03. 02. 2026

V dnešní době dokážeme 90% pacientů pomoci k návratu do běžného života již po několikatýdenní hospitalizaci

Rozhovor s primářem Psychiatrického oddělení MUDr. Janem Tučkem, Ph.D - celý zpravodaj si můžete přečíst zde

V populaci přibývá duševních nemocí a řada z nich je velmi závažných. Jak se duševní onemocnění diagnostikuje a jaké jsou možnosti léčby, vysvětluje dlouholetý primář Psychiatrického oddělení českobudějovické nemocnice MUDr. Jan Tuček, Ph.D.

Pane primáři, co vlastně psychiatrie léčí a jak?
To je velmi obtížně zodpověditelná otázka, protože vlastně léčíme něco, co neexistuje. Říká se tomu lidská duše a vedou se spory, co to vlastně z filozofického i materiálního hlediska je. Já jsem vyrůstal ještě v době komunismu, kdy byl nosným tématem vědecký materialismus a duše neexistovala. Vše bylo podloženo nějakou materií, hmotou. Přesto psychiatrie existovala a nemoci duše léčila.

Psychiatrie, stejně jako další medicínské obory, je založena na důkazech. Musíme se tedy zabývat lidskou psychikou, která má dle dosavadních poznatků sídlo v mozku. Ten je velmi neprobádaný a myslím se, že jsme teprve na počátku jeho poznávání. Takže je velmi obtížné říct, co vlastně léčíme. Nicméně postupujeme dál od úrovně makroskopických mozkových struktur přes neuropřenašeče umožňující komunikaci mezi buňkami až do buněčných jader, podle toho, jak je mozek strukturován a jak se v čase vyvíjí. To všechno jsou věci, které jsme schopni více či méně ovlivňovat pomocí léků a psychofarmak. V současné době je velkým tématem mikrobiom – střevní mikroflóra, o které se tvrdí, že ovlivňuje naše chování i náladu. Nemůžeme tedy jednoznačně stanovit, co přesně psychiatrie léčí. Léčíme komplexně celého člověka.

Co se týče vlastní léčby, ta se rozděluje do dvou částí – farmakogenní (lékové) a psychoterapeutické. Psychofarmaka je vlastně ta materiální část, psychoterapie je o té duši. Ideální postup je někde uprostřed, kdy jsou zastoupeny oba přístupy.

Jak určujete správnou diagnózu?
Pozorováním chování pacientů a psychiatrickými vyšetřeními. To je strukturovaný rozhovor, který se musí psychiatr během své praxe naučit a vědět, na co se ptát, jak se ptát a jak odpovědi vyhodnocovat.

Řada kolegů říká: „Vy to máte jednoduché, vy jenom sedíte a povídáte si.“ Ale tak to není. Psychiatr musí s pacientem strávit dlouhou dobu, opakovaně jej vyšetřovat a sledovat jeho chování a reakce, aby mohl stanovit diagnózu. Musíme také zjistit informace o prostředí, ve kterém vyrůstal, ve kterém aktuálně žije, dozvědět se, jak se chová k ostatním členům rodiny apod. Bavíme se i s rodinou a zjišťujeme, co a proč se tam děje.

Při stanovení diagnózy musíme být velmi pečliví a velmi opatrní. Musíme brát v potaz i to, že diagnóza může být pro pacienta stigmatizující. Může pro něj znamenat spoustu negativních změn v jeho životě, jako například ztrátu zaměstnání, řidičského oprávnění apod.

Jaké jsou nejběžnější diagnózy, které léčíte?
Největší skupinu tvoří pacienti se závislostmi – v dnešní době má přibližně 80–90 % pacientů problémy se zneužíváním psychoaktivních látek. Vedle alkoholiků a závislých na pervitinu, jejichž množství je víceméně pořád stejné, významně narostl počet pacientů závislých na THC – marihuaně – a na nových drogách. Nejsme ale psychiatrická nemocnice specializovaná na tuto problematiku. Neléčíme tedy závislost jako takovou, ale komplikace vyvolané užíváním psychotropních látek. Marihuana může způsobovat projevy podobné schizofrenii. Pokud ji člověk včas nepřestane užívat, může dojít až k rozvoji skutečné schizofrenie. Pervitin zase způsobuje toxické psychózy – to znamená stavy, kdy je pacient vztahovačný, paranoidní, halucinující, agresivní apod. Mimoto léčíme celé spektrum duševních onemocnění. Ta se v současné době dělí na tzv. organická a neorganická. Organická onemocnění jsou velmi zjednodušeně řečeno ta, která mají podklad zachytitelný zobrazovacími metodami nebo ve výsledcích měření, které jsme schopni hodnotit. Řada tělesných onemocnění se projevuje i po psychické stránce. Někdy jsou prvními příznaky tělesného onemocnění právě duševní choroby. Může se například jednat o nerozpoznanou cukrovku, která se projeví agresivitou, také infekční onemocnění, nádory apod.

