09. 04. 2025

Chci být zdravotníkům oporou a hledat cesty ke zjednodušení jejich práce

Rozhovor s náměstkyní pro ošetřovatelskou péči a hlavní sestrou Mgr. Ivetou Drábkovou - celý zpravodaj si můžete přečíst zde

Mgr. Iveta Drábková zastává od 1. ledna 2025 post náměstkyně pro ošetřovatelskou péči a hlavní sestry. Do managementu nemocnice přichází z pozice staniční sestry Interního oddělení. Své první dojmy i budoucí plány shrnuje v následujícím rozhovoru..

Začala bych tradiční otázkou: Co vás přivedlo do zdravotnictví?

Práci ve zdravotnictví máme v rodině. Odmalinka jsem chtěla být doktorkou, sestřičkou či učitelkou. Což se mi splnilo, protože vedle práce v nemocnici již několik let i učím – na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Do českobudějovické nemocnice jsem nastoupila v roce 1987, konkrétně na Interní oddělení, kde jsem v průběhu let prošla všemi pracovišti – standardním oddělením, ambulancí a jednotkou intenzivní péče, kde jsem dvacet let pracovala jako staniční sestra.

V loňském roce přišla nabídka na pozici hlavní sestry. Rozmýšlela jste se, nebo jste měla hned jasno?

Především mě to velmi překvapilo. Nabídku jsem probírala s rodinou, která mne podpořila, a tak jsem tuto náročnou výzvu přijala.

Jsem moc vděčná kolegyni a mojí zástupkyni Mgr. Hance Dohnalové a Mgr. Lence Cardové, které mi velmi pomáhají. Práce hlavní sestry je jiná než práce staniční. Najednou vidím práci nelékařského personálu z jiného úhlu, poznávám rozsah personální agendy a administrativy, který je nutný pro bezproblémový chod nemocnice. Každý den je jiný, každý den se dozvídám něco nového. Aktuálně se připravujeme na opětovnou akreditaci celé nemocnice, což je náročné, ale zároveň velmi zajímavé, protože mohu nahlédnout do práce všech oddělení.

Z Interního oddělení se v průběhu let odštěpily specializace, jako je kardiologie a gastroenterologie, a vznikla samostatná oddělení. Promítlo se to nějak i do práce zdravotních sester?

Někdy zaznívají hlasy, že spousta zajímavých diagnóz byla přesunuta na kardiologii a gastroenterologii. Ale Interní oddělení ve skutečnosti stále pečuje o pacienty s onemocněními srdeční i trávicí soustavy, s onemocněními ledvin a různými metabolickými onemocněními, zejména cukrovkou, autoimunitními onemocněními, např. z oboru revmatologie. Především u věkem starších pacientů se často jedná o kombinace několika onemocnění, zejména těch chronických. Ale bylo by chybou si představovat, že pečujeme jen o seniory. Přicházejí k námi i velmi mladí lidé nebo pacienti středního věku. Interní oddělení například úzce spolupracuje s hematologickým oddělením při péči o pacienty s hematoonkologickými onemocněními. Skutečně se jedná o ohromně velký záběr napříč diagnózami a věkovými skupinami pacientů, což vyžaduje od lékařů, sester a dalších profesí velkou erudici. Pro mne byla práce na interně vždy zajímavá, pestrá a velmi mne naplňovala. Za svou profesní kariéru jsem poznala řadu výborných kolegyň, kolegů a přátel a práce na Interním oddělení pro mě byla, je a vždy bude srdeční záležitostí. Tímto bych chtěla všem poděkovat za roky spolupráce, a to zejména paní primářce MUDr. Marii Peškové a vrchní sestře Bc. Pavle Havlišové, ale také svým kolegyním a kolegům z JIP i ze standardních lůžek (stanice A, B a HDS) a z odborných ambulancí.

Mgr. Iveta Drabková 2.png (500 KB)

Přinášíte si z pozice staniční sestry téma, které byste chtěla intenzivněji řešit?

