387 87 11 11
Víc než nemocnice.
Rozhovor s primářem Radiologického oddělení MUDr. Petrem Lhotákem - celý zpravodaj si můžete přečíst zde
MUDr. Petr Lhoták odchází ke konci roku z pozice primáře Radiologického oddělení. Oko medicíny či věštírna stínů, jak se někdy radiologii přezdívá, prošla za takřka čtyřicet let, co se jí věnuje, obrovskou proměnou – od klasických rentgenogramů a v minulosti populárních tomogramů se posunula k dnešním digitálním a velmi přesným 2D a 3D zobrazením a vedle diagnostiky i k intervenčním léčebným zákrokům. Jak se radiologie vyvíjela a co ho na ní přes počáteční rozpaky zaujalo, se dozvíte v následujícím rozhovoru.
Pane primáři, jak jste se dostal k radiologii? Byl to váš vysněný obor?
To určitě ne. Chtěl jsem se věnovat, jako asi každý mladý lékař, klinickým oborům. Když jsem ale v roce 1985 nastupoval do českobudějovické nemocnice, volné místo bylo bohužel pouze na patologii, biochemii a radiologii. Ani jeden z oborů mě nikterak nezaujal, a tak volba nakonec padla na radiologii. Svým spolužákům, kteří nastoupili na internu, chirurgii či nervové oddělení, jsem proto tak trochu záviděl. Radiologie byla v té době v pravém slova smyslu neatraktivní, proto radiologové dostávali i zvláštní příplatek za neatraktivní obor.
Samotné zázemí radiologie bylo také neradostné – šatny a lékařský pokoj jsme měli v suterénu dnešního pavilonu A, kde byly dlouhé, temné chodby. Večer se tam člověk opravdu necítil dobře a tyto prostory v noci opakovaně opouštět a chodit konzultovat rentgenové snímky na jednotlivá oddělení také nebylo příjemné.
Začátky tedy pro vás asi byly obtížné.
Byly a nebyly. Pan primář MUDr. Miloslav Bárta, CSc., mě ale povzbuzoval: „Až se více seznámíte s technikou vzniku obrazu a překonáte počáteční rozpaky, tak vás radiologie zaujme.“ Jako každý mladý člověk jsem této vizi ze začátku moc nepodlehl. Ale měl pravdu. I když mi trvalo poměrně dlouho, než jsem se v oboru našel. Pan primář mi byl skvělým učitelem a pravidelně mne přezkušoval z mých znalostí. Zároveň nás všechny učil velké disciplíně a pořádku. Protože několik let vedl i celou českobudějovickou nemocnici, měl perfektní přehled nejen o radiologii, ale i o chodu celého zdravotnického zařízení. Uměl vše perfektně zorganizovat, jeho sdělení vždy byla velmi přesně cílená.
Jaké měla v té době radiologie možnosti?
V té době jsme prováděli pouze rentgenová vyšetření. Skiaskopicky, tedy prosvětlováním, jsme byli schopni vyšetřovat zažívací trakt. Prováděla se náročnější vyšetření pneumoencafalografická, pneumomediastinální a retroperitoneální. Ale to je již hluboká historie. Taktéž byla zajišťována vyšetření bronchografická se zobrazením dýchacích cest. Za zmínku však stojí speciální vyšetření skalních kostí, kde museli radiologičtí asistenti prokazovat nesmírnou představivost při ukládání pacientů do snímkovacích pozic tak, aby byly obrazy pro nás srozumitelné a čitelné. Kladl se velký důraz na kvalitu projekční a expoziční, ale také na kvalitu vyvolávání rentgenogramů. Pan primář byl i velmi pokrokový a neustále hledal nové možnosti. Jako jeden z prvních v republice se začal zabývat skiaskopickým zobrazováním cévního řečiště pomocí kontrastní látky. Díky jeho entuziasmu se podařilo obor posunout. Já ale v té době stále ještě marně hledal v radiologii zalíbení.
Další velkou osobností, která v mém profesním životě sehrála velkou roli, byla MUDr. Danuše Kasalová, nástupkyně pana primáře Bárty. Paní primářka měla zase úžasný diagnostický cit. Z „věštírny stínů“, jak jsme rentgenovým snímkům přezdívali, dokázala určovat přesné diagnózy, a získala si tak napříč nemocnicí velký respekt v oboru klasické diagnostiky. Učila nás, jak důležité je spolupracovat s kliniky a popisovat rentgenogramy v souladu s anamnestickými údaji o pacientovi.
