02. 10. 2025

Interna ve čtvrtině 21. století: podpora a rozvoj týmu

Rozhovor s generálním ředitelem MUDr. Ing. Michalem Šnorkem, Ph.D. a MUDr. Přemyslem Hájkem, zástupcem primářky Interního oddělení. - celý zpravodaj si můžete přečíst zde

Z téměř sedmi set lékařů naší nemocnice je sto padesát absolventů, z nich zhruba padesát nastoupilo v letošním roce. Je tedy přirozené, že vedení nemocnice s touto skupinou lékařů aktivně pracuje s cílem podpořit jejich vstup do pracovního života. Jedním z příkladů je Interní oddělení, které se v posledních letech potýkalo s nedostatkem lékařů a častými odchody mladších kolegů. Interna přitom představuje náročný a pro nemocnici a pacienty nenahraditelný obor.

Rozhovor s generálním ředitelem nemocnice MUDr. Ing. Michalem Šnorkem, Ph.D. (dále jen M. Š.), a zástupcem primářky Interního oddělení MUDr. Přemyslem Hájkem (dále jen P. H.) přibližuje, jak nemocnice mění přístup k adaptaci nových lékařů, jakou roli hrají zkušení mentoři a proč je interní medicína navzdory své náročnosti pro mladé lékaře stále atraktivní volbou.

 

Pane řediteli, můžete na úvod přiblížit postavení Interního oddělení a příčiny stávajících problémů?

M. Š.: Interní oddělení napříč celou republikou se potýkají s personálními problémy. První důvod je systémový. V posledních desetiletích se z interny, nebo chcete-li vnitřního lékařství, postupně oddělila řada specializací, jako je kardiologie, gastroenterologie apod., ze kterých se staly samostatné obory a oddělení. Tím se interna dostala do obtížné situace, kdy řada mladých lékařů preferuje práci v těchto oborech. Nicméně z mého pohledu pořád platí, že interna je královnou medicíny. Spolu s dětským, gynekologicko-porodnickým, chirurgickým a ARO oddělením je páteřním oddělením každé nemocnice. Internista léčí pacienta komplexně, umí nahlédnout na vícero jeho obtíží. V tom tkví nepostradatelnost tohoto oboru.

Dalším faktorem je, že z interních oddělení přirozeně odchází část lékařů do ambulantní sféry – a to buď jako praktičtí lékaři, či jako lékaři specialisté – diabetologové, endokrinologové, revmatologové a podobně. Je to přirozený jev, který část kolegů i v naší nemocnici může vnímat negativně. Zůstávají ti, kteří se buď odejít neodváží, nebo jsou srdcem a duší spjatí s nemocnicí a to jsou ti tahouni, na kterých každé interní oddělení stojí. My s tímto přesunem lékařů do ambulantní sféry počítáme a záměrně nabíráme vyšší počet lékařů. Jde tedy spíše o rychlost a množství odchodů než to, že k odchodům dochází. Ambulantní lékař je totiž naším cenným partnerem v péči o pacienta. Díky zkušenostem z nemocnice je perfektně zorientován v možnostech léčby a spolupráce tak probíhá mnohem efektivněji. Stejně mimochodem přistupujeme i k náboru dětských lékařů, kde také část odchází do ambulantní sféry.

Nad rámec těchto faktorů se ale Interní oddělení potýkalo s odchody mladých lékařů v ranných fázích jejich kariéry. S ředitelem úseku interních oborů prim. MUDr. Alešem Chrdlem Ph.D., a primářkou Interního oddělení MUDr. Marií Peškovou jsme tedy hledali cesty, jak lékaře na začátku kariéry v nemocnici lépe ukotvit. V rámci oddělení jsme nabídli zkušeným lékařům příležitost aktivně se podílet na rozvoji oddělení, vedení stanic a adaptaci mladých lékařů. Bohužel nikdo tuto možnost v plném rozsahu nevyužil. Logicky jsme také hledali vhodnou posilu zvenčí.