Určitě jsou to vztahy na pracovišti, profesní slepota a neochota ke změně. To si myslím, že jsou dlouhodobá témata rezonující napříč nemocnicí. Sama z pozice staniční vím, jak je práce s lidmi někdy složitá. Proto bychom s kolegyněmi chtěly častěji mluvit s personálem jednotlivých oddělení, snažit se je povzbudit a motivovat. Protože když nejsou na svém pracovišti spokojení, odráží se to samozřejmě i na jejich práci, loajalitě k zaměstnavateli apod. Ráda bych také pořádala více seminářů či workshopů zaměřených na vztahy a komunikaci na pracovišti. Dalším problémem jsou generační rozdíly mezi jednotlivými zaměstnanci, neochota mladých se podřídit starším či autoritám na jedné straně a neochota starších přijímat nové věci, změny nebo postupy na straně druhé. I nadále bych chtěla podporovat přestupy personálu na jiná oddělení, což je také jedna z cest, jak přispět ke spokojenosti zaměstnanců.

Jedním z častých stesků zdravotníků je nárůst administrativy. Plánujete v této oblasti nějaké změny?

V horizontu dvou let plánujeme zavést elektronickou zdravotní dokumentaci. O veškerých ošetřovatelských a lékařských úkonech musí být v dnešní době proveden záznam, což se elektronizací nezmění. Elektronizace ale podstatně zkrátí čas věnovaný vyplňování dokumentace a usnadní plánování ošetřovatelských výkonů. Sestry například při příjmu pacienta odebírají tzv. ošetřovatelskou anamnézu, kde hodnotí míru bolesti, riziko pádu, nutriční skóre apod. Na základě těchto údajů pak plánují řadu úkonů, z nichž některé musí probíhat podle přesně daného harmonogramu. V tomto bude elektronická dokumentace velkým pomocníkem, protože bude intervaly sama hlídat. Zároveň elektronizace efektivněji propojí ošetřovatelskou a lékařskou dokumentaci, lékař tak bude mít kompletní přehled o pacientovi v jednom dokumentu.

Už nyní ale aktivně pracujeme na koncepčních úpravách ošetřovatelské dokumentace, abychom snížily administrativní zátěž nelékařských pracovníků. Díky práci týmu pro tvorbu ošetřovatelské dokumentace, se již podařilo dokumentaci postupně zjednodušit. Nyní chceme upravit její strukturu, aby byla vhodná pro elektronizaci. Také se ji snažíme pokud možno sjednotit, ale jsou oddělení, kde to nelze, např. Psychiatrické oddělení. Také Dětské a Neonatologické oddělení má samozřejmě úplně jiné požadavky na dokumentaci než oddělení s dospělými pacienty.

V budoucnu tedy bude personál chodit k pacientovi s tabletem a zmizí cedule s výsledky na postelích?

Přesně tak – veškeré záznamy se budou provádět do tabletů či podobných zařízení. Ale karty se záznamy o teplotě, tlaku apod. už ani dnes na postelích nenajdete, a to z důvodu ochrany osobních údajů pacienta. Na cedulce na lůžku se uvádí pouze jméno pacienta.

Do nemocnice chodí na praxi studenti ze středních a vyšších zdravotnických škol a ze Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity České Budějovice. Řada zaměstnanců nemocnice na těchto školách učí, a tak máte možnost vychovat si nové kolegy již v průběhu studia. Jak se to daří?

Snažíme se, aby si studenti z praxe odnesli co nejvíce vědomostí. Na každém oddělení proto mají přiřazeného mentora, který se jim věnuje. Nejčastěji je to vrchní či staniční sestra. Máme ale problém s tím, že se nám časově překrývají termíny praxí studentů z jednotlivých škol.

I když se studentům ve škole i v praxi snažíme maximálně věnovat, řada z nich k nám nikdy nenastoupí. Buď se vracejí do rodného města, nebo se rozhodnou pro jinou profesní dráhu.

Nicméně v současné době je personální situace stabilní. Nemocnice zaměstnává skoro 2 000 nelékařských pracovníků. Při tomto počtu se samozřejmě složení personálu neustále mění, důvodem bývá například generační obměna, nebo odchod na mateřskou apod. V souvislosti s letošním přesunem oddělení z dolního areálu do horního také plánujeme posílit kolektiv sanitářů.

