387 87 11 11
Víc než nemocnice.
Rozhovor s vrchní sestrou ARO Mgr. Michaelou Růžičkovou Neužilovou - celý zpravodaj si můžete přečíst zde
Mgr. Michaela Růžičková Neužilová pracuje více jak dvacet let na Anesteziologicko-resuscitačním oddělení českobudějovické nemocnice. Od loňského roku zastává pozici vrchní sestry. V rozhovoru otevřeně popisuje, jak práce na ARO formuje povahu i pohled na svět: „Práce na ARO vám změní žebříček hodnot. Zjistíte, že jestli je něco v životě opravdu jednoduché, tak je to umřít.“
V nemocnici působíte přes dvacet let. Kde jste začínala?
Po maturitě v roce 1998 jsem nastoupila na jednotku intenzivní péče Ortopedického oddělení. Po pár letech jsem na chvíli odešla ze zdravotnictví a v roce 2002 jsem pak nastoupila na resuscitační stanici (RES) Anesteziologickoresuscitačního oddělení (ARO). Po mateřské dovolené jsem pak přešla na anesteziologický úsek a souběžně jsem pracovala i na ambulancích. Mgr. Michaela Růžičková Neužilová Práce na ARO mne udržela ve zdravotnictví. Já totiž nejsem typický člověk pro pomáhající profese, je mi blízká technika a manuální práce technického charakteru. Myslím si, že mám spíše mužské myšlení. Zdravotnictví nikdy nebylo mým cílem, chtěla jsem se věnovat stavitelství nebo strojírenství. Jelikož mám moc ráda psy, jako dítě jsem chtěla být veterinářkou. Zdrávku mi vybrali rodiče, ale nikterak nelituji. Výhodou naší práce je, že za sebou vidíme výsledky. Studentům oboru všeobecné ošetřovatelství říkám, že si vybrali dobrý obor. Ve zdravotnictví se najde úplně každý, protože každý zdravotnický obor vyžaduje jiné vlastnosti a dovednosti.
Čím si vás ARO získalo?
ARO je hodně o technice a logickém myšlení. Musíte si umět poskládat informace, ze kterých odvodíte postup. Jako nelékařští pracovníci máme velké kompetence a zodpovědnost. Zásluhu mají určitě i lékaři, se kterými jsem pracovala nebo dosud pracuji. Vždy byli ochotni nám vše vysvětlit. Nikdy jsem neměla pocit, že jsem v jejich očích „ jen sestra“. Je vám dán pocit plnohodnotného člena týmu. A to nebývá v naší profesi vždy samozřejmostí. Zároveň naše péče není postavena na komunikaci s pacientem. To nám vyhovuje, protože většina z nás v komunikaci příliš obratná není.
Jaký je zásadní předpoklad pro práci na ARO?
Studentům říkám, že k práci na ARO potřebují nejen znalosti, ale i správné charakterové vlastnosti. Musí být stoprocentními týmovými hráči. Ačkoli vědí, že s některými kolegy nepotřebují jít po práci na kafe, v práci se musí chovat profesionálně.
Je důležité, aby měli nastavenou správnou míru empatie, aby je práce po pár letech nezničila. Chci po nich to, co si všichni v sobě neseme – hlubokou úctu k lidskému životu. Ta v nás zůstává, přestože jsme zažili spoustu těžkých situací. Snažíme se zachránit lidi, kteří byli třeba ještě před pár desítkami minut naprosto zdraví a na které někdo doma čeká. Na ARO musíme mít nastaveno, že lidský život je důležitý, ale patří k němu i umírání. Je proto nutné naučit se prohrávat. Protože vždycky nevyhrajeme.
Z ostatních oddělení nám občas vyčítají, že jsme moc hluční a máme černý humor. Ale to je vše jen naše obrana a způsob komunikace. Myslím si, že jsme vždy byli a jsme super kolektiv. Tím, že jsme často vystaveni stresu, nedá se říci, že bychom se k sobě vždy chovali diplomaticky. Naše vztahy jsou hodně o upřímnosti. A toho si opravdu moc cením.
Předpokládám, že každý úsek je náročný z jiných důvodů.
Práce na RES je hodně o adrenalinu a akci, kterou máme všichni rádi. Pracujeme v týmech a týmovost je u nás extrémně důležitá, sám nikdo nic nezmůže. V týmu pracuje až sedm sester a jeden lékař. Ráda pozoruji mladé kolegyně a kolegy, jak se vrhají do náročných situací. Možná by to na laika působilo chaoticky, ale je to naprostá souhra a týmová práce. Každý ví, co má dělat. Každá ruka dělá něco prospěšného.
