Rozhovor se zdravotními sestrami Ludmilou Vodvářkovou (LV) a Drahomírou Suchanovou (DS) - celý zpravodaj si můžete přečíst zde
Zleva: Drahomíra Suchanová a Ludmila Vodvářková, všeobecné sestry
Zdravotní sestry Ludmila Vodvářková (LV) a Drahomíra Suchanová (DS) patří k nejdéle pracujícím zaměstnancům naší nemocnice. V létě tomu bude 50 a 48 let, co nastoupily na Psychiatrické oddělení, kde dodnes pracují.
V práci zdravotní sestry jste se očividně našly. Byl to váš sen již od mala? A proč jste si vybraly právě psychiatrii?
LV: O povolání zdravotní sestry jsem jako malá neuvažovala, chtěla jsem být prodavačkou. Ale nakonec jsem vystudovala dvouletý obor ošetřovatelka. Už v 17 letech jsem tak nastoupila do nemocnice, za což jsem byla moc ráda, protože nebylo samozřejmé získat zde místo. Přidělili mne na psychiatrii, o které jsem nevěděla vůbec nic. Bylo to moje první setkání s psychiatrickými pacienty. Ale už od počátku jsem věděla, že zde chci zůstat a chci studovat dál, abych mohla být zdravotní sestrou. Dálkové studium bylo náročné, ale zároveň krásné období, na které ráda vzpomínám.
DS: Já jsem chtěla být učitelkou v mateřské školce. Ale dostat se na školu bylo obtížné, takže nakonec jsem šla též na obor ošetřovatelka. V druhém ročníku jsem byla na praxi na psychiatrii, a protože se mi tam líbilo, po škole jsem tam nastoupila. A pak jsem též dálkově studovala na zdravotní sestru.
Jak vypadalo oddělení a fungovalo oddělení ve vašich začátcích?
DS: První patro s přibližně 30 lůžky bylo uzavřené. Péče o pacienty tam byla náročná, nicméně šlo o stanici, kterou si musela projít každá z nás. My jsme zde ale mohly pracovat až od 18 let. V druhém patře bylo otevřené oddělení, pacienti mohli chodit i do zahrady v areálu. A ve třetím patře byli pacienti s neurózami. Na celé patro byly dva záchody a jedna koupelna.
Dnes má každý pokoj své vlastní sociální zařízení. Oddělení celkově působí velmi příjemným dojmem, pacientům je k dispozici například relaxační místnost, dílny, zahrada apod. Pobyt je tak pro ně mnohem komfortnější, než před 50 lety. Psychiatrie byla vždy na okraji zájmu. Naštěstí dnes péče o pacienty s duševními poruchami zažívá velký rozmach.
Proměnilo se v průběhu času i spektrum pacientů?
LV: Tehdy se u nás léčili zejména alkoholici a pacienti se schizofrenií, bipolární poruchou, depresemi apod. Obě jsme ještě zažily léčbu pacientů elektrošoky bez narkózy a inzulinové šoky, které se dnes již nepoužívají. Ale také jsme měli pacienty, kteří u nás byli dobrovolně. Jednou z cest, jak se vyhnout povinné vojenské službě, bylo získat na základě hospitalizace na našem oddělení diagnózu noční pomočování. Tak to někteří mladíci zkoušeli. Dnes se drtivá většina našich mladších pacientů u nás léčí v důsledku užívání tvrdých drog, sebepoškozování apod.
DS: Pamatuji si, že když byl pacient v deliriu tremens, měly jsme za úkol k němu přivést ostatní léčené alkoholiky, aby viděli, jak mohou dopadnout, pokud nepřestanou s nadměrnou konzumací alkoholu. Dřív přeci jen ještě pacienti na delirium umírali. Říkalo se, že dvě se přežijí, ale třetí je smrtelné. Dnes díky novým lékům již k úmrtím nedochází. (pozn: Delirium tremens je život ohrožující duševní stav, který se může objevit u osob dlouhodobě požívajících alkohol) Dřív také pacienti svoji diagnózu a hospitalizaci před okolím tajili. Dnes už je to naštěstí jiné, někteří se k nám hlásí, když se potkáme mimo nemocnici.
V čem konkrétně spočívá práce sestry na psychiatrii?
LV: Musíte znát pacientovu diagnózu a podle toho k němu zvolit adekvátní přístup. My sestry dáváme pacientům léky a injekce. Dohlížíme, kde se pacient pohybuje a v noci jej po hodinách kontrolujeme. Máme i starší pacienty většinou s demencí, kteří k nám zpravidla přicházejí z domova důchodců. Jsou neklidní, nespí, tak jsou chvíli hospitalizováni u nás. Ti jsou na pokojích s kamerovým systémem, abychom včas zasáhli, kdyby hrozilo riziko pádu apod.