Mezi nejzávažnější psychiatrické diagnózy patří schizofrenní okruh onemocnění. Ta mohou člověka doživotně handicapovat natolik, že končí v invalidním důchodu. Ale v dnešní době jsme schopni i pacienta se schizofrenií, pokud spolupracuje, zařadit zpátky do života.

Další velkou oblastí jsou poruchy nálady (od mánií po deprese) a neméně významnou skupinou pak úzkostné poruchy, kterých existuje celá řada. Sporadicky pak u nás hospitalizujeme pacienty s poruchou příjmu potravy či ADHD.

Jak závažné mohou být psychické nemoci?
Duševní nemoci jsou v porovnání s tělesnými nemocemi více invalidizující. Závažnost duševních chorob je vysoká a procento lidí s duševní nemocí v populaci neustále roste. Deprese je stejně smrtelné onemocnění jako onemocnění somatická – řada pacientů může na depresi zemřít navzdory správné léčbě, stejně tak jako může umřít pacient somatickému lékaři. Nejsme pány nad přírodou. Tělesné i duševní zdraví má primárně ve svých rukou pacient. Při léčbě jsme jako lékaři vlastně jen průvodci pacienta jeho nemocí.

Je možné duševní choroby zcela vyléčit?
Většina onemocnění je chronická a vyžaduje dlouhodobou léčbu. Ale to není nic, co bychom neznali ze somatických oborů. Například cukrovka a zvýšený krevní tlak jsou chronická onemocnění, se kterými se člověk naučí žít a neobtěžují ho, pokud bere správně léky. Dneska na člověku na první pohled nepoznáte, že se léčí s cukrovkou, a stejně tak to může být u pacienta s duševním nemocněním.

U onemocnění, které vzniklo vnějším stresem, je možné příznaky odstranit úplně. Ale většinou je léčba duševních onemocnění uměním možného. To znamená, že dokážeme pacientům pomoci natolik, že mohou žít běžným životem a naučit se s onemocněním nějakým způsobem fungovat. Pacientovi musíme říci, co je možné, a pak společně stanovit cíl léčby. Cílem může být vrátit se do společnosti a naučit se s příznakem žít tak, aby mě neznepokojoval a nebránil mi v běžném životě.

Pacienty s úzkostnými poruchami učíme úzkost zvládat. Úzkost je fyziologický projev, který zažívá každý z nás. Jen se s ním musíme naučit žít tak, abychom my ovládali úzkost, a ne úzkost nás. 

Co se týče demence, ta je stále nevyléčitelná. Jediné, co jsme schopni nabídnout, je zpomalení průběhu a příprava rodiny na to, co je čeká a jakým způsobem to řešit.

Jsou psychická onemocnění dědičná?
Na to neexistuje jednoznačná odpověď. Dědičnost určitě hraje svoji roli, ale nemůžeme říct, že na 100% jsou všechna psychická onemocnění dědičná. Velkou roli při propuknutí duševního onemocnění hraje i prostředí, ve kterém pacient vyrůstal a ve kterém žije. Naším chováním jdeme často vstříc našim genetickým předpokladům. Pokud má někdo v rodině výskyt schizofrenie a bude užívat psychoaktivní látky, jako je třeba marihuana má daleko větší pravděpodobnost rozvoje tohoto onemocnění, než kdyby se těmto látkám vyhýbal.

Jsou také onemocnění, například úzkosti, kdy se zdá, že pacient reaguje pouze na vliv prostředí. Stejně ale musí být člověk určitým způsobem vnitřně nastaven k rozvoji úzkosti. Jedna a ta samá situace nemusí u někoho vyvolat žádný problém, u někoho jiného může spustit paniku a u dalšího spustí chronické úzkostné stavy. Závisí to velmi individuálně na struktuře osobnosti pacienta. A to je něco, co částečně dostáváme od svých předků, ale částečně se na tom podílí i způsob výchovy.

Když dítě vidí matku, která když kolem proběhne pavouk nebo myš, vyskočí na stůl a skáče z okna, je u něj velká pravděpodobnost, že od matky převezme tento způsob chování. Ale není to stoprocentní. Určitě nelze vše svalovat jen na rodiče. Ale prostředí, ve kterém dítě vyrůstá, má na jeho vývoj jednoznačně velký vliv.

