387 87 11 11
Víc než nemocnice.
Rozhovor s vrchní sestrou Interního oddělení Mgr. Květoslavou Slabákovou - celý zpravodaj si můžete přečíst zde
Od 1. června zastává funkci vrchní sestry Interního oddělení Mgr. Květoslava Slabáková, která má bohaté zkušenosti jak s vedením nelékařského personálu jak v rámci oddělení, tak celé nemocnice. Působila totiž řadu let jako vrchní a později i hlavní sestra v Nemocnici Písek. Co ji na Interním oddělení překvapilo a jaké má profesní plány, přibližujeme v následujícím rozhovoru.
Do českobudějovické nemocnice jste přišla z Nemocnice Písek. Jaká je vaše profesní historie? Patříte k těm, které chtěly být sestřičkou odmala?
Rozhodně. Stát se zdravotní sestřičkou byl můj sen. V roce 1991, kdy jsem končila základní školu, byly příjímací zkoušky na střední zdravotnickou školu velmi náročné, zahrnovaly nejen teoretické, ale i praktické znalosti a dovednosti. Byla jsem tehdy nesmírně šťastná, že mě přijali.
Po střední škole jsem nastoupila do nemocnice v Jindřichově Hradci na chirurgické lůžkové oddělení. Později jsem pracovala na chirurgické ambulanci a částečným úvazkem také v zubní ordinaci. O několik let později jsem si vyzkoušela i sesterskou práci v domově pro seniory, kde bylo pro mne nejtěžší naučit se dívat na obyvatele domova jako na klienty, a ne jako na pacienty.
V roce 2005 jsem nastoupila do písecké nemocnice, na Ortopedicko-traumatologické oddělení. Zde jsem třináct let působila jako vrchní sestra. Pak jsem přešla na pozici hlavní sestry. Po sedmi letech ve funkci mi ale začal chyběl bližší kontakt s pacienty. V té době přišla nabídka z českobudějovické nemocnice na pozici vrchní sestry Interního oddělení. I když jsem na interně ani v jiných interních oborech nikdy nepracovala, nabídku jsem nakonec ráda přijala. Interní obor se tak stal pro mne určitou výzvou: Jaká práce na interně vlastně je?
A jaká je?
Náročná. Jako chirurgická sestra jsem byla opravdu překvapená, co vše musí interní sestra zastat a hlavně kolik musí mít znalostí, protože obor interny je velmi komplexní. Na Interním oddělení pečujeme o velmi nemocné pacienty, kteří mají často souběh několika chorob. Velký počet pacientů je také hůře mobilních či zcela imobilních, a vyžadují plnou ošetřovatelkou péči. Každý pacient, nejen na JIP stanici, ale i na standardním lůžku má zavedenou řadu invazivních vstupů od běžných cévních vstupů, ale i střednědobé a dlouhodobé cévní vstupy jako je midline, PICC katétr až po centrální žilní katétry či dialyzační kanyly. Pečujeme o pacienty nejen s permanentními močovými katétry, ale také o pacienty s nefrostomiemi. Ani pacienti s jejunostomiemi nejsou na interním oddělení vzácností. Sestra musí umět se všemi těmito vstupy pracovat a správně je ošetřovat. Nesprávná péče o vstupy může mít pro pacienta opravdu fatální následky.
Dalším důležitým úkolem sestry je péče o chronické rány. To neobnáší jen znalosti z této oblasti, například fáze hojení ran, ale pro pacienta jsou velkým přínosem také zkušenosti sestry. Pacienti totiž přicházejí k hospitalizaci na Interní oddělení nejen s bércovými vředy nebo defekty spojenými s diabetem, ale také s dekubity.
Jak chcete změnit vnímání práce, která je objektivně těžká?
Práce interní sestry je a vždy bude náročná, stejně tak i spektrum pacientů. To jsou věci, které změnit nedokážu. Ale ráda bych, aby zejména budoucí kolegyně a kolegové začali vnímat internu jako základ ošetřovatelské péče, obor, který stejně jako ty ostatní používá řadu moderních postupů, přístrojů a pomůcek.
Chtěla bych, abychom společně dosáhli toho, že u nás budou chtít pracovat nejen sestřičky, ale i ošetřovatelky, sanitářky a sanitáři – a to proto, že budeme mít dobrý a zdravý tým.
Máte dlouholeté zkušenosti s vedením týmu. Jaké jsou podle vás základní předpoklady pro zdravý a dobře fungující tým?
Každý kolektiv je živý organismus. Zásadní je vytvořit prostředí, ve kterém jeden pomáhá druhému, kolegové jsou tolerantní k tomu, co druhému nejde a co se teprve učí, snaží se mu pomoci a zároveň umí ocenit, v čem druhý vyniká. Vzájemně si nelžou a všichni táhnou za jeden provaz.
Za mne je klíčovou osobou staniční sestra, která je v těsném kontaktu se zaměstnanci i s pacienty. Ví tedy, jak kdo pracuje, jaké jsou jeho silné stránky a v čem je potřeba jej podpořit. Je spravedlivá, dokáže pochválit i poukázat na nedostatky, prostě umí dobře komunikovat. Na druhou stranu musí umět přijímat i zpětnou vazbu od zaměstnanců, například co by bylo dobré v péči o pacienty zlepšit, jak podpořit tým. Dbá tedy na blaho zaměstnanců i pacientů. S oblibou říkám, že je to „máma“ stanice.