Na Kardiologickém oddělení podobný úkol úspěšně plnil můj kolega MUDr. Přemysl Hájek jako vedoucí lékař lůžkové stanice. Systematicky se zde několik let věnoval mladým lékařům, zavedl řadu změn a postupů, které mladí i zkušení lékaři hodnotili velice pozitivně. Protože znám jeho odborné i osobnostní kvality, oslovil jsem ho tedy s nabídkou, aby své zkušenosti přenesl na Interní oddělení. Ač je to kardiolog, svoji profesní dráhu začínal právě na interně. Zatímco my kardiologové rádi řešíme problémy spíše v akutním či intervenčním režimu, vždycky jsem vnímal, že Přemek má internistického ducha a o pacientech tak přemýšlel v širší perspektivě než my ostatní. Interní oddělení potřebovalo nový impuls a jsem přesvědčen, že v Přemkovi ho dostalo v té nejlepší možné podobě.

Pane doktore, jaký je váš hlavní cíl při práci s mladými lékaři?

P. H.: Jak již zaznělo, interna je nesmírně komplexní, tudíž náročný obor. Internisté na rozdíl od lékařů specializovaných oborů pečují o pacienty se souběhem chorob, musí pojmout obrovské množství znalostí. Důležitost a postavení oboru charakterizuje následující motto: Naše odborné kompetence začínají tam, kde už si ostatní nevědí rady. Naším společným cílem proto je, aby lékař, který se rozhodne na internu nastoupit, nezačal po chvíli o správnosti své volby pochybovat, ale vnímal potenciál oboru a možnost osobního růstu, například v rámci některé z našich četných subspecializací: diabetologie, nefrologie, revmatologie, endokrinologie, osteologie nebo angiologie atd. Ve všech těchto oblastech pozorujeme překotný rozvoj, ze kterého nejenže těží pacienti, ale který zároveň činí internu nesmírně atraktivní.

Interna přitahuje hloubavější typy lékařů, kteří mají opravdový zájem každému problému porozumět do hloubky. Z této výhody se ale snadno může stát handicap. Snadno se můžete utopit v detailech, které se ukážou jako nerelevantní. Naším úkolem je pomoci novým kolegům zorientovat se v tom, jaké informace jsou zásadní a čemu věnovat pozornost a energii.

Máte za sebou první rok působení ve vedení oddělení. Jak jej vnímáte?

P. H.: Předně stále s velkou pokorou. Po deseti letech působení na kardiologii, která vyžaduje jiný přístup, jiný styl práce, je pro mě po odborné stránce interna nesmírně náročnou výzvou. Snažím se proto od svých kolegů na interně co nejvíce učit a zároveň – v duchu zadání, které jsem dostal – hledat a pojmenovávat oblasti, které by se možná daly vylepšit po organizační stránce. Troufám si říci, že některé zažité stereotypy, které mohly být dříve zcela odůvodnitelné, již dnes mohou paradoxně vést k vyšší zátěži personálu, a v důsledku mohou přispívat k celkové nespokojenosti a frustraci. Změny, které se v těsné spolupráci s vedením nemocnice snažíme postupně zavádět, mají za cíl provoz zefektivnit a umožnit lékařům věnovat více času oblastem, které je zajímají. A právě to je další z našich cílů: Zajistit provoz oddělení je prioritou, na stejnou úroveň však současně stavíme i potřebu lékařů ve smyslu řádného postgraduálního vzdělávání.

 Na naše oddělení v loňském roce nastoupilo jedenáct absolventů (část z nich začala rovnou na jiných odděleních v rámci „koleček“), a letos dalších pět. Všichni se velmi rychle adaptovali a od prvních dnů odvádějí skvělou práci. Velmi se těším, až odborně povyrostou a někteří se stanou plnohodnotnými členy, a pevně věřím, že i pilíři týmu. To mě nyní nabíjí optimismem a pozitivním očekáváním, protože ti, kdo internu drželi v těžkých časech a odhodlaně přes všechna příkoří drží nadále, budou moci konečně trochu vydechnout, věnovat se svému vlastnímu osobnímu rozvoji, zkrátka se na pracovišti cítit lépe.

Jaké je vaše hodnocení, pane řediteli?

M. Š.: Paní primářka se svými třemi zástupci tvoří dobře fungující tým. Nikdo jsme neočekávali, že za tři měsíce nebo za šest měsíců se všechno zázračně změní. Je to proces na roky, ale vidím, že jsme na dobré cestě. Z loňských jedenácti nových lékařů zůstalo devět, což je za mě skvělý výsledek. Osobně jsem počítal s menším číslem. Ukazuje se, že systematická práce s novými kolegy se vyplácí.