Již několikrát jste zmínil schizofrenii. Co vlastně schizofrenie je?
Schizofrenie je hodně široký pojem. Při schizofrenii v podstatě dochází k rozpadu osobnosti. Člověk vnímá své okolí jinak, než jej vnímá běžný jedinec, a může docházet k různým projevům této nemoci. Pokud to hodně zjednodušíme, u pacientů pozorujeme takzvané pozitivní příznaky a negativní příznaky.

Mezi pozitivní příznaky patří hlavně halucinace, bludy – představy, které nejsou reálné, ale pro pacienta jsou nevyvratitelné. Negativními příznaky jsou hlavně sociální stažení a oploštění emotivity. Člověk vypadá, že je mu vše jedno – nereaguje bolestí nebo smutkem na negativní události ani veselím na příznivé okolnosti. Přestává se zajímat o svoje okolí, začne zanedbávat sám sebe, stáhne se úplně mimo běžný život. Pokud není schizofrenie léčená, může být i velmi devastujícím onemocněním, které u některých pacientů vede až k úplnému oddělení se od světa a životu na okraji společnosti. V nejhorším případě může končit až sebevraždou.

Ale jak jsem již říkal, v dnešní době, pokud je pacient včas a adekvátně léčen, jsme schopni jej vrátit do běžného života – může mít rodinu, studovat a pracovat bez nápadných projevů nemoci.

Patří schizofrenie k nemocem, které se projevují na mozku?
Jsou tam jen velmi nespecifické nálezy, ze kterých nelze nemoc rozpoznat. Určité změny mohou napovídat, že by se schizofrenie mohla projevit.

Jak jste zmínil, řadu onemocnění již umíte potlačit či vyléčit. Má tedy moderní psychiatrie stále co nabídnout?
Určitě máme spoustu pacientů, kterým jsme pomohli, které jsme vyléčili. Nemůžu říci, že nám pacienti chodí děkovat, protože málokterý z pacientů se veřejně přizná, že byl léčený na psychiatrii. Ale když se podíváte na známé osobnosti, řada z nich dnes již přiznává duševní nemoc. To velmi pomáhá k destigmatizaci duševních onemocnění.

Pokud jde o míru úspěšnosti léčby, schizofrenie se podle mého názoru příliš neliší od ostatních chorob. Stejně jako se vrací nedoléčení či nespolupracující pacienti na ostatní oddělení, vrací se i na psychiatrii. Máme určité procento pacientů, u kterých je léčba dobře nastavena a kteří již další hospitalizaci nevyžadují. A pak máme určité procento pacientů, se kterými je horší spolupráce a léčba není tak efektivní, jak bychom si představovali. Ti se potom do nemocnice vracejí. Jedním z častých důvodů je, že pacient neužívá předepsané léky.

Jaký je rozdíl mezi „léčit duši“ a „léčit tělo“?
Myslím si, že léčit duši je ještě o něco zodpovědnější než léčit tělo. V somatické medicíně se lékaři mohou opřít o řadu zobrazovacích a laboratorních metod. V psychiatrii jde skutečně o umění rozpoznat, že se jedná o nemoc.

Někdy je hranice mezi normalitou a duševní chorobou velmi křehká, každý ji může mít nastavenou jinde. Umět rozpoznat, že už jsme tu hranici překročili, je někdy velmi náročné a obtížné. A jak už taky zaznělo, nemáme měřítko. Máme klinické psychology, kteří, když jsme na vážkách, mají svoje testové metody, které nám pomohou udělat nějaký závěr. Ale nezměříme, že máte schizofrenii. Máte úzkost? Ano, vnímáte ji, ale objektivizovat ji nijak nelze. Jde „jen“ o subjektivní prožívání pacienta. Umění je najít míru a říct: „Ano, tady už jsme za hranicí, ale tady ještě ne.“

Psychiatrie s sebou nesla jisté stigma – jak pro pacienty, tak pro lékaře. Jaká je vaše zkušenost? Jeden z mých spolužáků z gymnázia se mě jednou zeptal, co jsem na medicíně provedl, že jsem skončil na psychiatrii. Nebral mě jako lékaře, takže jsem musel vysvětlovat (a nevím, jestli se mi to tehdy povedlo), že jsem medicínu skutečně dokončil a psychiatrie byla moje volba. Fousatý vtip o tom, že se odlišujeme od svých pacientů tím, že máme v kapse klíče, už dnes nefunguje. Klíče už nenosíme, máme modernější způsoby otvírání dveří. S manželkou jsme se domluvili, že pokud se začnu příliš podobat svým pacientům, že mi to včas řekne. A zatím stále pracuji.