Nemocnice nabízí široké možnosti uplatnění, práce sester na jednotlivých pracovištích je velmi různorodá. Jak s čerstvými absolventy, kteří se rozhodnou nastoupit do nemocnice, pracujete?

Někteří mají jasnou představu, jiní jsou nerozhodní. V úvodním pohovoru se snažíme rozklíčovat, zda preferují spíše intenzivní péči a práci s moderními přístroji, klasickou ošetřovatelskou péči interní či chirurgickou, nebo je třeba láká být součástí operačního týmu. Možností je v nemocnici opravdu nespočet. Za léta na interně už zpravidla poznám, kdo by se hodil na interní sestru. Kolegyně Hanka Dohnalová získala ve funkci hlavní sestry mnohem více zkušeností, takže je mi v tomto velmi nápomocna. Pokud cítíme, že by se uchazeč lépe hodil na jiné pracoviště, tak se ho snažíme správně nasměrovat. Někdy se stane, že po nástupu na oddělení nový pracovník zjistí, že si svou práci představoval jinak. Společně se pak snažíme najít vhodnější variantu.

Zároveň jsem se naučila uchazeče nehodnotit podle studijních výsledků. Zažila jsem řadu studentů, kteří měli horší studijní výsledky, ale v praxi se ukázali jako moc šikovní, což je také motivovalo k dalšímu studiu.

Co nového zaměstnance po nástupu do zaměstnání čeká?

Nový zaměstnanec (NLZP) po nástupu prochází tzv. adaptačním procesem, který trvá jeden až tři roky, dle potřeb a specializace jednotlivých oddělení. Po celou dobu adaptačního procesu si vede záznamy do sešitu a spolupracuje se svými školiteli, nejčastěji staniční či vrchní sestrou, kteří také rozhodnou, kdy jeho adaptační proces skončí. Na závěr zaměstnanec vypracuje kazuistiku či absolvuje test. Záznamy o průběhu a ukončení adaptačního procesu se zaměstnanci zakládají do osobní karty na příslušném oddělení a on dostává kopii.

Každý první pracovní den v měsíci probíhá tzv. první den zaměstnance, kdy nově příchozí kolegy seznamujeme s naší nemocnicí. Představujeme jim naši vizi, intranet, možnosti stravování, nabídku vzdělávání a celou řadu dalších užitečných věcí. Zároveň se školí v práci s citlivými informacemi (GDPR), řízenou dokumentací a absolvují veškerá povinná vstupní školení včetně kardiopulmonální resuscitace a kurz hygieny rukou. A také absolvují komentovanou prohlídku areálu s doprovodem.

Na úvod jste zmínila, že se chcete zaměřit na vztahy na pracovištích. Jakým dalším tématům se chcete dlouhodobě věnovat?

S kolegyní Hankou Dohnalovou se chceme zaměřit i na tzv. profesní slepotu a rutinní zažité postupy ve smyslu „Takhle jsme to dělali vždycky, tak proč to měnit…“ Doba se ale mění a s ní i postupy, organizace práce apod. Postupně plánujeme obejít jednotlivá oddělení, aniž by zaměstnanci měli pocit nějaké kontroly či strachu – chtěli bychom s nimi probrat organizaci práce na jejich úseku, jestli někde vidí rezervy nebo možnosti, co zlepšit, změnit.

Jak trávíte svůj volný čas?

Na prvním místě je rodina – aktuálně mám dva malé vnuky, tak to je moje obrovská radost. Cvičím jógu, řadu let jsem se intenzivně věnovala bikram józe, ale teď už bohužel nemám tolik času. Na bikram józe jsem poznala několik výborných přátel, resp. kamarádek, s nimiž jsem v každodenním kontaktu. Každý rok spolu jezdíme na bikram kemp do Chorvatska a je to výborný relax pro tělo i duši. Na střední škole jsem začala navštěvovat střelecký kroužek a střelba mě stále zajímá a baví, a tak jsem si udělala zbrojní průkaz a občas si chodíme s manželem zastřílet na střelnici. A když zbyde čas, ráda si přečtu nějakou dobrou detektivku nebo zhlédnu film.

Ing. Veronika Dubská, Oddělení vnitřních a vnějších vztahů