Rozhovor s britských neurochirurgem Ursulanem Khanem, MD - celý zpravodaj si můžete přečíst zde
Absolvoval jste řadu stáží v různých částech světa. Proč jste si nyní vybral právě České Budějovice? Stáž má dvě části, první probíhá v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem a druhá v českobudějovické nemocnici. Důvod byl prostý – obě nemocnice provádějí největší počet mozkových bypassů v České republice. Nehledal jsem prázdninovou destinaci, přijel jsem za řemeslem. V tom, co dělám, chci být co nejlepší. A také bych rád začal s operacemi krkavic a mozkových bypassů i na našem oddělení.
Je to vaše první návštěva České republiky. Jaké jsou první dojmy?
Musím přiznat, že jsem do Česka přijížděl s předsudkem, že zdejší lékaři jsou při operacích až příliš odvážní. V Británii jsme v tomto směru velmi rezervovaní. Ale na místě jsem zjistil, že tomu tak není. Čeští lékaři velmi důkladně zvažují každou operaci a perfektně ovládají svoje řemeslo. K tomu mají i špičkové vybavení. Nové operační sály českobudějovické nemocnice disponují těmi nejmodernějšími technologiemi. V Londýně je pouze jedna nemocnice, která má robota na operace páteře. Pracoval jsem v nemocnici St. George v Londýně, kde jsme na sálech neměli ani intraoperační CT, tzv. O-rameno. Přitom první použití CT přístroje proběhlo před více než 50 lety právě tam. Je neuvěřitelné, jak jsme oproti Česku ve vybavení pozadu. Je vidět, že jste na modernizaci čerpali řadu dotací z Evropské unie. U nás se peníze spíše investovaly do výzkumu.
Na oddělení jste už několik týdnů, předtím jste byl v nemocnici v Ústí nad Labem. Zaznamenal jste nějaké rozdíly mezi českou a britskou neurochirurgií?
Jisté rozdíly jsou. Britská neurochirurgie je velmi konzervativní. Na rozdíl od českých lékařů jsme zvyklí pacienta mnohem více zapojovat do procesu rozhodování. Český systém se více soustředí na operování, na hledání nových chirurgických cest. To vám dává možnost naučit se nové věci.
V Británii máme odlišnou filozofii. V současné době hrají klíčovou roli v rozhodování možné právní důsledky. Tento přístup má už i svůj název, tzv. obranná medicína (anglicky defensive medicine). Většina neurochirurgů s ním nesouzní, ale bohužel je to trend, který je na vzestupu. Naše rozhodování již není založeno jen na vědeckých důkazech, našich schopnostech a znalostech, ale je výrazně ovlivněno i právními aspekty. Což má obrovský dopad na rozhodování o léčbě pacientů.
Zručnost českých neurochirurgů je na úrovni, kterou jsem v Británii neviděl. Operování je jejich vášní, neustále hledají cesty, jak pacientovi pomoct. Jak jsem již řekl, v Británii máme jiný přístup, který má také své výhody. Jsem typ člověka, který chce znát věci do detailu, dívat se na ně z různých úhlů a prostřednictvím různé filozofie, abych se mohl zlepšovat. Proto jsem se rozhodl na čas opustit Velkou Británii a účastnit se stáží po světě. Obávám se, že jinak bych se brzy stal velmi konzervativním.
Dalším rozdílem je režim sloužícího lékaře. Když jsem pracoval v King’s Hospital v Londýně, tak jsem měl za 24hodinovou službu 60–100 hovorů. Telefon neustále zvonil. Volaly mi například sestry z oddělení nebo lékaři odesílající pacienta k nám na operaci. Čeští lékaři takovému telefonickému náporu nečelí. Rozdíly nejsou jen mezi lékaři, ale mezi dalším personálem. Sestry na budějovické neurochirurgii, jak jsem měl možnost vidět, odvádějí mnohem více práce než sestry v Británii. Mají více kompetencí a také více zkušeností. Řeší spoustu věcí, které by v Británii musel řešit lékař. Jedním z důvodů možná je již zmíněný trend obranné medicíny.
Součástí vaší stáže je i praktický nácvik v laboratoři. Jak jste s ním spokojen?
Je to úžasná zkušenost. Jakmile jsem uviděl místní lékaře, věděl jsem, že chci umět operovat jako oni. Mají možnosti, se kterými jsem se v Británii nesetkal. Mohou trénovat na mrtvých tělech, ve zvířecí laboratoři, na umělých cévách a podobně. V Británii jsem nikdy nepracoval na oddělení, které by mělo vlastní tréninkovou laboratoř s mikroskopem a umělými cévami. Na zdejším oddělení ji mají. Nikdy předtím jsem neměl možnost trénovat bypassy na potkanech, nebo dokonce v anatomické laboratoři. Ovšem pro místní lékaře je to běžné. Spoustu času tráví v laboratoři a zdokonalují operační techniky – a to je při operacích velmi znát. Jejich zručnost je na jiné úrovni než naše. A netýká se to pouze techniky, ale i celého chirurgického základu. Čeští lékaři se učí od renomovaných světových neurochirurgů a pořádají společné kurzy. To v Británii neexistuje. Mladé neurochirurgy nezajímá, kdo jsou současní nejlepší neurochirurgové.
