387 87 11 11
Víc než nemocnice.
Rozhovor s emeritním primářem Kardiologického oddělení MUDr. Františkem Touškem - celý zpravodaj si můžete přečíst zde
Letos uplynulo 50 let od nástupu MUDr. Františka Touška do českobudějovické nemocnice. Svým úsilím a vytrvalostí se zasadil o vznik Kardiocentra, jehož součástí je vedle kardiologie i kardiochirurgie. To byl důležitý krok umožňující komplexní péči o kardiologické pacienty včetně otevřených operací srdce. V letošním roce si připomínáme 25 let od první operace srdce v českobudějovické nemocnici. Na nelehkou cestu k vybudování kardiocentra, které dnes patří k nejlepším v republice, vzpomíná emeritní primář Kardiologického oddělení. V rozhovoru popisuje, jak těžké bylo přesvědčit stát i odbornou veřejnost, že to v Budějovicích zvládneme, a proč je rád, že v započaté práci dnes pokračují další generace.
Před 25 lety se v českobudějovické nemocnici podařilo uskutečnit první operaci srdce. Co tomu předcházelo?
Byl to dlouhý proces. Kardiologie se tehdy osamostatňovala od interny a začali jsme budovat specializovanou péči – zakládali jsme koronární jednotku, zaváděli kardiostimulátory a defibrilátory. Ale čím víc jsme se posouvali směrem k moderní intervenční kardiologii, jejímž průkopníkem u nás byl a stále je současný ředitel Kardiocentra MUDr. Ladislav Pešl, tím víc jsme naráželi na fakt, že k plnohodnotnému provozu potřebujeme kardiochirurgické zázemí. A to v Budějovicích chybělo. Bez zázemí kardiochirurgie by nás tehdy nepustili dál (Ministerstvo zdravotnictví ani Česká kardiologická společnost).
Takže začít budovat vlastní kardiochirurgii byla pro další vývoj nutnost.
Ano. Jenže tehdejší systém počítal zhruba s jedním kardiocentrem na milion obyvatel. Budějovice měly spád kolem 700 000, ale Plzeň lehce přes 800 000, a tak hrozilo, že se jedno centrum zřídí právě tam. My bychom pak zůstali odkázaní na převozy pacientů do jiných krajů. A to by bylo špatně – nejen logisticky, ale i pro kvalitu a dostupnost péče. Plzeň měla navíc výhodu fakultní nemocnice – byla ministerstvem preferovaná i financovaná. Na budování kardiocentra dostávala každý rok 20 milionů korun. My jsme nedostali ani korunu. V tomhle směru jsme měli jednoznačný handicap.
Jak jste se s tím tehdy vypořádali?
Vlastními silami. Založili jsme nadaci Kardiocentrum a začali jsme shánět finance na školení lidí. Neměli jsme dotace, ale měli jsme odhodlání. První lékaře a sestry jsem vozil do IKEMu osobně svojí starou Škodou Favorit. Školili se u těch nejlepších – u profesora Pirka na tamní kardiochirurgii a primáře Březiny na kardioanesteziologii. Někteří z těch lékařů a sester v naší nemocnici pracují dodnes.
Nakonec jste to dokázali a na půdě českobudějovické nemocnice mohla 23. 5. 2000 proběhnout první otevřená operace srdce. Jaké byly Vaše pocity?
Byla to velká úleva, když první pacient přežil. Před pár lety přišel na Den kardiocentra osobně poděkovat primáři Mokráčkovi i tehdejšímu operatérovi docentu Šetinovi. První krok jsme zvládli a bylo jasné, že nás čeká ještě hodně práce.
Po prvních úspěšných operacích následovala obrovská vlna výkonů. Proč byl ten nárůst tak výrazný? Třetí rok provozu jsme měli přes 1 000 operací, což je opravdu velké číslo. Bylo to dáno tím, že jsme zpočátku odstraňovali obrovský dluh – pacienti byli na čekacích listinách, často bez vyhlídky na operaci. Trvalo poměrně dlouho, než se ta populace takříkajíc „prokatetrizovala“ a „prooperovala“. Teprve když jsme ošetřili tuhle vlnu pacientů, začaly se počty výkonů stabilizovat. Postupně se to ustálilo na 500–600 operacích srdce ročně, což je dodnes hranice potřebná k udržení akreditace. Díky spolupráci s dalšími nemocnicemi, třeba s Jihlavou, odkud část pacientů posílají k nám, si tento standard držíme.