Ludmila Vodvářková
U vás teda není noc klidná…
LV: Není. I když někteří pacienti spí, stejně je musíme v noci hlídat a kontrolovat.
V noci si tedy rozhodně neodpočinete, a přitom celých 50 let stále sloužíte. Jak to zvládáte?
LV: Jsem tak celý život zvyklá. Léta jsme pracovaly ještě na 8hodinové směny. Pak přišla změna na 12hodinové směny, z čehož jsme měly obavy. Záhy jsme ale zjistily, že to má své výhody, a já už bych neměnila. Kdysi mi tehdejší vrchní sestra Mgr. Hana Dohnalová chtěla vzhledem k věku ulevit a přeřadila mne na ambulanci. Byla jsem tam úplně nešťastná. Za měsíc jsem jí prosila, abych mohla opět sloužit.
Vy pracujete na ambulanci, takže nesloužíte.
DS: Přesně tak. Já jsem sloužila asi deset let, pak jsem 12 let působila na příjmové ambulanci a od roku 2001 jsem na dětské psychiatrické ambulanci.
Za ty roky musíte mít ohromné zkušenosti, jak s pacienty pracovat. Máte nějakou univerzální radu?
LV: Každý pacient je jiný. V každé situaci musíte zachovat klid, a především být empatičtí. Je důležité umět se do pacienta vcítit a nepovyšovat se na něj. Vždy si říct, co by mě samotné bylo nepříjemné. Když se například něčeho bojí, umět mu situaci ulehčit.
DS: Přesně tak. A také dodržovat jejich soukromí a jednat s nimi slušně. A nešetřit úsměvem – ten nic nestojí.
Neměly jste někdy z pacientů strach?
LV: Nikdy jsem se nebála, že by mne pacient napadl. Bála jsem se, aby si pacient něco neudělal. Z toho jsem měla hrůzu. Deprese jsou nebezpečné. Když se někdo rozhodne, že už nechce žít, je velmi těžké ho uhlídat. Zpravidla si umí najít cesty.
DS: Strach jsem nikdy neměla, a to jsme dlouhá léta neměly na oddělení ani žádného mužského kolegu. Řada pacientů k nám chodí opakovaně, takže je už známe. A musím říct, že vždycky se k nám pacienti chovali slušně.
Řada psychiatrických onemocnění je nevyléčitelná. Někteří pacienti se proto k vám i vrací. Co je pro ně důležité při zvládání jejich nemoci?
LV: Rozhodně zázemí. Někteří pacienti se dostali v důsledku nemoci do finančních potíží, rodina je odmítá, a to je pro jejich léčbu špatně. Kdo má rodinu, která se o něj postará, zvládá onemocnění lépe. Duševní nemoc je omezením na celý život, pro pacienty je to těžký život. Ale řada nemocí se při správné medikaci dá zvládnout i bez dalších hospitalizací či s dlouhými pauzami mezi nimi.
DS: Pacienti se díky lékům dostanou do lepšího stavu a často získají pocit, že je jim už dobře a že to zvládnou bez léků. Ale to je chyba. Léky je nutné brát pravidelně. I v tomto může pomoci právě rodina.
Důležitou roli tedy hrají i léky?
LV: Přesně tak. Nové generace léků již nemají léky tak silné vedlejší účinky. Dříve psychotika způsobovaly různé nekontrolovatelné záškuby apod. Celkově léčba velmi postoupila. Dnes se podává i tzv. depotní léčba. Jedná se o injekční podání léčiv nejčastěji jedenkrát měsíčně. Účinné látky se uvolňují do organismu postupně. Depotní léčba je pro pacienta komfortnější a zároveň nehrozí riziko, že si zapomenou vzít pilulku apod. U našich pacientů je základ nepřerušit léčbu, nepít alkohol a neužívat drogy. V opačném případě se k nám pak pacienti často vrací.
Vidíte nějaký spojovací prvek u lidí se závislostí?
LV: Řada z nich vyrůstala s rodiči, kteří byli též závislí. Dostali tak do vínku špatné vzorce i geny. Někteří zapíjejí nediagnostikovanou depresi, což mám pocit, že se týká spíše žen. Psychickou nepohodu zapíjejí často samy doma a velmi rychle se dostanou do závislosti.
DS: Problém závislostí je, že pokud pacient sám nechce, tak jej prostě vyléčit nelze.
Drahomíra Suchanová
Paní Suchanová, vy pracujete v dětské a dorostové ambulanci. O jaké pacienty zde pečujte?
DS: Specializujeme se na diagnostiku autismu a Aspergerova syndromu, kterou lze provádět u dětí již od dvou let. Zpravidla se tak děje na žádost dětského obvodního lékaře. Máme vždycky radost, když se diagnóza nepotvrdí. Přijmout diagnózu je totiž pro většinu rodičů nesmírně náročné.