Jak vypadá studijní cesta mladého lékaře, než se stane neurochirurgem?
Lékařská příprava, která trvá osm let, se hodně změnila, ale bohužel ne k lepšímu. Poté co složíte atestační zkoušku, dostanete certifikát a nemocnice se s vámi většinou rozloučí. Takže jste najednou bez práce. V neurochirurgii je obrovská konkurence a málo míst. Což nutí kandidáty být lepší – publikovat a velmi dobře operovat. Zato v Česku mají lékaři po atestaci místo víceméně jisté.
Organizace oddělení je u nás jiná. Zde máte primáře, který řídí chod oddělení, rozděluje práci mezi lékaře a podobně. U nás už pozice primáře ani přednosty nejsou. Oddělení má pouze tzv. leadera, což je pozice, na které se lékaři každých několik let střídají. A nikdo o ni moc nestojí, protože zahrnuje spoustu administrativy a vyřizování stížností. Nejzkušenější lékaři, tzv. konzultanti, pracují oproti místním lékařům nezávisleji, mají vlastní specializace i pacienty. Primář MUDr. Jiří Fiedler, Ph.D., MBA, mi vyprávěl, že když nastoupil na oddělení, pracovali na něm čtyři lékaři, poté chvíli jen tři. Sám tehdy provedl 600 operací za rok. Já jsem během osmileté přípravy na neurochirurgickou atestaci provedl 1200 operací. To je důvod, proč váš systém produkuje excelenci.
V Británii tomu tak není?
Britský zdravotnický systém nepotřebuje skvělé operatéry. Potřebuje lékaře, kteří umějí operovat na standardní úrovni, umějí vycházet s lidmi na oddělení i mimo něj, podílejí se na řízení oddělení, umějí jej rozvíjet a získat pro něj více peněz. Vidíte, je to hodně rolí, které nejsou klinické. Systém chce člověka, který práci provede bez problémů, chyb a zbytečných stížností od pacientů. Když jako lékař jdete do nemocnice na pracovní pohovor, vaše lékařské schopnosti nehrají velkou roli.
Opakujícím se tématem jsou v České republice platy lékařů. Jaká je situace u vás?
Platy jsou opravdu nízké. Na rozdíl od USA, kde jsou neurochirurgové dolaroví milionáři, je to opravdu propastný rozdíl. Když jsem v roce 2010 jako čerstvý absolvent lékařské fakulty nastoupil do nemocnice, můj plat byl 1500 liber čistého měsíčně. Za roční školné na lékařské fakultě jsem platil 3500 liber. Nyní už rok studia stojí 12 000 liber a cena rok od roku roste. Takže naprostá většina studentů si musí vzít na studium půjčku. Pokud se rozhodnou založit rodinu, školka stojí ročně 10 000–15 000 liber. To si může dovolit málokdo. Platy jsou léta stejně vysoké, do toho přišla obrovská inflace, takže lékaři jsou velmi nespokojení. Často stávkují za zvýšení platů, což ale vláda odmítá. Většina lékařů proto raději pracuje v soukromé sféře, kde jsou mzdy výrazně vyšší.
Dalším palčivým tématem je délka pracovní doby.
Ve Velké Británii dle zákona nemůžeme pracovat více než 48 hodin týdně. Ale samozřejmě v nemocnici zůstáváme déle, protože nemůžeme najednou všeho nechat a jít domů. Jako mladý lékař jsem chodil do práce i během volna, abych se toho víc naučil. První rok jsem byl v nemocnici každou sobotu, aniž bych za to dostával zaplaceno. Na neurochirurgii jsme vždy sloužili 24hodinové směny, což se nyní změnilo na 12hodinové směny. Ovšem tato změna měla spíše negativní dopady. Například jeden můj kamarád, lékař-konzultant, mi říkal, že má nyní pouze jeden operační den týdně. Zbytek času stráví administrativou, stížnostmi, telefonními hovory s pacienty, na poradách a podobně. Administrativy máme oproti českým lékařům mnohem více. A to není dobré, protože se nestanete skvělým operatérem, ale tím, čím chce systém.
Jak se z pohledu pacienta liší britský zdravotnický systém od toho českého?