Pokud někdo neplní své povinnosti a nechává za sebe pracovat ostatní, velmi rychle to vede k oprávněné nespokojenosti. To jsou signály, které staniční sestra musí vnímat a včas a adekvátně na ně reagovat. Tuto situaci jsme konkrétně už také řešili. Narovnání situace se velmi pozitivně odrazilo na atmosféře na stanici.
Za důležité také považuji udělat si čas nejen na oficiální teambuilding, ale sejít se někdy i jen tak, třeba u kávy. Dobrý tým je výsledkem soustavné práce všech jeho členů. Všichni musí chtít a být rádi součástí týmu. Takový tým je pak odolný i vůči toxickým lidem. Mám vlastní zkušenost z minulého zaměstnání, kdy k nám nastoupila kolegyně, která byla velmi manipulativní a snažila se různými intrikami a nevhodným chováním tým rozložit. To se jí ale nepodařilo a sama po čase odešla. Někdy je opravdu těžké si přiznat, že ne každý je ryzí. Ale umět se vypořádat s těmi, kdo dlouhodobě nepracují dobře či svým chováním k pacientům i kolegům kazí pověst svému týmu, je pro celý tým důležité.
Velkou výhodou je, když je v ženském kolektivu i muž. Muži přinášejí do týmu krom fyzické síly i jiný pohled na věc. Na oddělení několik kolegů máme, za což jsme všechny velmi rády.
Staniční sestra má na starosti chod stanice a vede veškerý nelékařský personál. Vy naopak vedete tým staničních sester. Co považujete za zásadní pro vaši dobrou spolupráci?
Důvěru, komunikaci a poučení se z negativních zkušeností, rozhodnutí, že příště situaci vyřešíme jinak. Staniční sestry jsou pro chod celého oddělení velmi důležité. Naše oddělení je provozně rozděleno na tři lůžkové stanice, hemodialyzační stanici a ambulance. Celkem tedy máme čtyři staniční sestry. Na denní bázi spolu řešíme řadu provozních záležitostí a stále se snažíme posouvat péči o pacienty i zaměstnance.
Prošly jsme si už i náročnými situacemi, které jsme spolu dokázaly dobře komunikovat a vyřešit. Umět si vyříkat i nepříjemné věci považuji za velmi důležité. Těší mne, že se na ně mohu spolehnout, a doufám, že i ony cítí, že se můžou spolehnout na mne. Máme společný pohled na péči o pacienty a víme, čeho chceme postupně dosáhnout. Čeká nás tedy spousta práce, kterou, jak věřím, společně zvládneme.
Zmínila jste, že sestry musí mít velký odborný záběr. Krom lůžkové části máte i řadu specializovaných ambulancí. Znamená to pro sestry i širší možnosti uplatnění v rámci oddělení? Myslím, že pro každou sestru je důležité najít v oboru oblast, která ji baví, ve které by se chtěla rozvíjet a mohla v ní být jedinečná. Vidím to i jako jednu z výhod práce na Interním oddělení – nabízí sestrám široké možnosti dalšího vzdělávání v oblastech, které je zajímají. Je velmi znát, když sestra dělá práci, která ji baví. Své kolegyně maximálně podporuji v jejich dalším vzdělávání. Právě vzdělání vnímám jako jednu z účinných prevencí syndromu vyhoření.
Interní oddělení má vedle lůžkové části i řadu ambulantních podoborů – nefrologii, revmatologii, osteologii, diabetologii, podologii, angiologii apod. Sestry se tak mohou specializovat a vzdělávat například v edukaci pacientů s diabetem, mohou být specialistkami na hojení ran, specialistkami v ošetřovatelské péči o pacienta s PICC a PORT katétry, mohou absolvovat certifikovaný kurz pro všeobecné sestry v podiatrii apod. Osobně bych se ráda věnovala právě péči o chronické rány našich interních pacientů. Chronickým neboli nehojícím se ranám jsem se věnovala i dříve, i když jen u ortopedických pacientů.
Pro tým jsou také důležití nováčci. Jak se vám daří pracovat se studenty na praxi?
Myslím, že u nás je systém práce se studenty nastaven velmi dobře. Bereme je ke všem výkonům, snažíme se jim ukázat vše, co umíme a děláme. Chceme, aby se u nás cítili jako součást našeho týmu. Aby cítili, že budeme rádi, když k nám po škole nastoupí, že o ně opravdu stojíme.
Mají absolventi zájem o práci na interně?
Není to i s ohledem na věk pacientů a šíři jejich obtíží práce vhodná spíše pro zkušenější sestry? Je to samozřejmě člověk od člověka. Některé mladé slečny ale v sobě mají neuvěřitelné množství empatie, což pacienti velmi oceňují. Takže i přes náročnost oboru k nám letos nastoupila studentka z Jihočeské univerzity. Někteří studenti u nás také pracují „brigádně“ – i za ně jsme moc rádi, jsou pevnou součástí našeho týmu.
Do českobudějovické nemocnice dojíždíte z Písku. Nelitujete někdy svého rozhodnutí, když stojíte v zácpě či se snažíte zaparkovat?
Nelituji. Na oddělení, kde mám skvělý tým, se mi moc líbí. Ráda bych poděkovala paní primářce Peškové i ostatním kolegům a kolegyním za milé přijetí do týmu. Pro mne osobně je to velice obohacující zkušenost, každý den se učím něco nového. Jsem ráda za nové možnosti, které práce v krajské nemocnici přináší, včetně bližší spolupráce s Jihočeskou univerzitou. I když práce je náročná, tak jsem tu opravdu ráda a nelituji svého rozhodnutí.
Ing. Veronika Dubská Oddělení vnitřních a vnějších vztahů