Navázala na katetrizační zobrazovací metody prim. Bárty a v této oblasti projevila mimořádnou zručnost a citlivost. Snad nebyl výkon, který by se jí nepodařilo dokončit. Také jako první začala provádět intervenční výkony na dolní duté žíle, která přivádí krev z dolních končetin do srdce. V rámci výkonu se do žíly zaváděl jakýsi filtr, který zachycoval krevní sraženiny, a tak se zamezilo vzniku plicní embolie. Dnes jsou tyto výkony prováděny zcela běžně, včetně zpětného odstranění těchto dočasných filtrů, ale je nutné brát v úvahu tehdejší technické podmínky. Také na oddělení zavedla bipedální lymfografii, kdy zobrazovala mízní uzliny pánve a retroperitonea u onkologických pacientů. Metoda byla velmi průlomová, prokazovala přítomnost metastatických ložisek v nezvětšených mízních uzlinách. Také punkce mízních cév v meziprstí dolních končetin vyžadovala mimořádnou zručnost a citlivost a spolupráci s radiologickým asistentem. To byly výkony, které mě zaujaly. Jako jedno z posledních pracovišť v České republice, které nedisponovalo počítačovou tomografií (CT), jsme si v diagnostice vypomáhali právě angiografickým zobrazováním patologických lézí. Díky tomu jsme měli v angiografii a v angiografické anatomii všichni velké zkušenosti a na druhé straně jsme jako jedno z prvních pracovišť v republice disponovali tzv. subtrakční angiografií. Toto katetrizační pracoviště umožňovalo zobrazit pouze cévní struktury po „odečtení“ rušivého skeletu. Bylo tak možné zobrazovat např. struktury zadní jámy lební, které se jinak překrývaly s masivem skalních kostí. Když jsem v roce 1989 atestoval v nemocnici Na Bulovce, používali k výuce a ke zkouškám atestantů naše snímky, na což jsem byl velmi hrdý.
V roce 1988 se v našem regionu instaloval první CT přístroj, což přineslo obrovský zvrat v naší práci. Z dnešního pohledu šlo o jednoduchý přístroj, avšak náročný na obsluhu – za den jsme byli schopni vyšetřit maximálně osm až deset pacientů. Postupně byly instalovány další složitější a složitější přístroje, včetně MR tomografů, díky čemuž radiologie začala získávat na atraktivitě. Zásadním zlomem v naší práci byla digitalizace snímků, která proběhla v roce 2005. S obrazem jsme mohli poprvé pracovat – zvětšovat, rotovat, měřit velikosti apod. Snímky bylo možné rychle sdílet nejen v rámci nemocnice, ale i s dalšími pracovišti.
Kdy přišel zlom ve vaší kariéře a radiologie vás „chytla“?
Zlom přišel v roce 1990, kdy na naše oddělení přišel z IKEMu MUDr. Milan Haco, který u nás zavedl vyšetření věnčitých tepen a levé komory srdeční. To byla vyšetření, která mne opravdu chytla. Těmto vyšetřením jsem se ale mohl začít věnovat jen díky dlouholetým zkušenostem s angiografickými vyšetřeními, které mi jako ještě mladému lékaři začal předávat MUDr. Luděk Štěrba. Pan doktor patřil k průkopníkům intervenční radiologie v našem regionu – dokázal, že katetr se může stát i operačním nástrojem. Začal se věnovat zákrokům na cévním řečišti dolních končetin – jeho rozšíření, zprůchodnění apod. Postupně začal provádět další výkony, včetně cév mozkových, kde ošetřoval výdutě, zúžení tepen a jiné cévní deformity. Klasickou diagnostickou radiologii tak rozšířil o terapeutické výkony, mezi které dnes patří i řada výkonů nevaskulárních.
Nicméně, intervenční výkony jsme nemohli provádět hned. Bylo nutné mít nejen vyškolený tým, ale i odpovídající technické vybavení a klinického lékaře, který bude schopen řešit případné komplikace. Takže do doby, než u nás vzniklo Oddělení kardiochirurgie, jsme prováděli pouze diagnostická vyšetření na věnčitých tepnách. Výsledky vyšetření jsme pak jednou měsíčně prezentovali v Praze, kde rozhodli o způsobu léčby. V logice věci bylo, že se postupně těmto výkonům začali věnovat kardiologové sami a metody dovedli k dokonalosti.
V roce 1997 jsem byl jmenován primářem, což obnášelo vzdát se části odborných aktivit. V té době jsme začali budovat první MR pracoviště v regionu. Své místo na katetrizačním pracovišti jsem proto postoupil MUDr. Jindřichu Sovovi, který začal rozvíjet možnosti intervenčních výkonů a dnes patří se svým týmem k evropské špičce. Ve svém týmu má mladé lékaře, kterým předává zkušenosti, což je krásným příkladem toho, jak u nás funguje mezigenerační spolupráce.