Lékaři, kteří nastoupili před třemi až osmi lety nyní předávají své zkušenosti nováčkům. Sami se učili od těch, kteří drželi a drží internu desítky let. Velmi si vážím pracovního nasazení těchto zkušených kolegů, bez jejichž loajality bychom byli ve velmi obtížné situaci. Naším úkolem je dál vylepšovat kaskádu mezigeneračního předávání zkušeností a dovedností a pomoci těm mladým dozrát do role starších lékařů, kteří umí převzít odpovědnost a budou v budoucnu předávat zkušenosti dalším mladším.

Pan ředitel zmínil, že část již atestovaných lékařů se rozhodne přejít do ambulantní sféry. Jak vy toto vnímáte skrze zkušenost na oddělení?

P. H.: Svým všeobecným zaměřením má být interna přirozeným východiskem pro řadu jiných, ambulantních oborů, včetně například všeobecného praktického lékařství. To je prostě fakt. Často se setkáváme s tím, že kolegové lamentují, že někomu věnují svůj čas, předávají mu zkušenosti, a on potom odejde. Ale on zde svojí práci odvede! Bohatě nám naši investici vrátí také tím, že bude v ambulanci pečovat o naše společné pacienty. Nejde o jev, proti kterému je třeba bojovat, a není to zbytečná práce. Bez kolegů v terénu se neobejdeme. A kde jinde by se měli naučit dobrou medicínu, než ve „své“ nemocnici. Mým cílem je udržet mladé lékaře u vnitřního lékařství a poskytnout jim kvalitní podmínky pro práci na oddělení. Pokud se později rozhodnou pro kariéru ambulantního lékaře, plně jejich volbu respektujeme.

Mladým lékařům klademe na dalších stránkách otázku, co pro ně bylo v počátcích nejtěžší a co jim nejvíce pomohlo při zapracování. Můžete se podělit o svou zkušenost?

M. Š.: Adaptační proces, kterým jsem si před takřka 20 lety prošel, byl velmi efektivní. Začínal jsem na standardní lůžkové stanici Kardiologického oddělení, kde byl vedoucí lékař, který měl přehled o každém pacientovi. Věděl jsem, že v případě potřeby se na něj mohu kdykoli obrátit. Na oddělení jsme měli hodně pacientů s velmi krátkou dobou hospitalizace, takže i učební křivka lékařů byla krátká.

První rok jsem běžně zůstával v práci do večera, protože jsem psal ordinace na další den a připravoval propouštěcí zprávy. V rámci kolečka jsem nad rámec povinné přípravy pracoval jako výpomoc na řadě oddělení, jako je onkologie, následná péče, rehabilitace a další. Odtud jsem si přinesl řadu zkušeností, které jsem využil při péči o pacienty.

Nejsložitější bylo poznání, že znalosti, které jsem získal na fakultě a v rámci relativně malého objemu praktické výuky ve fakultní nemocnici, nepostačovaly k tomu, abych se mohl samostatně postarat o pacienty. Praktickou medicínu jsem se učil až zde.

Nejsložitější bylo poznání, že znalosti, které jsem získal na fakultě a v rámci relativně malého objemu praktické výuky ve fakultní nemocnici, nepostačovaly k tomu, abych se mohl samostatně postarat o pacienty. Praktickou medicínu jsem se učil až zde.

Pane doktore, jaké byly vaše začátky v nemocnici?

P. H.: Já jsem začínal na Interní klinice Thomayerovy nemocnice v Praze, kde jsem zažil obdobný střet s realitou. Nastupoval jsem s pocitem, že jsem dobře připraven, protože jsem studiu věnoval maximum. Záhy jsem ale zjistil, že práce lékaře vyžaduje jiný styl uvažování a také jiné vědomosti, než jaké si odnesete z fakulty. Měl jsem ale štěstí na mentory, kteří mne zásadně ovlivnili zejména ve způsobu uvažování nad medicínou; sám tomu říkám, že mi vštípili „dobré medicínské mravy“. První měsíce, možná roky, pro mě byly velmi těžké i z toho důvodu, že na oddělení se zhruba 25 lůžky jsem byl pouze já a starší lékař. Chodil jsem domů za tmy a veškerý můj život mimo práci vzal v podstatě za své. Na druhou stranu jsem díky tomu rychleji sbíral zkušenosti a stal se odolnějším. Z tohoto období těžím dodnes.

