387 87 11 11
Víc než nemocnice.
V listopadu minulého roku měla mladá lékařka Neurochirurgického oddělení naší nemocnice, MUDr. Barbora Musilová, jedinečnou příležitost vycestovat do Ameriky v rámci stipendia doktora Ondřeje Choutky, MD. Svoji zkušenost se stáží za velou louží popisuje v následujícím příspěvku.
V listopadu minulého roku jsem měla úžasnou příležitost vycestovat do Ameriky v rámci stipendia doktora Ondřeje Choutky, MD. Každý rok sbírá naše Neurochirurgická společnost přihlášky na tuto stáž a předává je k posouzení přímo doktoru Choutkovi, který si poté sám vybírá jednoho residenta. Vybraný resident získá možnost strávit s ním čas na jeho neurochirurgickém pracovišti v americkém Idahu, konkrétně v hlavním městě Boise.
Ondřej Choutka, MD a MUDr. Barbora Musilová
A tak jsem na konci října, plná nadšení, s dvěma velkými kufry, vyrazila na svou první zaoceánskou cestu. Po celkově sedmnáctihodinovém letu s osmihodinovým časovým posunem jsem dorazila do města Boise. Na letišti už na mě čekal rozesmátý Ondra a vřele mě vítal. Vyrazili jsme na cestu k němu domů, kde jsem byla po celou dobu stáže ubytovaná. Tam mě přivítala Ondrova žena Peťa, věrně oddaná triatlonu (pro mě velká výhoda) a tři synové, všichni věrně oddaní hokeji. Už po pěti minutách jsem se cítila jako doma, všichni neskutečně byli milí, vřelí a s čímkoliv nápomocní.
Druhý den jsme brzy ráno vyrazili do nemocnice, která byla vzdálená asi dvacet minut autem. Čekal nás operační den a já měla možnost vidět operaci mozkového nádoru vyrůstajícího z hypofýzy - tzv. adenomu. Ondra operoval stejným přístupem, který využíváme i na našem pracovišti, tedy s použitím endoskopu přes nosní dutinu. Jelikož byl ten den Ondra ve službě, stihli jsme ještě odpoledne další výkon pro mozkový absces (infekční onemocnění mozku). Mezi jednotlivými operacemi jsme procházeli vizity na oddělení. Mile mě překvapilo, jak se Ondra s každým vřele pozdravil a prohodil pár slov. Skvělý byl také celý operační tým od instrumentářek, obíhajících sester, sanitářů po anesteziology. Na sále panovala vždy skvělá nálada, kterou Ondra ještě vylepšoval úžasnými hudebními vložkami. Bylo úsměvné poslouchat Lucii Bílou či Hanku Zagorovou na sále v americkém Boise. :)
Další zajímavou věcí byl i systém fungování samotného oddělení. Na rozdíl od našeho pracoviště, kde se víceméně všichni staráme o všechny pacienty na oddělení, tady měl každý lékař na starosti pouze své pacienty. V rámci vizit tedy každý lékař prochází jen pacienty, které sám sleduje či operuje. Dalším příjemným překvapením byla plná dostupnost veškeré dokumentace přes počítač či mobilní aplikaci, odpadá tedy jakékoliv psaní papírové dokumentace. Dalším specifikem je i tzv. physician assistant, pozice, která u nás není. Jedná se o člověka s medicínským vzděláním v oboru, které je ale kratší a není nutné na něj navazovat dalším specializačním vzděláváním. U Ondry byla tímto asistentem úžasná Carin. Při operačních výkonech mu asistovala na sále a během ambulantních dnů se věnovala pacientům.
Následující den nás čekala ambulance, kam přicházejí pacienti od různých odborníků. U každého pacienta jsem měla vždy možnost vidět jeho snímky z magnetické resonance či CT vyšetření, poté mi Ondra řekl krátkou anamnézu a šli jsme se na pacienty podívat a promluvit s nimi. Opět jsem si potvrdila Ondrovu vřelost - s každým pacientem mluvil nejméně patnáct minut, podrobně mu vysvětlil jeho diagnózu, navrhl terapeutické možnosti a dal mu čas na rozmyšlenou. Nutno podotknout, že cílem nebylo vždy skončit u chirurgické terapie. S pacientem většinou přišel nejméně jeden jeho příbuzný, který se také aktivně zapojoval do rozhodovacího procesu, což pro mě také bylo jistým překvapením. Mezi pacienty jsem měla možnost procházet si odborné časopisy či knihy a zásobovat tak Ondru nikdy nekončícími dotazy :). Úsměvná byla historka s jednou starší pacientkou, která po zjištění, že jsem z České republiky, přišla s dotazem, zda u nás už také máme počítače.
Na sále probíhaly různé pro mě zajímavé výkony. Viděla jsem například chirurgickou metodu léčby u tzv. syndromu idiopatické nitrolební hypertenze, při které se fenestruje (otevírá) obal optického nervu. Tím se vytvoří alternativní cesta proudění mozkomíšního moku. Tyto operace provádí Ondra ve spolupráci s okuloplastiky. Zajímavá byla také operace mozkové výdutě, kterou Ondra prováděl pro mě zcela fascinujícím speciálním přístupem přes oční víčko. Byla jsem přítomna i udalších běžných výkonů, které děláme i na našem pracovišti, jako jsou operace pro mozkové nádory, cévní patologie a úrazy.