Co je podle vašeho názoru pro diagnostickou práci radiologa klíčové?
Radiologie je obor, který se učíte postupně. Zejména u rentgenových vyšetření musíte získat citlivosti pro vyhodnocení snímků, protože řada diagnóz se na rentgenu projevuje stejně. Proto radiolog potřebuje mít od indikujícího lékaře o pacientovi dostatek relevantních informací. Pro určení správné diagnózy je důležité, aby nám lékař sdělil konkrétní dotaz, který má vyšetření zodpovědět. Jinak je to jako hledání jehly v kupce sena. Každý radiolog má přidělena určitá oddělení, pro která vyhodnocuje radiologická vyšetření. Já spolupracuji s Chirurgickým, Onkologickým a Anesteziologicko-resuscitačním oddělením. Je mi velkým potěšením, že mohu říci, že naše dlouholetá spolupráce se v mnoha případech transformovala v milá přátelství. Naše vztahy jsou natolik upřímné, že se nebojíme otevřeně zeptat na věci, kterým nerozumíme. To je pro stanovení správné diagnózy nesmírně důležité. Medicína jde velmi rychle dopředu, potřebujeme tedy, aby lékaři na odděleních byli našimi partnery, aby nás seznámili s novými operačními postupy, technikami, ale třeba i terminologií – a my jim řekneme o našich možnostech. Velmi rád vzpomínám na emeritního primáře Chirurgického oddělení MUDr. Vojtěcha Loudu, který za mnou často chodil, abychom společně nad snímky diskutovali. Já mu vysvětloval, co vidím na snímcích, a on mně zase postup operace a možné následky. To byly pro mne důležité informace pro správné zhodnocení pooperačních vyšetření.
Radiologická vyšetření byla dříve často zdlouhavá, nekomfortní. Jak je tomu dnes?
Komfort pacientů se obrovsky zvýšil. Zkrátily se doby vyšetření a zlepšilo se i prostředí, kde se vyšetření provádějí. Například naše nová magnetická rezonance je již vybavena speciálními obrazovkami a osvětlením, které navozuje příjemnou atmosféru. I vlastní „tunel“ magnetické rezonance je širší, takže pacienti se již necítí tak stísněně.
Neustále se optimalizují dávky ionizačního záření tak, aby se dosáhlo požadované kvality zobrazení a zároveň byl pacient co nejméně vystaven ionizujícímu záření.
Vaše oddělení patří k jedněm z prvních, která začala v diagnostice využívat umělou inteligenci. Kdy je podle vás AI užitečným pomocníkem?
Umělá inteligence je nápomocná v mnoha oborech. S jejím použitím v radiologii jsem ale spíše opatrný. Vyhodnocení AI ale ne vždy korespondují s realitou. Zde se dostávám do jistého rozporu s firmami, které AI implementují. Ti zastávají názor, že AI má pomoci mladému lékaři v rozhodování. Já si naopak myslím, že má sloužit až zkušenému lékaři, který již umí s jistotou rozpoznat obrazové šumy, které AI často označí za patologická ložiska. To ovšem vyžaduje léta zkušeností. Na druhé straně se AI technologie stále vyvíjejí a zdokonalují. Pro nás je velmi přínosná ve vyhledávání časných stádií onkologického onemocnění plic.
Za vaši kariéru jste viděl snímky statisíců lidí. Jak moc jsme si podobní?
Lidské tělo se v mnoha věcech neliší. Jen někdo má to štěstí, že je zdráv či postižen chorobami, které se dají řešit, zatímco druhý má smůlu a potýká se s chorobami celoživotními. Velký rozdíl ale vidím v přístupu pacientů k personálu, ale i zdravotnického personálu k pacientům. Pacienti s handicapem jsou často rádi za naši pomoc a je úžasné vidět jejich snahu s námi spolupracovat, a platí to i naopak. Každopádně je naší povinností si cestu k pacientovi nalézt a navázat s ním pozitivní kontakt, který nakonec ocení obě strany. Na druhou stranu se setkáváme s pacienty, kteří nechápou, že nemocnice neslouží jen pro objednané pacienty. Sanitky přivážejí do nemocnice pacienty v akutních a velmi vážných stavech, jejichž vyšetření a intervence nesnesou odkladu. Což logicky vede ke skluzu v péči o objednané pacienty. Lépe to zorganizovat nelze. Přitom čekat, i přestože přijdu na čas, je běžné i v jiných službách, kde neřeší akutní zdravotnickou pomoc. Řada lidí má bohužel o systému fungování zdravotnické péče velmi zkreslenou představu.