Když jsem do ambulance v roce 2001 nastoupila, měli jsme v péči dvě děti s Aspergerovým syndromem. Ostatní byly považovány pouze za nevychované či podivíny. Lidé s vysokofunkčním Aspergerovým syndromem totiž bez obtíží vystudují i vysokou školu. Jen jsou prostě jiní.
Jak se postupně vyvíjela diagnostika, tak přibylo i diagnostikovaných pacientů. Bohužel je nedostatek ambulantních dětských psychiatrů a psychologů, čemuž odpovídají i čekací doby na vyšetření v naší ambulanci.
Od mých začátků přibylo také dětí s diagnostikovaným ADHD, což je vrozená neurovývojová porucha pozornosti s hyperaktivitou. Tyto děti jsou neposedné, neudrží pozornost. Dřív se toto vůbec nediagnostikovalo, tudíž na ně nebyl brán ve škole žádný ohled, zpravidla měli špatné známky a problémy s chováním. Díky včasné diagnostice mají dnes tyto děti již od mateřské školky asistenta a léky. Stejně jako u ostatních onemocnění zde velkou roli hraje i důslednost rodičů.
Velkým tématem dneška je také závislost dětí na elektronice a sociálních sítích. Setkáváte se i s těmito případy?
DS: Ano. Řada dětí je závislá na elektronice a nechce chodit do školy. Toto se hodně zhoršilo po covidu. Denně nám volají rodiče dětí, kteří neví, jak dostat děti do školy. Dítě by chtělo být doma, nikam nechodit. S ostatními dětmi komunikují pouze přes sítě. I u nás v čekárně jsou všechny na mobilu. Velkou roli hraje psychohygiena, a to u všech našich pacientů, ať jsou to dospělí či děti. Což znamená sport či alespoň procházky, pravidelný denní režim, dostatečný spánek a mít nějakou zálibu či koníček mimo virtuální svět. A bohužel přibývá i počet dětí, které se sebepoškozují.
Zažily jste a stále zažíváte v práci jistě řadu náročných situací. Nemůžu se nezeptat, jak vy jste si udržely své duševní zdraví?
LV: Na psychiatrii byl vždy úžasný kolektiv i vedení. Vždy jsme byli a jsme jedna velká rodina. Zpravidla, kdo k nám nastoupil, již zůstal. Vždy jsme si pomáhali. Neexistovalo, aby někdo řekl, že nejde pomoct. A důležité je nebrat si práci domů.
DS: S pacienty soucítíme, ale nejde se ztotožňovat s jejich příběhy. A co se týče kolektivu, nikdy jsme nerozlišovali, kdo je to sestra, sanitář, uklízečka.
Co vás na vaší práci i po tolika letech těší?
LV: Určitě úspěšná léčba alkoholiků. Ti opravdu po 14 dnech hospitalizace jsou v úplně jiném stavu. A vždy je pro mne velká radost vidět pacienty, kteří po léčbě depresí úplně rozkvetou.
DS: Takhle to vnímám i v ambulanci. Depresemi totiž trpí i malé děti. Když léčba zabere a dítěti se daří lépe, tak se to pak pozitivně odrazí na fungování celé rodiny.
Padesát let je velmi dlouhá doma. Na co rády vzpomínáte?
LV: Určitě na nástup nové vrchní sestry Mgr. Hany Dohnalové v roce 1999. Tehdy jsem již byla na pokraji vyhoření. Paní vrchní byla velmi akční a chtěla, abychom všechny vystudovaly specializaci Ošetřovatelství v psychiatrii. To mi dodalo novou energii a věděla jsem, že na psychiatrii už zůstanu.
DS: Moc ráda vzpomínám na naše společné začátky a na naši první staniční sestru paní Marii Vápeníkovou, kterou jsme měly moc rády. Byla sice velmi přísná, ale zároveň spravedlivá. Vychovala z nás sestry. Také ráda vzpomínám na naše společné služby o Vánocích.
Přes úctyhodný počet odpracovaných let se prý do důchodu ještě nechystáte.
LV: Práce mě pořád baví a jsme i velmi dobře ohodnoceni. Ale čím dál tím více je třeba při naší práci počítač, což není nic pro mne. Chtěla jsem skončit v prosinci, ale protože se personál střídá na dovolených, tak bych se nestihla se všemi rozloučit. Odchod do důchodu jsem tedy odsunula na únor příštího roku. Kolektiv mi bude chybět, prožila jsem zde hezký život.
DS: Já jsem zde o dva roky méně, ale pořád si nedovedu představit, že bych nechodila do práce. I když se mi kolikrát ráno nechce vstávat. Práce mne pořád baví. Doma mě všechno bolí, ale v práci mě nebolí nic.
Ing. Veronika Dubská
Oddělení vnitřních a vnějších vztahů