I když je to v dnešní době již jiné, práce psychiatra a duševní nemoc jako taková do jisté míry pořád nesou stigma. Na druhou stranu, v okamžiku, kdy si někdo z našich somatických kolegů neví rady s pacientem, obrací se na nás. Dnešní medicína je strašně atomizovaná, zaměřená na jeden orgán. Málokdo je v dnešní medicíně schopen nahlížet na pacienta celostně, nejen na jeden orgán nebo jednu nemoc. Často je velmi problematické dát všechny informace do komplexu nejenom medicínského, ale i sociálního – tedy zahrnout do posuzování stavu i prostředí, ve kterém se pacient pohybuje. Současná psychiatrie ale toto umí. Vnímáme pacienta jak z medicínské, tak i z nemedicínské stránky.

Co vás k psychiatrii přivedlo a co vás na vaší práci pořád baví?
Náhoda. Před koncem studia jsem již věděl o oborech, které dělat nechci. A pak byla velká množina oborů, ke kterým jsem měl spíše neutrální vztah. Chtěl jsem zůstat v Budějovicích a v naší nemocnici byla tehdy volná místa na psychiatrii, patologii a neurologii, což mi výběr velmi zúžilo a zjednodušilo. Primář Psychiatrického oddělení MUDr. Vladimír Chodura, CSc., byl velmi charismatickou osobností, oddělení bylo poměrně rozsáhlé a mělo dobré jméno. Byla zde zavedená psychoterapie na velmi vysoké úrovni. To byly skutečnosti, které mne k psychiatrii přitáhly. Přece jen jsem více tíhl k poznávání duše než čistě k fyzičnu.

Na mojí práci mne baví pocit, že jsem dokázal někomu porozumět, byl schopen dát si určité věci do souvislosti, a tím ukázal člověku cestu, jak může se svou chorobou nakládat a jak si nastavit léčbu.

A také je hezké vidět pacienta, který se mnou ze začátku nespolupracoval, a nyní odchází a říká: „Ano, měli jste tehdy pravdu, pomohli jste mi.“ V dnešní době dokážeme 90 % pacientů pomoci k návratu do běžného života již po několikatýdenní hospitalizaci.

Co se lékař musí naučit, aby byl dobrým psychiatrem? A jaké má možnosti specializace?
Dobrý psychiatr se musí umět vcítit do lidí a musí rozumět jejich potřebám.

Psychiatrie nabízí lékařům široké spektrum oblastí a lékař si vždy může vybrat oblast, která mu nejvíce vyhovuje. Ať je to klasický biologicky orientovaný přístup zaměřený hlavně na psychofarmakologii či jiné biologické metody, nebo spíše přístup psychoterapeutický. Z časového hlediska je možné se zaměřit na akutní stavy, kdy řešíme člověka v akutní atace onemocnění, a dále je možnost věnovat se pacientům na střednědobé či dlouhodobé léčbě, kdy lékař může pracovat v prostředí pacienta a pomáhat mu jej zlepšovat.

Většina pacientů dochází na ambulantní léčbu, která může být až na pomezí zdravotnické a sociální péče. V každé skupině existují i další možnosti, na co se zaměřit.

Na jiných odděleních v nemocnici se pacienti často setkávají s konziliárními psychiatry. Konziliární psychiatrie je vhodná pro ty, kdo jsou více zaměřeni na psychické komplikace tělesných onemocnění a jejich léčbu. Nejčastěji řešenými stavy jsou různé druhy zmateností. Dále často řeší úzkostné pacienty nebo pacienty po sebevražedných pokusech, po prodělání psychických traumat apod.

Náš tým jsme také rozšířili o klinické psychology. V mých začátcích byli na oddělení dva, dnes jich je deset. Naše nemocnice téma duševních nemocí nezanedbává a pomáhá nám, abychom mohli všem pacientům poskytovat komplexní péči.

Po psychiatrech je velká poptávka. Jak absolvent pozná kvalitní psychiatrické pracoviště?
Doporučil bych mu navštívit oddělení, aby viděl prostředí, ve kterém se léčí. Psychiatrie byla obecně vždy popelkou medicíny. V dnešní době již naštěstí řada psychiatrických zařízení prošla rekonstrukcí tak, aby odpovídala požadavkům na péčí ve 21. století. I naše oddělení, i když je v nejstarší budově nemocnice, je po rekonstrukci moderně řešené. Uspořádání vnitřních prostor je důležitým vodítkem k informaci, kolik prostoru je věnováno např. komfortu pacientů, jejich bezpečnosti, psychoterapeutickým programům nebo ambulantní léčbě.

