nové. Co si z bývalé pozice odnášíte?
Jako staniční odpovídáte za personál i pacienty. Musíte řídit kolektiv, aby správně pečoval o pacienty, a dohlížet na kvalitu péče. Každý den děláte spoustu provozních rozhodnutí. Je opravdu zásadní, aby staniční dělal někdo, kdo má rád lidi – a to jak pacienty, tak kolegy. Člověk se s nimi musí naučit žít. Věděla jsem, jak má kdo staré děti, jaké má potřeby, starosti apod. Kde jinde by k sobě lidé měli být vlídní a empatičtí než ve zdravotnictví. Potřebujeme spolupracovat a být dobří jak k sobě, tak k našim pacientům. Leží u nás dlouho a leckdy je to právě vlídnost a lidský přístup, co potřebují nejvíce.
Oddělení dobře znáte. Kam byste jej chtěla posunout?
Za zásadní pro fungování oddělení považuji spolupráci a zastupitelnost. Chci, abychom si byli vzájemně oporou a pomáhali si v péči o naše pacienty – a to napříč stanicemi. Zároveň je potřeba, aby každý byl zastupitelný a všechny stanice fungovaly stejně.
I z pozice vrchní sestry chci své kolegyně a kolegy podporovat ve vzdělávání, seberozvoji a vzájemné důvěře. Chci, abychom o problémech mluvili.
Poskládat kolektiv tak, aby v něm fungovala „chemie“, je asi leckdy náročné.
Jsem ráda, když jsou v kolektivu zastoupeny všechny generace. Mladí přinášejí energii a drive, starší zase zkušenosti, klid a nadhled. Někdy si kolektiv stěžuje, co všechno sestřička po škole neumí. Vždy se jich ptám: „A vy jste to uměli? Věnujte se jí a vše ji naučte – to je vaše povinnost. Čas a péče, kterou jí věnujete, se vám pak vrátí.“
Také je důležité, aby každý měl chuť se posouvat, přemýšlel, jak dělat svoji práci lépe, a studoval. Pokud se máme nějak rozvíjet, musíme umět přijímat kritiku a nebýt zahledění sami do sebe.
Každý člověk je jiný, vyhovuje mu něco jiného. Důležité je, aby si našel práci, na kterou se hodí. Zároveň je třeba s každým pracovat, nikdo není dokonalý. Nevíme, v jakých kdo žije podmínkách, v jakém vyrůstal prostředí. Ke každému je třeba najít si cestu. Je třeba kolektiv vést k vzájemnému respektu. Chyby se mohou stát a napravit. Ale jak říkám celý život – aby byl někdo zlý, to k naší práci nepatří.
Personálu říkám: „Pečujte o každého tak, jako by to byla vaše maminka."
Práce s našimi pacienty je někdy náročná – trpí demencí, jsou zmatení. Ale i tak je naší povinností se o ně profesionálně a empaticky starat. Všichni se můžeme dostat do situace, že onemocníme a budeme závislí na péči druhých. Personálu říkám: „Pečujte o každého tak, jako by to byla vaše maminka. Každé rozhodnutí dělejte podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“
Své první zkušenosti na oddělení jste získala v rámci praxe. Docházejí na vaše oddělení studenti i dnes?
Odbornou praxi u nás absolvují studenti různých zdravotnických oborů. Dbáme na to, aby se cítili jako studenti, kteří se mají učit, nikoli jako pomocná síla.
Vedeme je k tomu, aby komunikovali s pacienty, byli empatičtí a nebáli se ptát. Studentům se snažíme vštípit, že je opravdu zásadní chovat se k pacientům mile a mluvit s nimi. Naši pacienti jsou vážně nemocní a personál je zde od toho, aby jim byl maximálně nápomocný.
Zároveň vítáme jejich podněty – pomáhají nám dívat se na věci nově. Proto studentům říkám, aby se nebáli zeptat a třeba i poukázat na případné nedostatky. Je důležité získávat podněty zvenčí a diskutovat, zda není možné dělat věci lépe. Jinak je velmi snadné uvíznout v zajetých kolejích.
Sama se celý život vzděláváte. V čem vidíte největší přínos vzdělání?
Vzdělávání člověka posouvá profesně i osobnostně. Je důležité neustále hledat způsoby, jak svou práci dělat lépe. Velký přínos měly i aktivity mé předchůdkyně Mgr. Bc. Jindry Haškové, která rozvíjela například metodu vlhkého hojení. Díky tomu máme dnes na oddělení zkušený tým.
Vzdělání ale znáte i z druhé strany jako vyučující.
Předávat své zkušenosti považuji za naprosto přirozené. Na Zdravotně sociální fakultě vyučuji ošetřovatelskou péči. V nemocnici pořádám celoústavní semináře zaměřené na specifika péče o geriatrické pacienty. Jak jsem již zmínila, tito pacienti vyžadují specifický přístup. Tím, jak populace stárne, jsou naše zkušenosti cenné pro řadu dalších oborů.
Starších pacientů přibývá a péče o ně má řadu specifik. Existuje vzdělávací program pro sestry, který by byl zaměřený přímo na geriatrii?
Po mnoha letech, kdy byl tento obor pozastaven a sestry se mohly vzdělávat pouze v oboru interní péče, je opět otevřen specializační obor v geriatrické péči. V jednání je akreditace nástavbového magisterského programu geriatrické péče na Zdravotně sociální fakultě JČU. Pokud se podaří obor otevřít, velice ráda bych se podílela na výuce.
Po absolvování Střední zdravotnické školy v roce 1992 nastoupila Eva Kratochvílová do českobudějovické nemocnice na oddělení Léčebny dlouhodobě nemocných, které se o šest let později transformovalo na Oddělení následné péče. Od roku 2003 zde působila jako staniční sestra a od 1. ledna 2026 zastává pozici vrchní sestry.
Při zaměstnání si postupně doplnila vzdělání – nejprve získala titul diplomovaného specialisty, následně absolvovala bakalářské studium v oboru všeobecná sestra a navazující magisterský program Ošetřovatelská péče v interních oborech. Dále dokončila specializaci Management a řízení ve zdravotnictví v Národním centru ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů.
Vyučuje na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity a v nemocnici organizuje semináře zaměřené na péči o geriatrické pacienty.
Ing. Veronika Dubská
Oddělení vnitřních a vnějších vztahů