Práce anesteziologické sestry je také náročná, navíc je na operačním sále sama s lékařem. Musí si vzájemně stoprocentně důvěřovat. Stejně jako při práci na RES je třeba mít logické myšlení. Je důležité si vše dobře naplánovat a zorganizovat. Anesteziologická sestra musí vyřešit řadu nečekaných situací, má jen dvě ruce a omezený přístup k pacientovi, protože na něm pracuje chirurg. Do toho koordinuje ostatní oddělení, volá si pro krevní deriváty apod.
Je výhodou, když má anesteziologická sestra zkušenosti z péče na RES – má naučené potřebné techniky, umí systematicky pracovat, dělat jednu činnost a přitom už přemýšlet nad dalším krokem. Anesteziologické sestry pracují s málem – pouze se stolkem a anesteziologickým přístrojem. Při operacích odvedou obrovský kus práce, který ovšem není vidět. Nám nechodí žádné pochvaly, protože nás si pacient prostě nepamatuje. Anestezie není nikde doma, rotuje po všech operačních sálech vyjma kardiochirurgie. Součástí anestezie je i dospávací pokoj (PACU), který jsme začali provozovat před třemi roky. V začátcích péči zajišťovaly anesteziologické sestry. Od ledna tohoto roku je již samostatnou jednotkou. Vzniká tak nový tým našeho oddělení složený ze zkušených sester z řad anestezie a RES péče.
Součástí vašeho oddělení je mimo jiné i ambulance léčby bolesti a paliativní tým.
To je velmi zajímavá práce, zároveň však velmi náročná na komunikaci s pacientem. Logicky, když má někdo bolesti, tak není úplně příjemný. Personál však musí umět tyto situace zvládnout, jsou na ně speciálně školeni. V rámci naší ambulance funguje i infuzní centrum a anesteziologická ambulance. Jelikož jsem v této ambulanci též pracovala, vím, že je to nesmírně náročná práce. Jen pro představu, naší ambulancí projde denně cca 200 pacientů. Komunikační dovednosti sester jsou obdivuhodné.
Paliativní tým léčí slovem a pochopením. Když přivezou pacienta na RES, v ten moment musíme odbourat empatii a soustředit se na práci. Nepřemýšlíme, kolik je pacientovi let, zda má děti apod. Jenže pak začneme sepisovat jeho cennosti, začnou chodit první příbuzní a nejednou se nám otevírá celý jeho život. Přijde náraz, kdy si uvědomíme, že je to třeba něčí syn, matka od dětí… Vidíme příběhy, které vidět nechceme, protože kdybychom si je měli brát k srdci, tak práci nezvládneme.
Paliativní péče funguje přesně naopak. Tým chce slyšet pacientův životní příběh, aby mu mohli pomoci odejít z tohoto světa smířeně a mít své záležitosti vyřešené. Většina z nás nechce umírat v nemocnici, chceme být se svými blízkými. Paliativní tým je toto schopný pacientům zařídit. Je neuvěřitelné, co s pacientem a rodinou během krátké doby dokážou. Je to také práce, kterou nemůže dělat každý. Stejně jako my si i paliativní tým nese vzpomínky na některé své pacienty.
V paliativním týmu pracují sestry, které léta dělaly v intenzivní péči. Časem osobnostně dozrály a už nechtějí lidi jen zachraňovat, ale chtějí jim pomáhat důstojně a bez bolesti odejít z tohoto světa. Ale takhle ve dvaceti letech většinou nepřemýšlíte. To jste ten blázen, který chce všechny zachránit.
Všichni – ať už pracují na RES, sále, či v ambulancích – jsou skvělí profesionálové, ale zároveň i silné osobnosti. Protože není jednouché se vyrovnat se vším, co nás v rámci naší práce potká. Sama říkám, že všichni jsme v průběhu naší kariéry vyhořeli. Já sama jsem touto fází prošla minimálně třikrát.
Čím to bylo?
Pořád hledáte akci, pořád se zdokonalujete, a najednou přijde paradoxně moment, kdy vám práce přijde stereotypní. K tomu se přidají osobní problémy, nemáte už tolik prostoru a energie zpracovat zážitky z práce. V každé životní fázi vás zasáhnou jiné osudy. A pak třeba zjistíte, že nemáte vidinu posunu.