Kvalita psychiatrie se odvíjí od poměru lůžkové a terapeutické části. Čím větší část je věnována terapii, tím je zpravidla oddělení kvalitnější. Je dobré si všímat nabídky jednotlivých programů – zda je oddělení zaměřeno čistě na lékovou léčbu, nebo tam je nabízena i řada dalších alternativ. Dalším důležitým faktorem je kolektiv, jeho složení a profesionální přístup k pacientům.

Jak si stojí v tomto ohledu budějovická psychiatrie?
Troufám si říct, že naše psychiatrie splňuje nejvyšší nároky jak prostorové, tak i terapeutické. Studentům nabízíme možnosti stáží, aby se lépe seznámili s provozem oddělení. Absolventům pak umožňujeme absolvování komplexního postgraduálního programu v přípravě k atestaci – což je další z faktorů, který ukazuje kvalitu oddělení. Naše lékaře podporujeme v jejich profesním růstu včetně psychoterapeutických výcviků či vědecké činnosti.

Ve výstavbě je již i oddělení dětské psychiatrie. Čím se liší od oddělení pro dospělé a kdy se bude otevírat?
Dětská psychiatrie je velmi specifický obor. Psychiatrie je asi jediný z medicínských oborů, kde je specializace rozdělena na dospělou a na dětskou. Ostatní obory mají v rámci svého specializačního vzdělání pouze nástavbovou dětskou atestaci.

Tento obor vyžaduje člověka, který rozumí dětem a dokáže rozpoznat jejich potřeby, ale současně dokáže komunikovat i s rodiči a dalšími lidmi v okolí dítěte. Často tedy léčí jak dítě, tak i dospělého. V současné době narůstá počet dětských pacientů – na rozdíl od počtu lékařů, kteří se oboru chtějí věnovat. Být dobrým dětským psychiatrem znamená být také velmi vytížený. Zároveň je ale velmi naplňující vidět, jak je možné dětem pomoci.

Oddělení dětské psychiatrie se bude otevírat na podzim 2026. Bude mít lůžkovou část pro adolescenty a denní stacionář pro děti do 15 let. Ten bude zaměřen zejména na psychoterapii.

Nové oddělení bude potřebovat i nový personál. Kdy budete přijímat nové kolegyně a kolegy?
Nové kolegy jsme připraveni přijmout již teď, a to jak atestované lékaře, tak i absolventy. Těm jsme připraveni poskytnout plnou podporu v jejich vzdělávání, které trvá několik let.

Další novinkou je, že na konci roku 2025 byla v České republice schválena léčba těžkých depresí pomocí psychoaktivních látek. Ovlivní to i léčbu vašich pacientů?
Léčba psilocybinem je vhodná pro úzkou skupinu pacientů a může ji provádět jen psychiatr školený v psilocybinem asistované psychoterapii. Je to další oblast, které se mohou kolegové věnovat. Rád je v tom podpořím. Pacientům s těžkými formami depresí poskytujeme také léčbu pomocí ketaminu, což je celosvětově používaná metoda založená na obdobném principu.

Léčba psychoaktivními látkami není nic nového. Někteří lidé jezdí za šamany a účastní se různých rituálů, při kterých se používají různé psychoaktivní látky, bohužel bez odborného vedení. Někteří pak bohužel končí u nás na psychiatrii, protože u nich následně došlo k nežádoucímu posunu vnímání reality.

Jaká je tedy rada psychiatra? Jak chránit své duševní zdraví a nezbláznit se?
Univerzální rada neexistuje. Základem je život, ve kterém je výkon dostatečně vyvážen relaxační, odpočinkovou aktivitou. Pro někoho je to sport, někdo naopak potřebuje vypnout fyzicky i mentálně. Zdravý životní styl znamená pro každého něco jiného. Je třeba vnímat potřeby svého těla a podle toho se řídit.

Jak pečujete o své psychické zdraví a odpočíváte vy?
Já jsem ten typ, který potřebuje alespoň jedenkrát za rok úplně vypnout, nejlépe u knihy či při poslechu vážné hudby nebo v přírodě. Být nějakou dobu bez lidí, jen s nejbližšími. Nejlépe na pustém ostrově nebo aspoň někde, kde nikoho neznám. Čím dál tím víc vnímám potřebu nastavit si správnou hranici mezi prací a běžným životem.

Ing. Veronika Dubská Oddělení vnitřních a vnějších vztahů