Pozn. redakce: Katetrizace znamená vyšetření srdečních tepen pomocí katetrizační techniky – zavedení tenké hadičky přes tříslo nebo zápěstí až k srdci, aby se zjistilo, zda nejsou zúžené nebo ucpané srdeční cévy. Pokud ano, rozšiřují se v rámci tohoto zákroku rovnou balonkem nebo zavedením stentu, který cévu udrží otevřenou.
Dnes už jsou možnosti léčby zase o kus dál. Jak se za těch 25 let proměnila práce kardiologů a spolupráce s kardiochirurgy?
Zcela určitě největším skokem prošla intervenční kardiologie. Zavádění umělých srdečních chlopní přes tříslo by nám dřív připadalo jako sci-fi. Dnes takhle léčíme takzvané „křehké pacienty“, tedy starší lidi s dalšími nemocemi, kteří by klasickou operaci vůbec nezvládli. Díky těmto katetrizačním metodám jim můžeme pomoci bez nutnosti otevírat hrudník. Technologický pokrok je obrovský – od nových typů katetrů a stentů až po šetrnější chlopenní náhrady.
Změnil se ale i způsob spolupráce. Dnes už nerozhoduje jeden lékař, ale celý tým – kardiolog, kardiochirurg, anesteziolog i ošetřující lékař. Společně hledáme pro každého pacienta optimální a zároveň nejšetrnější řešení. Někdy je nejvhodnější kardiochirurgický výkon, jindy intervence provedená kardiologem a v některých případech pracují oba bok po boku při tzv. hybridních výkonech.
Pravdou je, že díky novým intervenčním metodám dnes kardiologové část výkonů převzali, a proto klasických operací mírně ubylo. Není to ale nic špatného – naopak je to důkaz perfektní spolupráce a toho, že všichni táhnou za jeden provaz ve prospěch pacienta.
O moderních kardiochirurgických postupech by určitě víc řekl pan primář doc. MUDr. Aleš Mokráček, Ph.D.,CSc., který byl u první operace srdce a dnes vede kardiochirurgii a cévní chirurgii. Je to člověk s mimořádně šikovnýma rukama a unikátními zkušenostmi – některé typy složitých operací v Česku umí kromě něj jen několik málo lidí.
A nakonec bych ještě rád poznamenal, že nedílnou součástí Kardiologického oddělení je také skvělý tým arytmologie, který provádí implantace kardiostimulátorů, kardioverterdefibrilátorů a intervenční zákroky u srdečních arytmií. O jejich práci by zase mohl erudovaně pohovořit současný primář Kardiologického oddělení MUDr. Jiří Haniš.
Vidíte ještě další možnosti, kam se péče o pacienty může posunout?
Myslím si, že jsme se dostali opravdu daleko, ale nikdy nemůžeme říct, že pokrok skončil. Medicína pořád hledá nové cesty – ať už v oblasti přístrojů, léků, diagnostiky, nebo vlastních intervencí. V kardiologii se mluví o nových podpůrných zařízeních, o umělém srdci i o genetických faktorech kardiologických onemocnění, které možná jednou půjde cíleně ovlivnit.
A velký potenciál vidím i v umělé inteligenci – zvlášť v interních oborech, kde lékař potřebuje zpracovat obrovské množství dat. Třeba při vzácných diagnózách může umělá inteligence upozornit na možnosti, které by jeden člověk v záplavě informací snadno přehlédl. Vždycky ale říkám: „Umělá inteligence vám spočítá, kolik tašek potřebujete na střechu, ale sama je tam nenandá.“ V medicíně budou lidské ruce a klinická praxe pořád nenahraditelné.
Máte po padesáti letech v nemocnici ještě nějaké profesní přání?
Já osobně asi ne, ale moc bych si přál, aby se jeden z našich učitelů a blízkých spolupracovníků prof. MUDr. Petr Widimský, DrSc., dočkal státního vyznamenání. Díky němu se v České republice rozšířila intervenční léčba srdečního infarktu, která dodnes zachraňuje tisíce životů. Nehledal slávu, ale výsledky. Takových lidí si musíme vážit.