Před několika dny jsme vám nabídli první část rozhovoru s primářem Neonatologického oddělení Nemocnice České Budějovice Milanem Hanzlem. Nyní přinášíme slíbené pokračování, které se blíže zaobírá přímo osobou tohoto zkušeného lékaře.
Ve zdravotnictví působíte už mnoho let. Vzbuzuje ve vás vaše práce stále emoce? Ať už pozitivní, či negativní...
Rozhodně. Je to jako adrenalinový sport... Je to celý náš život! Naše práce se bez určité dávky emocí rozhodně nedá dělat. Musíte být trošičku sportovní typ. Chcete se neustále posouvat, chcete být lepší než před rokem. Musíte mít touhu vyhrávat. Rádi vyhráváme a pomyslnou výhrou pro nás je, když dítě, které se narodilo malé a nemocné, je dnes zdravé. A to natolik, že na něm nikdo nepozná, že se narodilo předčasně. To stačí. To je pro nás olympijská medaile. Žádná statistika a čísla.
A dávají lidé najevo svůj vděk? Nebo profesionální péči berou jako samozřejmost?
Otázkou je definice pojmu vděk. Nemáme pocit, že by si naší péče rodinní příslušníci nevážili. Samozřejmě nemáme jen příznivé výsledky, občas jsou i smutné. Musím ale dodat, že když hovoříme s rodiči zemřelých dětí, tak vědí, že jsme udělali maximum. Je to pro ně celoživotní trauma, to tak bude vždycky. Často mi ale při odchodu říkají, ať nezapomenu poděkovat kolegům - lékařům a sestřičkám. Poděkovat za to, jak se o jejich dítě starali, i když to nedopadlo dobře. Nelze vyléčit všechny pacienty, ale vy musíte mít tu snahu. A lidé ji z vás musí cítit. Musí vědět, že jste udělali maximum.
Jak si chlap vybere práci u miminek?
Dopracuje se k ní. (úsměv) Chtěl jsem vždy dělat v nemocnici. Bylo pro mě zároveň výzvou dělat intenzivní medicínu. Musím říct, že jsem měl štěstí, že jsem u miminek začal pracovat v době, kdy se začalo budovat něco nového. Nové technologie... Bylo to veliké lákadlo. Začínal jsem v Jindřichově Hradci a po pěti letech přišel do Českých Budějovic. Má práce mě dodnes baví, ačkoliv už dnes jakožto primář tolik neléčím, spíš úřaduji.
Dá se říct, že jste tedy spíše manažerem?
Ano. Aby tým fungoval, někdo ho koučovat musí.
Nechybí vám práce lékaře?
Chybí. Samozřejmě...
Předpokládám, že vaše profese není žádnou rutinou...
Rozhodně ne. Jak jsem říkal, je to adrenalin. Každý pacient je jiný, každý vás jinak zaměstnává. To je na medicíně krásné.
Cítil jste někdy syndrom vyhoření?
Syndrom vyhoření samozřejmě existuje, nelze ho podceňovat... Zdravotníci v akutní medicíně dělají práci, která je dlouhodobě stresující. Jsou situace, kdy se bojuje o život, práce nejde tak, jak bychom chtěli, a tak dále... Je to velmi stresující. Důležité ale je mít něco na odreagování. Zábavu kolem... Hřiště, ježdění na kole a podobně.
Občas se říká, že jsou někteří lékaři a sestřičky po všech těch letech v praxi otupělí. Že už na ně úmrtí pacienta nijak nepůsobí... Je tomu ale skutečně tak? Je to vůbec možné?
Možné to je, ale potom je otázka, jestli je takový zdravotník na pravém místě. Jestli by neměl změnit své profesní zaměření. Je to totiž krůček k tomu, kdy to pociťují pacienti. A to je neomluvitelné.
Skončil bych něčím pozitivním... Co vám udělalo z profesního hlediska v poslední době radost?
Nebudu vypichovat konkrétní případy... Zmíním to, že se naše představa o novém oddělení zrealizovala tak, že opravdu funguje. Je vidět na personálu, že se jim tady dobře pracuje. Mají z nového prostředí radost. Takže mám radost, že se vše povedlo.