Ambulantní i operační dny často končily pozdě odpoledne či večer. Systém je zde trochu jiný v tom, že Ondra má k dispozici operační sál v pondělí a středu od rána do večera. Úterý a čtvrtek jsou určeny pro ambulanci a v pátek se většinou dělají zbylé resty či vědecká činnost. Například jeden pátek jsme se byli podívat na místní univerzitě, kde si Ondra zakládá svoji vlastní laboratoř na pořádání různých hands-on kurzů pro mladé neurochirurgy. Je to skvělá příležitost, jak si vyzkoušet své praktické dovednosti ve spojení s anatomickými znalostmi a zdokonalit se tak v neurochirurgii.
V rámci celého pobytu jsem měla možnost podívat se i na jiná místa mimo Boise. Hned první víkend jsme vyrazili na Ski and Mountain Conference, která se konala asi tři hodiny autem od Boise, ve známém Sun Valley. Konference byla cílená spíše na záchranáře a horskou službu, ale konala se na krásném místě se a obsahovala nejen velmi zajímavé přednášky, ale také skvělé praktické předvedení záchrany pacienta. Zde jsem měla také možnost poznat další členy Ondrova týmu. Všichni byli opravdu úžasní a velmi ochotní a přijali mě mezi sebe víceméně jako vlastní. Seznámila jsem se i s Ondrovým novým kolegou, který je kombinací neurochirurga a intervenčního radiologa. U nás tuto možnost dvojoboru prozatím nemáme, ale v rámci cévní neurochirurgie vidím v tomto velký potenciál. Lékař je tak schopný sám vyřešit cévní patologii otevřenou neurochirurgickou operací či ošetřením pomocí katetru z třísla.
Další víkend jsem se podívala v rámci hokejových zápasů Ondrových synů do městečka McCall. Opět šlo o skvělou příležitost podívat se na další místo a proběhnout se kolem jezer nebo nekonečnými traily úžasnou přírodou. Posledním (opět hokejovým) výletem bylo Idaho Falls: krásné město s vodopády v centru, kde jsem se opět proběhla a měla možnost seznámit se s místními obyvateli – veverkami. Také jsem zde nakoupila cenné dary pro rodinu a nějaký ten suvenýr. Jelikož má stáž probíhala v měsíci listopadu, zažila jsem i pravý americký Halloween, kdy byla celá čtvrť poctivě vyzdobená a v ulicích se procházeli malí koledníci. Účastnila jsem se i večeře na oslavu Dne díkůvzdání (Thanksgiving) u Ondrových známých, díky čemuž jsem dokonce ochutnala tradiční sváteční večeři – krocana s nádivkou a brusinkami. Když se můj pobyt blížil ke konci, zamířili jsme i do samotného Boise, které mě zase tolik neoslovilo, což ale pravděpodobně bylo tím, že před velkými městy upřednostňuji přírodu.
Po celou dobu stáže mě nepřestával překvapovat Ondrův nikdy neutuchající entusiasmus, kdy byl se mnou ochotný rozebírat různá neurochirurgická témata během ranní cesty do práce, na obědě (pokud jsme ho zrovna ten den stihli :)) či po celém dni při cestě zpět nebo během večeře. Na každou otázku mi vždy odpověděl, ať byla sebezáludnější, a ještě zmínil nějakou zajímavou knihu či článek nebo mi rovnou ukazoval svá operační videa pacientů s danou problematikou. Po večerech byla také možnost využít Ondrův mikroskop a vyzkoušet si techniky mikrošití, které využíváme při šití mozkových cév. Výzvou je počet provedených stehů na jedno šicí vlákno. Řekněme, že na mé začínající mikrochirurgické ruce jich bylo akorát, ale zbývá prostor ke zlepšení.
Ondra bydlí na okraji města, takže jsem měla kdykoliv možnost zaběhat si po okolí či vyjít do hor, které byly přímo za domem. Každý den byla možnost strávit nějaký ten čas venku, v krásné přírodě s výhledem na celé město a západy slunce.V rámci příprav na triatlon se takové zázemí hodilo. Ondrova žena sdílí stejnou vášeň pro tento sport, takže jsme párkrát vyběhly i společně. Navíc byl doma k dispozici i bazén či menší posilovna s běžeckým pásem.
Pět týdnů uteklo jako voda a já s těžkým srdcem, ale hlavou plnou nových vědomostí a zážitků, pomalu začínala balit své teď ještě větší a těžší kufry domů. Na rozloučenou jsem od Ondry darem dostala vysněnou knihu o operační technice u arteriovenózních malformací (mozková cévní patologie). Pro nedostatek místa jsem z ní udělala příruční, avšak s přehledem nejcennější zavazadlo. Stáž pro mě byla neuvěřitelným životním zážitkem a čerpat z ní budu po celou dobu své kariéry. Ukázala mi jiný systém fungování neurochirurgie, přinesla nový pohled na různou problematiku a podpořila mou lásku k neurochirurgii. Nesmírné díky patří samotnému Ondrovi, který svou dobrosrdečností dává nám mladým neurochirurgům možnost zažít něco jiného a nového. Další dík patří určitě mému oddělení, naší nemocnici a také České neurochirurgické společnosti. A v neposlední řadě bych chtěla poděkovat své rodině, která se mi celých pět týdnů starala o kocoura Jarmila, jehož u mě nyní pravděpodobně čeká pětitýdenní odtučňovací pobyt.
MUDr. Barbora Musilová
Neurochirurgické oddělení