Praktičtí lékaři u nás mají mnohem větší záběr, řeší širší spektrum diagnóz. Provozují ambulance zaměřené například na astma, cukrovku nebo vysoký tlak. Ale věnují se například i plánovanému rodičovství a předepisují antikoncepci. V Británii se klade velký důraz na to, aby praktický lékař sám řešil vše, co zvládne, a neposílal pacienty do nemocnice.
Takže můžeme říct, že primární péče u vás dobře funguje?
Pacienti si v současné době hodně stěžují na dlouhé čekací doby. K praktickému lékaři se mnohdy dostanete až za několik týdnů. A někdy už vás ani nevyšetřuje lékař, ale tzv. physician associate (asistent lékaře). To je nelékařský pracovník, který pacienta může vyšetřit, vzít mu krev, poslechnout plíce nebo odebrat anamnézu. Dokonce může diagnostikovat záněty dýchacích cest a očí. Své závěry poté sdělí lékaři, který případně předepíše adekvátní léky.
Je díky tomu systém efektivnější?
To nedokážu posoudit, protože tato pozice je relativně nová. Nicméně snahou je, aby se mohlo rychleji vyšetřit více pacientů.
Jak je to s čekacími dobami na speciální vyšetření, jako je například magnetická rezonance a CT?
Vždy záleží na zdravotním stavu a důvodech vyšetření. Například v případě nádorového onemocnění máme přísné pravidlo –nejpozději do dvou týdnů vás musí přijmout specialista. Pokud vás nepřijme, nemocnice zaplatí velkou pokutu. Léčba musí začít do určitého data a například pacienti s nádory mozku mají přednost. Pokud nastane vinou nemocnice prodlení v léčbě, nemocnice zaplatí pokutu 80 000 liber. Tato pravidla jsou účelná a fungují velmi dobře. Pokud ale potřebujete CT vyšetření z jiných důvodů, například kvůli podezření na výhřez plotýnky, nejspíš si na něj počkáte kolem dvou měsíců.
V České republice si pacienti zpravidla nestěžují na pochybení v léčbě, ale na špatnou komunikaci. Jak je to u vás?
Myslím si, že v Británii jsme zvyklí s pacientem více mluvit. Takže se zase vracíme k tomu, co systém od lékařů potřebuje. Netrávíme čas tréninkem v laboratořích, trávíme čas detailnějším vyšetřováním pacienta a komunikací s ním.
Na lékařské fakultě nás učili, že komunikace je cestou k budování důvěry. Ze zkušenosti víme, že pacienti, s nimiž dostatečně nekomunikujeme, si více stěžují. Zato pacienti, se kterými komunikujeme správně, si stěžují méně, a to i když dojde například k pooperačním komplikacím.
Všiml jsem si, že zde pacienti předpokládají, že jim lékař řekne, co je pro ně nejlepší. Spoléhají se, že za ně rozhodne. To se v Británii neděje. Nesmíme rozhodovat za pacienta, i kdyby nás o to požádal. Musíme mu vše podrobně vysvětlit a ujistit se, že všemu rozumí. To je práce lékaře, převést složité medicínské problémy do řeči, které pacient rozumí. Musíme si dávat pozor, co řekneme, zvláště co se našich názorů týče. S pacienty můžeme sdílet své zkušenosti, ale rozhodnutí musí učinit pacient.
Komunikaci s pacientem zvládáme dobře, ale myslím si, že bychom se měli více soustředit na zlepšování našich operačních technik.
Jak se daří vašemu zdravotnictví po finanční stránce?
V České republice věnujete nákladové stránce péče velkou pozornost. Přemýšlíte, jak dosáhnout stejného výsledku za méně peněz. Ať už je to použitím jiného materiálu, či postupu. Takto v Británii nikdo neuvažuje. Pokud je k dispozici nejdražší materiál, používáme jej. Zbytečně se tak utrácí spousta peněz. Systém je neefektivní a bojuje s nedostatkem financí. Už nyní kolabuje a rozpadá se. V podobě, jakou má teď, rozhodně není udržitelný. Jednoho dne úplně zanikne a nahradí jej soukromé zdravotní pojištění. Ovšem sám nevím, jak to bude fungovat.
Ovlivnilo vaše zdravotnictví vystoupení Velké Británie z Evropské unie?
Ano, bohužel velmi negativně. Přišla obrovská inflace a práce cizinců ve Velké Británii je teď problematická po právní stránce. Spousta lidí se proto vrátila do svých domovských zemí. Pro nově příchozí je vstup na pracovní trh mnohem obtížnější, než byl dříve. Zdravotnictví čelí nedostatku personálu.
Za pár dní vaše stáž končí. Jaké máte další profesní plány?
Na rok teď odjíždím pracovat na neurochirurgickou kliniku do Austrálie, kam se velmi těším. Doufám, že tam zúročím zkušenosti, které jsem nabyl na stáži v České republice.
Ing. Veronika Dubská
Oddělení vnitřních a vnějších vztahů