Co vám pomáhá vydržet a pokračovat?
Všem nám pomáhá, že se můžeme stále vzdělávat. Vedle studia na vysoké škole je to i specializační vzdělávání sester v oboru Intenzivní péče (ARIP). Před několika lety jsme začali spolupracovat s Infekčním oddělením na centru pro cévní vstupy, což je pro nás úplně jiná práce – na výkon máte čas a klid a pracujete hlavně rukama. Z výzkumů zaměřených na syndrom vyhoření v urgentní medicíně paradoxně vychází, že personál nevyhoří z pracovního procesu, ale ze vztahů na pracovišti. Kolegové jsou opora, víte, že bojujete za stejnou věc. Je běžné, že na vás kolega při akci zakřičí, že máte něco udělat. Každý máme horší chvilku, těžkosti v soukromí, které nechceme v práci ventilovat. Ale je třeba dávat si najevo vzájemný respekt a tolerovat se. Jsou dny, které nejsou ideální, ale spousta jiných je úspěšných. Je to jako ve sportu – někdy nevyhrajete, ale prostě musíte společně makat. O náročných situacích si většinou povídáme v rámci týmu. Protože tím nechceme zatěžovat své blízké.
Na vedoucí směny je pak každou akci zhodnotit, poděkovat týmu a ujistit jej, že i když výsledek nedopadl dle jejich představ, pracovali výborně. Mrzelo by mne, kdyby někdo odcházel domů s nejistotou, zda vše udělal správně. To je tíha, kterou nejde unést. Nemůžeme o sobě pochybovat. Tým jde vždy do akce s absolutní jistotou, že ví, proč a jak co dělá. Kdyby měl začít pochybovat, tak je to cesta do zatracení. Přestane si věřit a začne dělat chyby. To je na naší práci nejvíc stresující – víme, že musíme být perfektní hned napoprvé. Druhá šance zpravidla nepřijde.
Řada výborných kolegyň od nás odešla, protože prostě neunesly všechen ten stres a tlak. Naše práce je velmi náročná, nejde se ji naučit za měsíc. Nováčci tedy musí umět přijmout kritiku a pochopit, že se toho musí hodně naučit, než jim tým začne stoprocentně věřit.
Vedle stresu jste vystaveni také velkému smutku a emocím blízkých pacienta. Jak toto zvládáte?
Všechny úseky ARO jsou náročné nejen fyzicky, ale i psychicky. Jsme pořád vystaveni ztrátě. Vidíme spoustu lidí, kteří třeba ráno usedli do auta Mgr. Michaela Růžičková Neužilová a domů už se nevrátí. Někteří naši pacienti se pak stanou dárci orgánů. Někdy až žasnu, kde příbuzní berou sílu se s nimi rozloučit. S lékaři řeší medicínskou stránku věci, za námi sestrami pak chodí se svojí bolestí. Slyšíme zoufalý a bolestný pláč ztráty. Na to se nejde připravit.
Proto máme tak hlubokou úctu k životu. Chápeme, že smrt k životu patří a chápeme zármutek rodiny. Vždy se proto snažíme, aby rodina měla dostatek prostoru se kdykoli rozloučit. Je to smutné, ale to je realita života. Těžké to je, zvláště když se jedná o pacienta, který se ocitl na pokraji smrti z plného zdraví. A těch je bohužel u nás spousta. Na oddělení pouštíme i děti, aby se rozloučily, pokud chtějí. Je to pro ně důležité. Není dobré je od umírání držet stranou. Smrt jsme tak nějak ze své mysli vystrčili a vidím, jak se neumíme loučit. Člověk si musí dovolit ztrátu odžít.
Viděli jsme už hodně bolesti. Ale odehrávají se u nás i příběhy s dobrým koncem. Někteří pacienti u nás tráví dlouhé měsíce nebo se k nám vracejí z jiných oddělení. Někdy je ani nepoznáme, protože k nám přijeli s těžkým poraněním, my jsme je stabilizovali, předali do péče jiným oddělením. Za půl roku se k nám vrátí úplně jiný člověk. Řekne nám, že si uvědomil, že dostal od života druhou šanci, kterou nechce promarnit. Začal tak o sebe víc pečovat a sportovat. Poděkování za péči je pro nás největší odměnou. S některými pacienty jsme i po letech pořád v kontaktu. Víme, jak se jim daří, jak vypadají jejich děti.