Pacienti také očekávají, že jim ihned po vyšetření řekneme výsledek. Ale u CT vyšetření běžně pořizujeme přes 300 obrazů, které je nutné všechny důkladně prohlédnout a zhodnotit. Popisování snímků nikterak neodkládáme. To je práce, kterou naši pacienti nevidí. Ke správnému zhodnocení snímků je potřeba plná koncentrace a dostatek času.
Jak jste sám naznačil, radiologie prošla velkou proměnou. Jak ji dnes po 40 letech praxe vnímáte?
Jak jsem byl v začátcích svojí kariéry k radiologii pesimistický, tak dneska je to naopak. Radiologie je atraktivním oborem, o čemž svědčí i dostatek lékařů na našem oddělení. S potěšením sleduji zájem mladých lidí o obor, a to jak lékařů, tak i radiologických asistentů.
Práce na našem oddělení je týmovou záležitostí. Není výjimkou, že za den provedeme 100 CT vyšetření, k tomu bezpočet vyšetření na rentgenu, ultrazvuku, mamografu, magnetické rezonanci, a to jak v ambulancích, tak i na operačních sálech. Za rok provedeme přes 165 000 výkonů. To je obrovský objem práce, který klade na všechny velké nároky. Je důležité, aby si lidé profesně i lidsky sedli.
S potěšením proto sleduji, jak se na našem oddělení vytvořily týmy specializující se na jednotlivé oblasti radiologie, jako je intervenční radiologie, CT a MR diagnostika, klasická radiologie, mamografie či ultrazvuk. Těší mne i přístup našich lékařů, kteří se snaží pacienta vždy dobře seznámit s průběhem vyšetření či zákroku. Komunikaci s pacientem považuji za velmi důležitou. Bohužel zdravotnictví je často velmi anonymní prostředí, což je dle mého soudu na škodu věci.
Ke konci letošního roku končíte po 28 letech na pozici primáře. Jaké jsou vaše další profesní plány?
Na oddělení zůstávám na částečný úvazek – dva dny v týdnu, kdy se chci věnovat plicnímu screeningu. Jedná se o pilotní program na včasné zachycení karcinomu plic u rizikové populace. V přesně daných intervalech pacienti podstupují nízkodávkové CT vyšetření, které nepředstavuje zásadní ionizační zátěž a zároveň je dostatečně vypovídající. Námi popsané změny jsou pak kvantifikovány umělou inteligencí, která dokáže změřit objem a velikost ložiska. Podle těchto kritérií jsou pacienti zváni v různých intervalech na kontrolní vyšetření nebo jsou pozváni na posouzení stavu do multidisciplinárních týmů.
V současné době máme v databázi asi 360 pacientů, kteří do projektu vstoupili a podstupují kontrolní vyšetření, a vedle toho přicházejí další indikovaní pacienti. Program poběží ještě dva roky, zájemci se do něho mohou hlásit na základě doporučení od svého pneumologa či obvodního lékaře. A vzhledem k dosavadním výsledkům screeningu očekávám, že se pak projekt rozšíří na celou populaci.
A i nadále se budu věnovat výuce studentů oboru radiologický asistent. Spolupráci se Zdravotně sociální fakultou Jihočeské univerzity považuji pro naše oddělení za velmi důležitou a sdílet své zkušenosti s budoucími kolegy mne velmi těší.
Vedení oddělení předávám své dosavadní zástupkyni MUDr. Markétě Brabcové. Jsem rád, že volba padla na ni. Paní doktorka je zkušenou odbornicí, perfektně se orientuje v nových technologiích, má velký diagnostický cit a ve své funkci prokázala mimořádné organizační schopnosti.
Když jsem já nastoupil do funkce, měli starší kolegové tendenci mě měnit k obrazu svému, což jsem nesl nelibě. Takže tohoto chování se chci vyvarovat. Paní primářce rád pomůžu s čímkoli, co bude potřebovat, ale rozhodně nechci nikterak zasahovat do její práce.
Od nového roku budete mít i více volného času. Jak se jej chystáte využít?
V zimě, doufám, budu jezdit na snowboardu, ke kterému mne před lety přivedl syn. A jakmile začne být hezky, tak se těším na cyklovýlety s přáteli. Snad budu mít více času i na chatu a zahradničení, které mne velice baví. Při práci s hlínou si čistím hlavu a zároveň je za mnou poměrně rychle vidět výsledek práce, který mne těší.
Ing. Veronika Dubská Oddělení vnitřních a vnějších vztahů