Svůj druhý adaptační proces jsem absolvoval na Kardiologickém oddělení českobudějovické nemocnice, kde jsem měl to štěstí, že jsem se poměrně rychle dostal z lůžkové části do skupiny arytmologů. Zde se mi kolegové intenzivně věnovali, takže jsem se v arytmologii rychle zorientoval.

M. Š.: Měl bych ještě malou poznámku. Oba jsme zmínili, že práce vyžadovala víc než běžnou pracovní dobu, což je logické. Pokud je ale přesčasů mnoho, nesvědčí to fyzickému ani duševnímu zdraví lékařů. A v důsledku ani pacientům. Proto podporuji iniciativy primářů na snížení přesčasových hodin. Pokud bych měl zmínit nějaké oddělení mimo interní obory, jsem rád, že například na Oddělení úrazové chirurgie došlo k zásadní změně v pracovním režimu, díky které dramaticky klesl objem přesčasů lékařů.

Co byste s vaší takřka dvacetiletou zkušeností práce lékaře poradili nově nastupujícím lékařům?

M. Š.: Rád bych, aby měli vždy na paměti, že naším úkolem (někdo to může nazývat posláním) je být zde pro pacienta – snažit se mu pomoci a zároveň neuškodit.

P. H.: S tím jednoznačně souhlasím. Vnímám ale, že jsou chvíle, kdy jen s tímto nastavením vystačit nelze. Pacientů je čím dál více, pohotovostní služby jsou extrémně psychicky i fyzicky náročné. Podobně frustrující je, když se vám podaří zlepšit pacientův stav, ale on se vám za pár dní vrátí v ještě horším stavu. Ano, jsme tu pro pacienty, ale zároveň mladým lékařům říkám, že pacienti jsou tu také pro nás. Pokud máme za cíl stát se zkušenými a erudovanými lékaři, každý případ, který vyřešíme, každý výkon, který uděláme, nás na této cestě posouvá vpřed. Občas je třeba takovéto nastavení, abychom pracovní nápor vydrželi.

Možná i nevyhořeli. Co je podle vás účinnou prevencí vyhoření?

P. H.: U mě to byl zájem o obor a získávání nových poznatků, které jsem mohl přenášet do své každodenní práce. Odměnou a satisfakcí za veškeré úsilí mi bylo vědomí, že v rámci našeho oboru, ať už to bylo na kardiologii, nebo na interně, pracujeme na špičkové úrovni.

M. Š.: Kromě odborného posunu vnímám i význam profesních vzorů. Lékařů – kolegů, kteří člověka nadchnou pro obor. Myslím, že řada starších lékařů si neuvědomuje tuto svoji důležitou roli. Ve chvíli, kdy sami mohou začít ztrácet motivaci k další práci, jsou často již vzorem pro mladé lékaře a mohou utvářet jejich profesní i osobní životy. Role autorit a vzorů je v medicíně důležitá.

Čekají Interní oddělení další zásadní změny?

M. Š.: Jedním z plánů je vrátit se částečně k všeobecným principům vnitřního lékařství a v rámci akutních ambulancí interních oborů snížit míru atomizace medicíny. Nyní jsou pacienti rozdělováni jednotlivým odbornostem (gastroenterologie, pneumologie, kardiologie apod.). To je do určité míry umělý proces. V okresních nemocnicích urgentní příjem zajišťuje pouze interní oddělení a naše nemocnice má být pro město a okres České Budějovice také tou městskou a okresní nemocnicí. Jeden lékař tak řeší komplexně všechny pacientovy obtíže – dušnost, bolest břicha, otoky dolních končetin apod.

Zrealizovat tuto myšlenku je běh na dlouhou trať a nebude to lehké. Nicméně věřím, že ze změny by profitovali jak pacienti, kteří by v rámci akutního ošetření neputovali mezi jednotlivými odbornostmi lékařů, tak i lékaři všech interních oborů.