Přes veškerý stres, který v práci zažíváte, působíte velice klidně.
Pokud chcete pracovat v urgentní medicíně, musíte k tomu mít určité povahové rysy. Většina z nás pracuje pod stresem výborně. Práce vám zároveň změní žebříček hodnot. Zjistíte, že jestli je něco v životě opravdu jednoduché, tak je to umřít. Nevíte dne ani hodiny, může to být velmi náhle a rychle.
Přistupujeme k životu jinak a z toho pramení i ten náš klid. Nerozčilujeme se zbytečně. Na rozdíl od filmových hrdinů k pacientům zpravidla neběháme, protože nechceme do situace vznášet zmatek. Těch pár vteřin nic nezmění. Tým je bezvadně sehraný. Každý má svoji jasně danou úlohu. Neexistuje, aby jeden člověk dělal dvě věci, protože to hrozně zdržuje. To nás také velmi formuje.
Určitě nás tato profese časem změní. I když jsme o sobě přesvědčeni, že jsme dostatečně empatičtí a vstřícní k okolí, naše rodiny si to nemyslí. Zkušenosti z práce se samozřejmě propisují i do našich osobních životů. Pro naše děti jsme zpravidla hrozní rodiče, protože neřešíme každou odřeninu, říznutí nebo rýmu. Syn říká, že na všechny jeho úrazy a nemoci mu vždycky jen řeknu, že málo pije (vodu), ať se napije, že ho to určitě přejde. A naprosto nesnáší, když mu řeknu, ať trpí potichu, protože já moc dobře vím, jak mu je. Přitom máme obrovský strach, abychom o ně nepřišli.
Zmínila jste, že jste si často oporou v rámci týmu. Máte k dispozici i jinou psychologickou pomoc, například supervizi?
Určitě bych supervizi uvítala, ale zatím to není reálné. Je to systémový problém, které je třeba řešit na celorepublikové úrovni. Věřím, že jednou se supervize stane běžnou součástí naší práce. Zároveň vím, že bude náročné přesvědčit personál, že supervize jim může být oporou. Řada z nich nechce mluvit o tom, jak se cítí. I já jsem z generace, která nebyla zvyklá mluvit o svých pocitech.
Řídíte nelékařský personál největšího oddělení. Jak lze tým více jak 160 lidí efektivně řídit?
Mám tým 6 staničních sester, za které jsem moc ráda, a vím, že se na ně mohu spolehnout. Přála bych našemu personálu, aby chodili do práce rádi a byli tady aspoň trochu šťastní, protože zde tráví velkou část svého života. Jsem ráda, když jdu po oddělení a personál se směje. Některé dny jsou extrémně náročné, odcházejí domů zničení fyzicky i psychicky. Je úkolem nejen mým, ale i všech staničních sester vybudovat takové podmínky a zázemí, aby se do práce rádi vraceli. Na celý náš personál jsem neskutečně hrdá, protože profesně patří k absolutní špičce ve svém oboru. Se spoustou z nich pracuji řadu let, jsou mi druhou rodinou. V podstatě jsou to oni, kdo mě určitým způsobem pořád formuje. Myslím, že jsem v profesním životě měla vždy, jak se říká, štěstí na lidi.
Při takovém počtu zaměstnanců musíte také zaškolovat řadu nových kolegů. Jak dlouho trvá jejich zaškolení?
První tři měsíce pracují na RES pod dohledem, pak již samostatně pečují o pacienty. Zpravidla trvá dva roky, než jste si zcela jisti svou prací. Některé léčebné metody a vyšetření se totiž provádějí jen nárazově. Trvá tedy dlouho, než v nich člověk získá potřebnou jistotu. Na anesteziologickém úseku je to obdobné. Určitě je výhodou, pokud tam člověk přechází z RES. Nicméně i tam trvá zaučení několik let a i tak vás vždycky něco překvapí. Hodně záleží na tom, jak to sám člověk cítí a jak je teoreticky připraven.
Na mladých je vidět ta radost a odhodlání, když zazvoní telefon, že vezou pacienta. Po letech praxe pak zkušenosti nahradí rychlost.
Zmínila jste důležitost odpočinku. Jak odpočíváte vy?
Jsem typický český chalupář. Odpočívám úplně obyčejně. Jsem ráda, když nemusím nad ničím přemýšlet a nezvoní telefon. Adrenalin už k životu doma nepotřebuji.